Otravné novoty

Můj hodný kolega mi – zatímco jsem byl pryč – přeinstaloval můj základní pracovní program na novou verzi, a taky mezitím vyšla nová verze mého internetového prohlížeče, která se mi taky automaticky nainstalovala. Obě se samozřejmě trochu opticky změnily a došlo k nim k několika úpravám, ale já nejvíc vnímám dvě, obě v podstatě stejné: v některém menu mi přesunuli položku, kterou často používám, z prvního místa, kde byla dříve na druhé, resp. z posledního místa, kde byla dříve, na předposlední. A ukázalo se, že já už mám její vyvolání tak zautomatizované, že to dělám „klik-klik“ a vůbec při tom nepřemýšlím ani nic nečtu – a teď tedy neustále a opakovaně vyvolávám tímto automatizovaným postupem jinou funkci než chci.

Před dávnými a dávnými lety si moje babička pořídila novou televizi – a ta disponovala na rozdíl od její staré, původní technickou novinkou ve formě dálkového ovladače. Babička tuto krabičku ani nevytáhla z obalu, uložila do skříně a dále ovládala televizi tlačítky přímo na ní (ano, to tehdy ještě plnohodnotně šlo). Já, jako malý chlapec, jsem to nebyl s to pochopit a říkal si něco o tom, jak starší lidé už nejsou schopni se učit nové věci.

Možná je to tím, že taky stárnu, ale už to chápu lépe;-) Nejde o to, že bych se nebyl schopen naučit klikat jinam – to se jistě naučím (nic jiného mi ani nezbývá:-) – ale o to, že to NECHCI dělat – nebo aspoň ne teď. Já se neprosil o to, aby se položky v menu přeskládaly. Já se (v tomto případě) neprosil o novou verzi vůbec. Ty aplikace používám jako nástroj, a když se po měsíci vrátím do práce, nemám zrovna v plánu zkoumat nové ovládání a učit se ho efektivně používat – mám v plánu v nich pracovat na projektech, které mám rozdělané.

Během cest se mi také pokazil telefon – budu si muset pořídit nový. Mám k tomu stejný pocit: nechce se mi do toho. Ne proto, že bych se nechtěl naučit používat jiný telefon, vlastně si i rád něco nového vyzkouším a nakonfiguruju – ale ne teď! (Až příležitostně, jak by řekl klasik;-) Teď mám na programu mnoho jiných věcí, které musím nebo chci řešit, a na tohle nemám čas/chuť/náladu – není to pro mě nyní priorita. A tak budu raději ještě nějaký čas používat napůl nefunkční telefon…

Takže – su stará protivná konzerva bránící se všemu novému, která by se měla jít zahrabat?;-)

Reklamy

O krájení melounu a síle očekávání

Stala se nám na našich cestách takováto příhoda – požádala jsem Radima, aby ukrojil meloun (jediný nůž, který byl v tu chvíli k dispozici byl jeho rakouský armádní nůž), jelikož jsem se o to před tím pokusila a moc mi to nešlo. Radim se toho ujal a meloun uchopil tak, že to hned ve mně vyvolalo myšlenky na to, jak je takový úchop nebezpečný. Pronesla jsem něco jako že se na to nemůžu dívat a odešla jsem něco vybalovat za roh. Za pár okamžiků se Radim pořezal. Ne nějak vážně, ale ani ne nějak málo.

