Tip na článek: Opomenuté poselství Koukalové

Článek se jmenuje O mládežnických trenérech aneb Opomenuté poselství Koukalové, je skvělý a najdete ho zde.

s

Reklamy

Prosím tě, nevolej

Z neděle na pondělí mi zemřela babička, na rakovinu plic. Před třemi týdny mi ještě přála k narozeninám a „jen“ ji bolela záda. Pak to vzalo rychlý spád, ale tak to v životě chodí.

Jenže se při této krizové situaci opět projevily nezdravé komunikační vzorce, které v rodině máme. Nejde jen o to, že babička byla v Děčíně a starala se o ni tátova sestra, s kterou je v kontaktu tak dvakrát za rok… Jde o to, že i když to už s babičkou bylo špatné, nic jsme se nedozvěděli. Mému otci bylo opakováno, ať nevolá, aby nerušil, a ať nejezdí, že babička nechce nikoho vidět.

Já jsem se o zdravotním stavu babičky dozvěděla především tehdy, když jsem se výslovně ptala, že by mi někdo něco zavolal nebo sdělil bez zeptání, nehrozilo. Bráchovi jsem to oznamovala já, protože v té době on sám ještě domů nevolal a nikdo mu to sám od sebe neřekl.

O tom, že babička zemřela, jsem se dozvěděla tak, že mi otec přeposlal smsku, která mu z Děčína přišla. I jejím obsahem bylo také to, aby tam zatím nevolal. Následně mi od otce přišel ještě jeden mail, kde psal, ať ani já s bráchou nevoláme jemu.

Tak nevím… Já bych ráda měla ve své rodině jinou komunikační strategii. Takovou, kde si můžeme a budeme volat těžké věci, kdy nebude problém, že spolu do telefonu pláčeme nebo těžce mlčíme, kdy se nebudeme stydět za to, že si říkáme něco, s čím si neumíme poradit a co nás bolí… Respektuju, že někdo nechce s nikým mluvit, ale mrzí mě to a připadám si odpojená. Mnohem raději bych s nimi byla v jejich bolesti, než takto stála daleko v bezpečí…

s

 

Proti preventivní lékařské péči

Tento článek napsala paní, které je asi 65-70 let a rozhodla se, že nebude chodit na žádné preventivní prohlídky a vyšetření. Přečtěte si ho celý (já na něj odteď budu odkazovat každého, kdo bude mít připomínky k mému postoji k lékařům a medicíně obecně;-), vytáhl a přeložil jsem dva zásadní odstavce:

Jak má doktor – nebo nemocnice či farmaceutická firma – vydělat na v zásadě zdravých pacientech? Tím, že je pošle na testy a vyšetření, které – pokud jsou provedeny v dostatečném množství – určitě najdou něco špatného, a nebo aspoň něco co by se mělo sledovat. […] S technologiemi, které mají vysoké rozlišení (např. CT skenery) je detekce malých abnormalit téměř nevyhnutelná, což vede k dalším testům, předepisování dalších léků a návštěvám dalších doktorů.

[…] S příchodem lepších zobrazovacích technologií jsou doktoři schopni detekovat mnohem více maličkých bulek v krku a operativně je odstranit, ať už byla operace nutná, nebo ne. Odhaduje se, že 70-80 % operací rakoviny štítné žlázy provedených na ženách v USA, Francii a Itálii v letech 2000-2010 byla podle dnešních měřítek zbytečná. V Jižní Koreji, kde se lékaři rakovinou štítné žlázy zabývaly obzvláště důkladně, bylo toto číslo až 90 %.

Pravda neleží někde uprostřed

Vracím se k jednomu ze svých oblíbených témat, totiž k otázce po pravdě. Čeština má mnoho krásných rčení (některá jsou dokonce nehořlavá;-), a všechna lze snadno použít v neadekvátním kontextu. Jedním z nich je známé: „Ona ta pravda bude někde uprostřed.“

To podle mě platí v případech, kdy obě strany, které se nemohou shodnout, předloží upřímně svou verzi toho, jak to bylo, tak jak ji samy vnímají – a přesto z toho vyjdou dva různé příběhy. Pak je – z pohledu nezaujatého pozorovatele – pravda velmi často „někde uprostřed“. Jedná se totiž zpravidla o jejich intepretaci a hodnocení situace. Pak jsou ale situace, na které toto rčení prostě nepatří. A jedné z nich jsou zrovna nyní plné noviny (ty české možná teda ne): Bombardování Sýrie.

