Spoutáni svobodou

Z letošního festivalu Psychologie.cz mně nejvíc zaujal Dalibor Špok (což u mě není koneckonců nic mimořádného;-) se svým tématem Spoutáni svobodou. Pokusím se tady stručně zopakovat jeho tok myšlenek:

Svoboda je dneska jedním z nejčastěji skloňovaných pojmů, a také jedním z nejžádanějších cílů, kterých usilujeme dosáhnout. Dá se říct, že kolem svobody se točí nemalá část dnešního světa, veřejných debat a nebo třeba i komerčních produktů. A Dalibor Špok ve své přednášce upozorňuje na úskalí, která se s tím pojí, a na pasti, do kterých lze snadnou v touze za svobodou spadnout.

Jak tedy svobodu chápeme, resp. co považujeme za její projevy?

  • Mít více. Svoboda je možnost mít více. Ne nutně materiálně (i když to taky), ale ve všech ohledech: více věcí, více přátel, více navštívených míst… jednoduše více zážitků. Když touto cestou nějakou chvíli jdeme, brzy zjistíme, že nás to neuspokojuje. Že samotný fakt, že mámě víc zážitků, nám spokojenost nepřináší. Je to proto, že naše potřeby jsou ve skutečnosti omezené a zvýšením možností jejich uspokojení nedosáhneme většího uspokojení: i když je na jídelním lístku 100 jídel, my máme pořád jeden hlad (a na jeho uspokojení stačí jedno z těch jídel). Uvědomíme si tedy, že svoboda nám umožňuje:
  • Mít příjemnější zážitky. Nemusí nám tedy jít o jejich množství, ale o jejich sílu. Krásnější východ slunce, lepší wellness, delší lano na bungeejumping (a tedy silnější zážitek)… Tady brzy zjistíme, že naše hedonistická adaptace způsobuje, že síla zážitků přestává fungovat, pokud se dále zásadně nezvyšuje – takže můžeme buď jít do větších a větších extrémů (drogy…), a nebo si uvědomíme, že svoboda nám umožňuje:
  • Mít nové zážitky. Nemusejí být nutně stále příjemnější a intezivnější, stačí, že jsou nové. Navštívit nové místo, seznámit se s novým člověkem, projet se novým autem… Typický příklad: turismus (navštívit nová a nová místa, dělat obyčejné věci na pořád jiných místech…). To ovšem v praxi vede k jevu, který je v současné společnosti mimořádně rozšířen: ke strachu ze závazku. Když se totiž zavážu k jednomu, automaticky si tím zavírám dveře k ostatnímu. Když busu s tímto partnerem, znamená to že nepoznám jiné (nové). Když se upíšeu na X let na tento projekt, znamená to že po tu dobu nebudu realizovat žádný jiný (nový). Pokud je mou nejvyšší hodnotou svoboda chápaná jako možnost mít stále nové zážitky, pak to přece nemohu udělat! Jakýkoliv závazek mě vlastně automaticky děsí.

Jenomže – a teď přichází ta nejzajímavější část – člověk ve skutečnosti touží (i) po jiných věcech; po takových, které nám takto chápaná svoboda nezprostředkuje. Po hloubce – po prožitku. Zatímco zážitek je něco, co je málo časté a je doprovázeno silnou emocí (a proto to nemůžeme mít nikdy dlouhodobě), prožitek nutně silná emoce nedoprovází a může být i dlouhodobý; vyžaduje si ale právě nějaký závazek. A abychom tuto potřebu ve světě orientovaném na zážitky naplnili, uchylujeme se k tomu, co Dalibor Špok nazývá atrapy závazků nebo pseudonáboženství. Tedy k něčemu, od čeho si slibujeme ty hluboké prožitky, kterých díky lpění na nesprávně chápané svobodě nemůžeme dosáhnout. Jako příklady pak uvedl tři věci, které se dotkly (aspoň jedna z nich) asi každého v sále a tím polovinu publika znatelně nasral:-). Byly to:

  • zdravé jídlo
  • boty bez podrážky
  • běhání

Přitom tím nechtěl říct, že by na těchto (ani podobných) věcech bylo něco špatného, právě naopak (sám autor se koneckonců většině z toho věnuje); chtěl tím říct, že tyto činnosti jsou v současné době módní a oblíbenou náhradou hledání smyslu v životě, těmi pseudonáboženstvími, které vyznává množství lidí, aby si jimi nahradili tu skutečnou hloubku.