A já od té doby přemýšlím nad tím, jak i takovéto příběhy mají zajímavé rozměry. Jak moc ho ovlivnilo, že jsem mu dalo najevo, že mi jeho úchop melounu přijde nebezpečný? Radim není zvyklý krájet meloun každý den, a už vůbec ne tímto nožem. Sám si hledal, jak nejlépe meloun držet a vybral si takto. Měla jsem mu říct, aby melou chytil jinak? Pořezal by se, i kdybych nic neřekla?

s

O cestě tam a zase zpátky

Z naší měsíční cesty po Řecku a přilehlém Balkánu předkládáme prozatím několik suchých dat a čísel:

Počet dní na cestách: 29

Počet ujetých kilometrů: 6551

Počet státu, kterými jsme alespoň projeli: 11 (CR, Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Makedonie, Řecko, Černá Hora, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Slovinsko, Rakousko)

Počet států, ve kterých jsme skutečně něco navštívili: 6 (Srbsko, Makedonie, Řecko, Černá Hora, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina)

Počet pasových kontrol (tedy překročení hranic mimo Schengen): 10 (hranice maďarsko-srbská, srbsko-makedonská, makedonsko-řecká, řecko-makedonská, makedonsko-srbská, srbsko-černohorská, černohorsko-chorvatská, chorvatsko-bosenská, bosensko-chorvatská, chorvatsko-slovinská)

Počet měn, kterými jsme platili (mimo dálniční poplatky): 5 (dinár, denár, euro, konvertibilní marka, kuna)

Počet míst, na kterých jsme spali: 19 (Subotica, Bělehrad, Niš, Skopje, Soluň 2x, Meteora, Delfi, Athény 2x, Drepano 2x, Kalamata, Poros, Agia Efimia 4x, Agia Parga, Agios Antonios 2x, Novi Pazar, Prčanj 3x, Mostar, Sarajevo, Plitvice)

Počet míst, na kterých jsme se milovali: to už dohromady nedáme:-)

Počet míst, na kterých jsme se koupali: 10 (moře: Drepano, Agia Efimia 2 pláže, Myrtos, Chalkidiki 2 pláže, Prčanj, Risan, Herceg Novi; řeka: Kravické vodopády)

Počet kuchařek, které jsme zakoupili: 6 (srbská 2x, makedonská, řecká, chorvatská, bosenská)

Počet abeced, ve kterých jsme četli: 3 (latinka, cyrilice, alfabeta)

Počet pevností, které jsem navštívili: 24 (Petrovaradín, Bělehrad, Smederevo, Niš, Skopje, Soluň, Akropoliis, Akrokorinthos, Mykény, Mystra, Chlemoutsí, Asos, Lefkos, Parga, Nea Potidea, Novi Pazar, Budva, Oskoruša, Arza, Goražda, Kotor, Herceg Novi, Dubrovnik, Počitelj)

Počet druhů piv, které jsme ochutnali: 13 (srbské Jelen, Lav, Nikšicko, makedonské Skopsko, Zlaten Dab, řecké Mythos, Alpha, Hellas, bosenské Mostarské, Sarajevské světlé a tmavé, chorvatské Karlovačko, dánský Tuborg)

Celkové náklady: cca 65 000 Kč (plus 4 200 Kč pokuta od Slovinců)

Počet dní, hodin a minut, které jsme se nudili: 0 dní, 0 hodin, 0 minut

Filosofická otázka č. 8

Na svých cestách jsme navštívili velké množství památek nebo přímo turistických atrakcí. Je úžasné, když jedno místo přitáhne Američany, Japonce, Indy a všechny národy Evropy a člověk se se stovkami z nich setká i během krátké návštěvy, věda že šichni tam dorazili – mnohdy z neuvěřitelné dálky – za tím stejným. Když svezete skupinku amerických středoškoláků, kteří špatně pochopili instrukce a zůstali u nesprávného východu z Mystry, k jejich autobusu a cestou si vyslechnete, že dva ze tří z nich už někdy navštívili Prahu, uvědomíte si, jak nepravděpodobné to ve skutečnosti je. Nebo když procházíte takovým Plitvickým národním parkem brzy ráno a ve vydatném dešti, dostaví se přímo pocit jakéhosi spiklenectví s každým, kdo tam mokne s vámi. A ačkoliv se v každém případě jednalo o fascinující místa, uvědomili jsme si postupem času, že na světě – a mnohdy i v bezprostřední blízkosti těch profláklých turistických atrakcí – je ještě mnoho a mnoho dalších míst, která jsou srovnatelně zajímavá, krásná nebo významná.