Pomiňme všechny další okolnosti, a vytáhněme jen jeden základní údaj: Podle USA, Velké Británie a Francie bylo vypáleno 105 raket na tři cíle a žádná nebyla syrskou protivzdušnou obranou sestřelena. Podle Ruska bylo vypáleno 103 raket a z nich 71 sestřeleno. Rozpor je zjevný – zatímco 103 vs. 105 je úplně pochopitelné (2 z odpálených raket mohly spadnout někam mimo), mezi 71 sestřelenými raketami (což je více než 2/3!) a 0 sestřelenými raketami (což je… ehm, žádná) je značný rozdíl. A nejen že je značný, on je i důležitý – protože právě na tomto podkladě staví obě strany své hodnocení (vidíte, už jsme zase u toho hodnocení) akce: jedna tvrdí, že byl útok úspěšný; druhá tvrdí, že se útoku úspěšně ubránila.

Aplikujeme-li na tuto situaci v úvodu zmíněné pořekadlo, můžeme celou věc v klidu uzavřít s tím, že bylo sestřeleno zhruba 35 raket, a spokojeni, jak všemu rozumíme, přejít k dalšímu příspěvku na Twitteru. Ale to je téměř jistě omyl. Jsem přesvědčen, že pravdivý údaj je v tomto případě buď velmi blízký číslu 71, a nebo velmi blízký číslu 0. Pravda není někde uprostřed; jedna strana lže.

A proč je to důležité? Protože když vím, že na mé tvrzení a tvrzení protistrany bude aplikováno moudro „pravda je někde uprostřed“, můžu s tím už předem kalkulovat. Svou lež pak vystavím tak, aby „uprostřed“ mezi ní a tvrzením protistrany bylo právě to, co chci ve skutečnosti světu vnutit jako „pravdu“.

 

P.S. Čtenářům blogu slibujeme, že se budu snažit najít důvěryhodný zdroj, který na otázku „0, nebo 71?“ pravdivě odpoví; zatím se mi to ale nedaří. Snad časem.

Sportovní trenéři a jejich metody

V reakci na případ Koukalová se i ve mě vyrojily různé vzpomínky a myšlenky na téma sportovních trenérů, o které se pokusím neuspořádaně podělit.

Předně je nutno říct, že podle zkušeností několika lidí z mého okolí (od kamarádů co dlouhodobě hráli fotbal nebo hokej až po sestru, která dlouhá léta hrála vrcholově volejbal) je nadávání, posměch a ponižování vůči svým svěřencům u trenérů zcela běžný jev. Nedělají to asi všichni, ale troufnu si říct, že jich je většina. A podle mnohých (asi též většiny, jinak by to nemohlo být takto „normální“) to k tomu prostě patří.

Je jasné, že tlak na výkon je u trenéra normální a přirozený – trenér není sportovcův kamarád, rodič nebo partner, ale v podstatě specialista najatý za účelem zlepšení sportovcova výkonu (jiná věc je, že se stejně chovají i trenéři u začátečníků nebo malých dětí, kde by výkon neměl být zdaleka tím hlavním faktorem). Ale je toto nutná součást toho tlaku na výkon? Opravdu k tomu, že někoho motivuju nebo tlačím do výkonu, „prostě patří“, že mu při tom nadávám, posmívám se mu a ponižuju ho? A pomáhá to tomu výkonu?

Většina má zjevně pocit, že ano, já mám ale jiný názor: Ani náhodou! Ti trenéři to nedělají proto, že to prospívá výkonu jejich svěřenců, ale proto, že se v tom vyžívají; že si tím léčí své vlastní frustrace; že je to prostě baví; v nejlepším případě proto, že si se svou pozicí jinak nevědí rady. Sportovní trenérství je jedna z mála oblastí, kde se to toleruje, někdy dokonce vyloženě podporuje. Ten, kdo se takto chová v kanceláři, je dávno bez práce. Ten, kdo se takto chová v hospodě, dostal už dávno po držce. Ten, kdo se takto chová ke svým blízkým, je dávno všemi opuštěný bezdomovec. Ten, kdo se takto chová ke svým svěřencům, je uznávaný trenér.

Společnost si totiž z nějakého důvodu myslí, že to k tomu prostě patří – a proto jim to toleruje. A tak rodiče takovým trenérům bez problémů svěřují své milované děti, které jinak úzkostlivě chrání před každým smítkem, a nakonec i samotní sportovci, kteří si tím prošli, věří, že jinak to nejde.