—————————-

A Daliborův závěr?

Svoboda nemá být cíl, ale prostředek (podobně jako peníze). Je to možnost a schopnost říct ano tomu, co je dobré.

Reklamy

Kdo je dobrý člověk?

Většina lidí […] má velmi jednoduchou představu o tom, kdo je dobrý člověk: člověk jako já, jen ještě o trochu víc jako já. Kdyby jen na světě byli samí lidé jako já, jen o trochu víc jako já než jsem já sám! (John Gray)

A to je vlastně všechno, co je potřeba vědět k tématu „světonázor různých lidí“, na které jsem tady narazil minule ;-)

Pořád čekám na nějaké „až“

Můj kamarád dal včera na FB toto video. Už jsem ho viděla dřív. Je podobné mnoha dalším videím, je sladkobolné, s hlubokomyslným poselstvím, plné působivých obrazů a jímavé hudby.

Je ale dobré si to občas připomenout. Tak, jak se říká ve videu – od malička nás k něčemu směřovali – začít chodit do školy, dokončit školu, dokončit další školu, najít si práci, najít si bydlení, najít si partnera… pak to možná na chvilku přestalo být takto institucionální, ale frčím v tom dál – otěhotnět, zaplatit dům… dál zatím nevidím, ale jsem si jistá, že přijde něco dalšího. Pořád čekám na nějaké „až“.

Jenže život není potom. Nikdy to nebude lepší až… Život je teď. Dnes. Se vší frustrací, kterou třeba právě cítím. Tohle je teď život. Ten jediný a pravý. Ta bolest hlavy nebo nepříjemný úkol přede mnou. Nepřijde žádné „až“, po kterém se to zlepší. Nakonec ani nevím, jestli bude nějaké zítra. Natož jestli bude nějaké „až“. Nechci tím říct, že život je frustrující. Dnes je to bolest hlavy, zítra to bude třeba radost.

Jediné, co máme a co je skutečné, je to, co se děje dnes. Potřebuju si to připomínat, abych se za pár desítek let neohlédla překvapená za sebe a nezjistila, že jsem nikam stejně nedošla, že stejně pořád čekám na to „až“ a život mi mezitím utekl…

s

 

Ježišmarja, neobětujme se!

V titulku spojuju dvě perličky z víkendu, který právě uplynul a dvě témata, které mi utkvěla.

První vyvstalo z církevní svatby, na kterou jsme měli tu čest být v sobotu s Radimem pozváni a která byla velice milá. Nejmilejší ze všech, na kterých jsem kdy byla. Mám vůči církvi nějaké své osobní výhrady a jedna z nich se týká právě toho obětování – toho tam bylo plno – obětujte se, obětujme se, Ježíš se obětoval… Ano, chápu to. Já ale nechci, aby se pro mě někdo obětoval. Nechci žít s břemenem, že někdo něco nemohl kvůli mně. Nechci za to nést odpovědnost. A ani nechci, aby takovou odpovědnost nesl někdo okolo mě z toho, že si myslí, že já se obětuju pro něj. A tak neplánuju obětovat se ani pro svoje děti, ani pro svoje rodiče, ani pro Radima. Pokud pro ně něco budu dělat (nebo dělám), bude to moje svobodné rozhodnutí, že to tak chci, nikoli oběť. A totéž chci od nich. Dělejte ve vztahu ke mně jen to, co chcete. Prosím neobětujte se!

A k tomu ježišmarjá se zase váže vtipná historka z jedné oslavy narozenin – upekla jsem oslavenkyni dort. Moc se tam na dorty netrpí, cílem oslavy bylo hlavně setkání s rodinou, žádné velké slavení. Když jsem dort vyndala s auta a ukázala ho oslavenkyni a její sestře, obě unisono synchronizovaně zalkaly „no jéžišmarja!“ S úsměvem jsem jim odpověděla, že tak hrozný, abychom nad ním lámaly ruce, snad nebude a přišlo mi to docela vtipné :-) Jak často takto vlastně reagujeme? Tos, děvenko, neměla! Ale já jsem chtěla :-) A nesouvisí to vlastně tak trochu s tím předchozím odstavcem? Myslely si snad, že to bylo moc náročné? Lomily ruce nad tím, co jsem obětovala? Možná, ale bylo to moje rozhodnutí ten dort upéct… A tak by mě spíš potěšilo „děkuji“ nebo „jé, to jsi mi udělala radost“, než „jéžišmarja!“ :-)

Soňa

Světonázory

Měl jsem v poslední době dvě příležitosti nahlédnout do světonázoru druhého člověka, který ho má úplně jiný než já.