Filosofická otázka pak zní: Co vlastně dělá z turistických atrakcí turistické atrakce? Proč některá místa navštěvují ročně statisíce a nebo i miliony lidí z celého světa, kteří se – řekněme si upřímně – mnohdy o podstatu toho místa ani nezajímají, a proč některá místa zůstávají „civilní“?

Filosofická otázka č. 7

Je asi nedoceněným úspěchem rozvinuté civilizace, že díky své organizaci a systému vlády a správy vytěsnila mnoho nepříjemných jevů lidského života – jako například násilí a moc nad životem jiného člověka – ne snad přímo na okraj, ale do organizované a úzce vymezené sféry, jako je armáda nebo policie. Průměrný člověk si to uvědomí až když se s tím setká, což se mu chválabohu děje jen jednou za čas. Na chorvatské hranici nám celník vynadal za to, že jsme si dovolili přejet z pruhu do pruhu (vyplývá snad z něčeho, že by se to nesmělo?) a následně nás nechal stát před zavřenou závorou až dokud jsme se nešli zeptat co se děje, aby nám sdělil, že máme přejet do druhého pruhu a jet… Slovinská policie si pak na nás počíhala těsně před rakouskou hranicí a udělila nám vysokou pokutu za to, že jsme vjeli na slovinskou dálnici — fakticky tedy na dálniční hraniční přejezd mezi Slovinskem a Rakouskem — bez slovinské dálniční známky.

V obou případech člověk pocítí tu pravou bezmoc a tupý vztek, který není kde ventilovat. Nadávat celníkovi totiž není radno, protože je jasné, že si člověk může zadělat na nepříjemné komplikace – celník totiž disponuje značnými pravomocemi, které kdyby v plné šíři uplatnil, mohl by přejezd hranice dost znepříjemnit. A nadávat policistce, která se sama tváří poněkud nešťastně, je taky zbytečné, když člověk ví, že ona osobně o tom nerozhodla – a navíc si uvědomuje, že formálně vzato má pravdu ona. Co ale s tím vztekem, který není možno zaměřit na konkrétního člověka? Mám být nasraný na Chorvaty nebo Slovince? To je přece nemístná generalizace… Mám být tedy nasraný na chorvatský stát nebo slovinský stát? To je trochu směšné, ne?

Filosofická otázka tedy zní: Jak tedy ventilovat pocit křivdy a vzteku, když ho způsobuje odosobněná autorita, na kterou ho nelze zaměřit?

Zavalen dějinami

Cesta po Řecku je pro člověka jako já, který se zajímá o historii, samozřejmě obrovským zážitkem. Na poměrně malém území je soustředěno neskutečné množství památek na mnoho nejrůznějších epoch lidských dějin: mykénská civilizace; klasická řecká civilizace; římská civilizace; Byzanc; muslimská civilizace turecká a benátské impérium; novodobé Řecko.

Po dvou týdnech a návštěvě desítek muzeí a dalších lokalit na mě ale nečekaně z toho všeho padla jakási tíha. Celé ty dějiny, které zde před námi defilují, se točí téměř výhradně kolem válek, svárů a dalších tragédií. A když jsme před tím nakonec ujeli na Kefalonii, ostrov kde podle mého dosavadního vědomí z historického hlediska „nic není“, ukázalo se, že dějiny se nevyhnuli ani tomuto turistickému ráji – přivítal nás památník několika tisíc italských vojáků postřílených Němci za druhé světové války…

A ve mě to vyvolalo otázku, které se nemůžu zbavit: Proč? K čemu to všechno bylo? Kdo si tím nakonec pomohl? Proč si vždycky někdo musí myslet, že svět, ve kterém by tato utrpení neexistovala, by byl pro něj tak nesnesitelný, že je raději způsobí? Je to nevyhnutelné? Je lidstvo nějak předurčeno k tomu, že se nikdy nepoučí a bude to opakovat pořád a pořád až do skonání světa?