Já si ale myslím, že pokud někteří lidé potřebují k ventilaci svých potíží řvát na druhé, posmívat se jim a ponižovat je, tak by se před nimi děti měly spíše chránit, než být systematicky vydávány do jejich moci.

Jak nastavení naší mysli ovlivňuje naše zdraví

Není načase začít to brát vážně, když už se o tom píše i na BBC? ;-)

(Offtopic poznámka: Otevřete si v libovolný okamžik internetové zpravodajství v ČR – třeba lidovky, idnes, novinky, nebo cokoliv dalšího, co považujete za relevantní zdroj informací. Podívejte se na hlavní témata – stačí si přečíst titulky. A pak si otevřete BBC. Podívejte se na hlavní témata – stačí si přečíst titulky. Srovnejte. Opakujte po dobu několika dnů či týdnů. Závěr si pak udělejte sami;-)

Opravdu nás psychika „zrazuje“?

Dnes je plný internet toho, že Gabriela Koukalová prozradila, že trpěla dlouho anorexií. Samotný příběh, který k tomu uvádí, je hrozný – jak jí trenér řekl, že je tlustá jako prase a hodil jí dokonce jídlo do záchodu! To je podle mě nehorázné a s Gábinou cítím… (a jestli všichni ti medailisté mají mediale díky tomu, že jsou na ně trenéři tak drsní, tak bych možná navrhovala, abychom ty medaile úplně zrušili, cenu takového lidského trápení podle mě nevyváží).

Článek, na který v úvodu odkazuji, začíná těmito slovy „Dřina v posilovně, tlak na výsledky, velká očekávání od rodiny, známých a v neposlední řadě od sebe samého. S tím vším se musí profesionální sportovci ve své kariéře vyrovnat a občas je zradí psychika nebo vlastní tělo. Podobně jako biatlonistku Gabrielu Koukalovou, která přiznala, že se 10 let prala s anorexií…“

Opravdu ji psychika zradila? Není to spíš tak, že ji zachránila? Že jí prostě tělo i duše říkají, že už nemá dál snášet tu naprosto šílenou dřinu, která k ničemu není? Jistě, přijde o slibně rozjetou kariéru a možná o další medaili… která je jen studeným a prázdným kusem kovu, pokud jsou vaše hodnoty úplně jinde.

Já Gabrielu naprosto chápu. Z jejích prohlášení je slyšet, že dozrává, obrací se sama do sebe, je si stále více sebe-vědomá a nenechává se už vláčet okolnostmi. Nepřijde mi nic divného na tom, že ji to závodění už nebaví. Je to pro ni pravděpodobně jen práce. A to velmi těžká. Našemu národu, sportu ani trenérům nic nedluží.

Moc jí fandím a přeju jí, ať je její další životní etapa ještě úžasnější, než ta předchozí a jsem ráda, že je tak odvážná a vstupuje po svém do veřejného prostoru.

Hodně štěstí, Gabrielo!

s

 

Střípky z Ukrajiny

Minulý víkend jsme strávili tři dny na Ukrajině. Ačkoliv to zdaleka nebylo poprvé (v pasu jsem napočítal už sedm párů ukrajinských razítek!), pokaždé je to poučné. Pokaždé si člověk uvědomí, jak rozmanitý je svět, lidé a život. Co mě utkvělo tentokrát?