První byl postaršího pána, který se celý život zabývá vodohospodářstvím: obhospodařuje technologii, díky které nám všem každý den doma teče čistá voda – a dělá to (spolu s ostatními kolegy) tak dobře, že se vsadím, že nikdo z nás by si na jeho povolání nevzpomenul, ani kdyby měl za úkol vyjmenovat všechna povolání na světě, která zná. V jeho pojetí je dnešní svět místem, kde mladí již nic užitečného neumějí a čím dál více se věnují neužitečným aktivitám, a přitom na ně čekají obrovské problémy (například s vodou, ale nejen s ní), které oni zákonitě nebudou schopni řešit. Náš svět je tedy odsouzen k záhubě, je jen otázka času kdy to přijde a nedá se s tím dělat nic jiného než (jeho slovy) „zvednout kotvy a odejít někam, kde to fungovat bude – buď za Donaldem do USA, nebo za Půťou do Ruska.“

Druhý kolegy, který je technik. V jeho pojetí je zase svět místem, kde všechno dobré je výsledkem působení volného trhu, všechno zlé je pak výsledkem zásahů vlád (zlobbovaných elitami, aktivisty, vzdělanci, kteří si myslí, že všemu rozumějí, a při tom vůbec ničemu praktickému nerozumějí…) do volného fungování trhu a snahy o jeho regulaci.

A víte, co mají jejich světonázory společného? A co mají ve skutečnosti společného s mým, a také se světonázorem každého jiného člověka? Že jsou naprosto logické. Všechno v nich sedí. Bez ohledu na to, jak absurdně nám jejich zhuštěná podoba (kterou jsem tady v předchozích dvou odstavcích uvedl) může připadat, garantuju vám, že když se s těmi lidmi budete bavit, můžete zabrousit do jakéhokoliv tématu – a vždycky od nich dostanete názor logický, konzistentní a opřený v reálném světě, který bude přesně zapadat do jejich světonázoru. Nikdo z nich vám nebude tvrdit, že 1+1 není 2 nebo že zeměkoule je placatá.

A tak je to s námi všemi. Každý máme svůj pohled na svět, který nám dokonale funguje a sedí. Fascinuje mě do těchto pohledů pronikat a nechávat si je vysvětlit, snažit se je pochopit. I když je to někdy těžké, protože se mě to dotýká na citlivých místech, pouštím se do toho znovu a znovu. Ale jednu věc jsem se už naučil (i když ne vždy se mi daří ji bezchybně aplikovat) – nesnažit se nikoho o ničem přesvědčit, něco mu vyvracet nebo vnucovat. To je totiž naprosto bezvýsledná činnost.

Přitom každý z nás svůj pohled na svět neustále mění – ale to je proces, který se odehrává uvnitř nás, většinou si ho ani neuvědomujeme a nevíme, co ho pohání. Ale ještě jsem nezažil člověka, který by svůj pohled na svět změnil na základě sebelepší argumentace jiného člověka. Vy ano?

Střípky z festivalu Psychologie.cz

Z přednášky na téma Manipualce strachem:

Názor autora: manipulace NIKDY není dobrá či správná. Ani tehdy, kdy někým manipulujeme v jeho prospěch (a ne náš) – typicky u dětí. Už jen tato jedna myšlenka, když ji člověk začne promýšlet, vydá na celé příjemně strávené odpoledne ;-)

Dále: dělal se výzkum, který se snažil zjistit, jaké skupiny obyvatel jsou nejvíce náchylné stát se obětí manipulace. Výsledek:

  • senioři – vyžadují stabilitu a bezpečí, takže na ně působí vyvolávání strachu a řeči o nebezpečí
  • děti a dospívající – ale ti spíše svým okolím (kamarádi), než nějakými mediálními kampaněmi nebo postoji společnosti (proti těm se spíš vymezují)
  • vysokoškoláci(!!!) – věří svému vzdělání a jsou přesvědčeni, že mají rozhled – snadno podlehnou manipulaci, která se na to odvolává, a navíc si nepřipouštějí, že by se jim to mohlo stát, takže nejsou ostražití. Poznáváte se v tom někdo? ;-)