Filosofická otázka č. 6

Je fascinující, kolik toho i přes obrovský časový odstup (okolo 2 500 let) o antickém Řecku víme. Poznáme, koho představují sochy, umíme „přečíst“ spoustu uměleckých výjevů, známe podrobně báje a mýty této civilizace, víme dokonce, kdo postavil některé stavby a kdo je vyzdobil, známe spoustu a spoustu dat, osobností a událostí z řecké historie, víme jak se staří Řekové oblékali, a dokonce dodnes známe a hrajeme některé jejich hry a čteme jejich knihy.

Na tom stejném území ale existovala před helénskou civilizace jiná, mykénská (a na ostrovech mínojská). Prosperovala víc jak tisíc let, byla nepochybně značně rozvinutá (její obchodní trasy vedly po celém Egejském moři), zanechala za sebou množství keramických a jiných předmětů a ruin monumentálních staveb, a – co je na ní asi fascinující nejvíc – vše nasvědčuje tomu, že mykénská sídla mezi sebou vůbec neválčila. A kromě toho o ní nevíme prakticky nic.

Filosofická otázka zní: Kolik toho o historii civilizace ještě nevíme a asi nikdy ani vědět nebudeme? A není to nakonec opravdu tak, že všechno už tu někdy bylo a jen se to stále dokola vrací?

Pýthiino proroctví

Úžasný byl areál v Delfách s Appolonovým chrámem, kam si svého času chodili pro radu mnozí vládci i obyčejní smrtelníci…Jaké proroctví vyjevila Pýthie nám (přestože jsem si žádnou konkrétní otázku nepoložila!)? Naše proroctví znělo takto: Krásné věci jsou již za obzorem.* Díky, kněžko, za takovou nádhernou věštbu!

s

* Zajímá vás, jak nám ho vyjevila? Když jsme vešli do areálu, minuli jsme slečnu s nápisem na tričku Beatiful things are on the horizon ;-)

Filosofická otázka č. 5

Když tak chodím po řeckých antických památkách a muzeích, uvědomuju si, jak moc toho máme s antickými Řeky a Římany společného – od vnímání času (Řekové přece vůbec vynalezli historii) přes pohled na správu věcí veřejných (demokracie) až po ideál ženské krásy (srovnejte s barokními andílky). Je to fascinující – svět starověkých Řeků nebo Římanů mi připadne bližší než třeba evropský svět středověký nebo než třeba současný svět Číňanů.

Filosofická otázka ale zní: Jak je to možné? Došla naše civilizace do v jistém smyslu podobného vývojového stadia jako ta antická? Nebo jsme si ji po období renesance tak úspěšně sami zformovali po antickém vzoru? Nebo je to celé klam a s lidmi žijícími v antice ve skutečnosti nic extra společného nemáme?

Filosofická otázka č. 4

Když se člověk prochází řeckou historií, uvědomí si, jak velké množství různých epoch už tímto územím prošlo. Některé byly navenek chaotické, neuspořádané a plné válek, a přitom uvnitř vzkvétala kultura a umění. Jiné byly relativně klidné, ale velké výkony umělecké nebo filosofické po sobě nezanechaly. Svádí to k teorii (mnohdy skutečně vyslovované), že když je kultura „v  klidu“, lidé zpohodlní a nic „velkého“ nevytváří. To je ale v rozporu s mnoha dalšími epochami v historii, kdy tomu bylo zase právě naopak.

Otázka tedy zní: Lze vůbec z historie vypozorovat nějaká obecně platná pravidla platná i pro naši současnost, nebo se jedná vždy o procesy tak komplexní a mnohovrstevnaté, že je prostě nejsme schopni pojmout a něco z nich odvodit?