  • Silnice. Téma, které nelze po výletu na Ukrajinu nezmínit. Kvalita místních silnic je pro nás prostě nepochopitelná. Několik čísel: 80km přesun nám trval přes dvě hodiny – a to jen díky tomu, že jsme asi polovinu jeli po kvalitnější silnici první třídy; na místních komunikacích je problém udržet průměrnou rychlost 30 km/hod. Spotřeba auta při ježdění na Ukrajině oproti Polsku stoupla o 2 litry. Otázka, která má smysl, není „kolik děr je na jednom metru silnice“, ale „kolik asfaltu mezi dírami je na jednom metru silnice“. Neříkám, že se máme srovnávat zrovna s Ukrajinou – ale až budeme nadávat na české silnice a dálnice (což je třeba na Ukrajině vůbec neexistující fenomén!) neškodilo by občas pohlédnout i na druhou stranu než je Německo.
  • Naše zmatené představy o životě v jiných podmínkách. Napadlo by vás třeba, že kolem vás na cestě vedoucí do lesa projedou dva puberťáci na vozu taženém koníkem a budou si při tom pouštět hudbu na nejnovějším iPhonu? To, že je ta země o 30 let pozadu, neznamená, že se tam žije jako u nás před 30 lety.
  • Šedivé ulice a šediví lidé. Člověk přece jen už odvykl nerudně se tvářící obsluze v restauraci nebo na recepci, která na vás ani nepohlédne, když se s vámi loučí, nebo která vám dává okatě najevo, jak ji svou přítomností obtěžujete. Chlápek, který se k vám na cestě z hotelu přitočí a je strašně milý a pomůže vám s taškou tak ochotně, že to ani nelze odmítnout, je pak okamžitě podezřelý. No a samozřejmě že si po složení tašky dost důrazně řekne o bakšiš. Na druhou stranu, když nám v malé vesničce kus před hranicí do EU přestalo startovat auto, během pár minut místní zorganizovali „výjezd“ kamaráda z druhé strany vsi, který nás přijel zachránit. Je to vlastně logické: turistovi v hotelu v centru Lvova je potřeba odlehčit od zbytečné hřivny; turistovi v nesnázích v zapadlé vísce je naopak potřeba pomoct.
  • Střet světů. U nás se hovoří o automatizaci, která nahradí lidi v práci; na Ukrajině je cena práce tak nízká, že není problém v zapadlém penzionu bez hostů udržovat tříčlenný personál. U nás se mluví o autech, která budou jezdit sama; na Ukrajině na to prostě nejsou cesty (pokud vím, samořiditelná auta nemají kličkování mezi dírami ve svých algoritmech zavedeno a nejspíš nikdy mít nebudou). Vznikne tak mezi námi brzy další bariéra? Budou se na ukrajinské hranici budovat obrovská záchytná parkoviště, na kterých budeme nechávat své samořiditelná auta, a budeme si pronajímat ukrajinská auta klasická? A protože už nebudeme zvyklí řídit, budeme si muset najmout i místního šoféra?

A to je jen Ukrajina! Tady za rohem, co by kamenem dohodil (když v Brně najedete na správnou dálnici, nemusíte s ní sjet, než po pěti a půl hodinách na celnici). Co všechny ty skutečně vzdálené kraje, všechny ty -stány, Asie, Afriky, opačné polokoule…? Kolik tváří má svět?

Co bych chtěla změnit, kdybych mohla?

Četla jsem teď velice zajímavou knihu od Mark Hermana o hledání vnitřního marťana. Je to osobně-rozvojová kniha, o níž sem snad někdy brzy napíšu i recenzi. A tedy se v ní klade také spousta otázek. Jedna z nich zní asi takto: Co byste chtěli změnit ve své minulosti, kdybyste mohli?

Občas nad tím přemýšlím. Většinou jsou to okamžiky, kdy mám pocit, že jsem někomu ublížila (je zajímavé, že tolik netoužím měnit okamžiky, kdy někdo ublížil mně…).

Třeba:

  • mrzí mě, že jsem spolužákovi ve školce, Radimovi, takovému neduživém outsiderovi, jehož velkou vášní bylo kreslení, zničila jeden obrázek náklaďáku tím, že jsem mu na něj omylem vylila lahvičku tuše, s kterou kreslil,
  • mrzí mě, že jsem se víc nemazlila s naším prvním psem, Arnoldem,
  • mrzí mě, že jsem babičce jednou odmítla jet pro léky, protože jsem se bála, že se kvůli tomu nestihnu naučit na zkoušku,
  • mrzí mě, že jsem si jednou od kamarádky koupila kosmetiku se slevou a mamce ji prodala za plnou cenu,
  • mrzí mě, že jsem jednou ve školní družině počůrala omylem podlahu na záchodě a nepřiznala se k tomu,
  • mrzí mě, že jsem jednou bráchovi dala k narozeninám velkou krabici, v níž byl v mnoha menších krabičkách nakonec úplně malinký a nepodstatný dárek a on byl zklamaný,
  • mrzí mě, že jsem bráchu spolu s našima přesvědčovala, aby nešel na sportovní fakultu a místo toho studoval něco jiného,
  • mrzí mě, že jsem na začátku vztahu s Radimem moc spěchala,
  • a poslední dobou mě nejvíc mrzí, když jsem občas na lidi, které mám ráda, naprosto bezdůvodně zlá.

Je to zvláštní, jak se člověk vrací i takové staré křivdy jako zničení obrázku ve školce. Můžu si to odpustit? Možná. Snad. Nevím. Tehdy jsem to prostě neuměla líp. Dnes bych to udělala jinak. Už to vím.

s