Z přednášky na téma Spojité nádoby dětství a rodičovství:

K dotyčnému chodí na psychoanalýzu děti od nejmenších (méně než rok) až po puberťáky. Na udivenou otázku, s jakými problémy může chodit do psychoanalýzy roční dítě, odpověď: Samozřejmě vždycky jde o problémy rodičů, ne těch dětí (ale o problémy nějak se týkající dětí). A nejčastějším úkolem psychoterapeuta u takto malých dětí je dostat z hlav jejich rodičů všechna ta moudra, chytré rady a poučky ohledně toho, co a jak by jejich dítě kdy mělo a nemělo umět či dělat. Následovalo několik tragikomických příkladů, jako např. soupeření maminek, kolik slov umí jejich dítě říct, nebo kdy poprvé šlo úspěšně na nočník.


Bylo tam ještě několik dalších zajímavých přednášek. Jedna z nich – na téma Game over: rozvod v duši dítěte – byla fascinující, ale celé to bylo tak spletité, že to nedokážu reprodukovat. Snad leda vytáhnout z toho to zásadní poselství: Rozchod rodičů je pro dítě vždycky traumatizující, bez ohledu na to jak přátelsky/nepřátelsky proběhne; nemusí to ale samozřejmě být nutně pro dítě tragedie. V podstatě stačí, aby se to s ním prostě řešilo – nepopíralo, nezastíralo, nemanipulovalo (haha!) – a braly se při tom řešení na vědomí také jeho potřeby, ne jen potřeby rodičů. Zní to snadně, ale…

Druhou – Spoutáni svobodou od mého oblíbence D. Špoka – si naopak nechám na podrobnější samostatný text;-)

Všecky drobné (i velké) ztráty…

Z Festivalu psychologie, který jsme o víkendu navštívili, jsem si odvezla jedno velké téma, které tam vlastně zaznělo jen tak mimochodem, jako součást přednášky, která byla o něčem jiném. To téma je „ztráty a truchlení“.

Uvědomila jsem si, že jsme už udělali velký krok tím, že se dokážeme nad úspěchy zastavit a ocenit je, že je dokážeme slavit. Ale neoplakáváme ztráty. A vidím to jako velkou chybu. Když se nám něco nepodaří, nebo něco není tak, jak si přejeme, většinou to jen rychle přejdeme a snažíme se na to nemyslet, protože je to nepříjemné nebo to dokonce bolí. A není divu. Učili nás to tak. Snažili se nás před tím ochránit, snažili se zabránit tomu, abychom byli smutní už od malička. Ale smutek není něco, čemu je potřeba se vyhnout. Smutek je nezbytná součást života. Je to přirozená reakce, kterou se vypořádáváme s tím, co jsme ztratili, s tím, co je potřeba nechat odejít. Smutek nám pomáhá jít dál a nezahořknout a neuvíznout v síti lítosti.

Můžeme se zastavit a uznat, že něco se nepodařilo a je nám to líto. Můžeme oplakat něco, co jsme si přáli a už nikdy nebudeme mít. Můžeme prožít smutek z něčeho, co jsme chtěli a nedostaneme to. Nebo z něčeho, co jsme ztratili. A nejde jen o věci. I ve vztahu můžeme přijít na to, že jsme nedostali něco, co jsme chtěli, a můžeme pro to truchlit. Někdy už nebudeme mít příležitost s někým promluvit. Někdy se prostě něco pokazí. Není to selhání. Není to neúspěch. Drobné (i větší) ztráty náš život provázejí každý den.

Kamarádka se příští víkend vdává, což ve mně vyvolává různé úvahy. Nemyslím si, že by manželství byla taková ztráta svobody, jak se vtipně říkává, ale i manželé vstupem do manželství něco (ať už je to cokoli) ztrácejí, přestože mnoho jiného zase získávají.  A může být přínosem to uznat a dovolit si smutnit. Možná že toto bylo původně podstatou rozlučky se svobodou…

Každý začátek něčeho nového znamená ztrátu něčeho starého. Někdy jsou ztráty žádoucí, a někdy pro ně potřebujeme být smutní. Zastavme se. Uvědomme si to. Truchleme. A pak, až se dostatečně vysmutníme, se nadechněme a jděme dál.

S láskou

s