Z čeho mám strach já

Už delší dobu se na tento text chystám, a Radim mi to připomenul a pomohl mi s nadpisem.

Tahle úvaha není nijak hluboce uchopená ani rozmyšlená, a možná je vlastně docela bláhová, ale já se bojím toho, že ztrácíme lidskost.

Máme s Radimem jednoho kamaráda, fajn milého kluka, který poslední dobou na facebooku zveřejňuje příspěvky, s nimiž si nevím rady. Dal tam odkaz na článek o atentátu v Manchesteru s komentářem, že pokud bychom se měli ještě víc semknout, už se ušlapeme. Nebo odkaz na článek, jak domobranecké skupiny brání uprchlíkům v přistání na kontinentu se slovy, že když selhává stát, musí se lidé bránit sami. A nebo k odkazu na článek o tom, jak v Belgii zlikvidovali atentátníka připsal, že děkuje za xenofóbní Česko (ač sám českým občanem není).

Jak daleko jsme tomuto?

DC8LBJDXcAExbc4.jpg

Zdá se, že mnoho světelných let. Takovéto vzkazy mě chytají za srdce, neprobouzejí ve mě chuť se posmívat. Mrzí mě, že jako společnost ještě nejsme ve stavu, kde bychom takové sounáležitosti byli blíže. Místo toho se uzavíráme a věříme, že když se dost opevníme, bude dobře. Jenže, vážně lze šťastně žít, když nám před prahem umírají lidé? Vážně se lze dívat jinam a předstírat, že to neexistuje? Ano, můžete asi říct, že takových příkoří se po světě děje mnoho a co proti tomu dělám. Možná málo, možná ne. Rozhodně je neschvaluji. Nemyslím si, že jsou v pořádku.

A nemůžu si nevybavit jednu moudrou buddhistickou větu (ne že by v křesťanství takové nebyly!) zhruba tohoto znění: „Budete-li myslet na uvězněného vězně, představte si, že jste to vy.“ Neříkám, že máme bezhlavě otevřít hranice a nechat si všechno líbit, ale rostoucí nenávist a ztráta lidskosti mě zneklidňuje. Protože nenávist ještě nikdy nic dobrého nepřinesla. A není tak složité představit si na místě uprchlíků sebe. Co když se to sucho zhorší? Co když nám dojde voda? Nepřijde den, kdy taky budeme muset někam odejít? A tam narazíme na zavřené dveře?

A  vůbec nejde jen o uprchlíky.

s

Sedm věcí XXV.

Je skoro neuvěřitelné, že před týdnem touto dobou jsme byli ještě v Rumunsku. Kde přesně? Asi na Fagarasi, nebo jak se to píše. Tam bylo ovšem citelně chladněji, i bundy jsme měli :-)

Takže:

  1. Díky za to vedro! Ono bude tak jako tak, tak jsem došla k závěru, že je lepší si ho užívat a být za něj vděčná. Stěžovat si stejně nikam nepovede :-)
  2. Díky za dnešní vynikající meruňky, jahody a meloun (vidíte, že má to léto něco do sebe!) :-)
  3. Díky za různé lekce. U některých má člověk pocit, že by o ně snad ani nestál, ale většinou se nakonec ukáže, že to nějaký smysl mělo.
  4. Díky za dobrý týden v práci – po Rumunsku jsem neměla ani moc čas se rozkoukat a hup zpátky do toho. Všechno se zvládlo. Ani nevím, jak se to povedlo.
  5. Díky i za déšť. Mnoho stromků, které jsme zasadili, to sucho stejně asi nezvládne, ale déšť potřebují všechny (a všichni).
  6. Díky za upřímnost. Bez ní nejde žít.
  7. Díky za přátele. Bez nich taky nejde žít.

S láskou

s

Z čeho mám strach?

Kamarád mi nedávno do hlavy vložil zajímavou úvahu: „Já vlastně vůbec nevím, v jakém světě by všichni ti naši spoluobčané, kteří podporují Zemany, Trumpy, LePenové, Putiny, rozpad EU, střílení na hranicích, pochody nácků atd., chtěli žít.“

Od té doby nad tím přemýšlím – a ani já to nevím. Před pár dny kolega v práci pronesl něco ve smyslu, jak je ten Putin vlastně frajer – nebyl jsem si jist, zda si ze mě neutahuje, tak jsem se ho zeptal, jestli tomu mám rozumět tak že to balí a stěhuje se do Ruska. A on mi odpověděl, že on se nikam stěhovat nechce, ani do Ruska, ani do USA, že on chce žít tady – ale že by chtěl, aby takový Putin vládl i tady.

Dostal jsem tedy unikátní příležitost zjistit, co by si od toho sliboval. A víte co? Naprosto jsem ji propásl. V momentě, kdy to totiž vyslovil, mi stoupl tlak, ruce se mi sevřely v pěst a já musel vynaložit veškerou svou energii na to, abych ho sprostě neposlal někam hodně daleko a nebo dokonce fyzicky neinzultoval. Na to, abych s ním na toto téma zapředl debatu, jsem pak už neměl, a byl jsem rád když se pak téma debaty přesunulo k otázce, zda je lepší zmrzlina čokoládová, nebo citronová.

Přemýšlím nad tím, proč to ve mě vyvolalo tak silnou reakci. A napadlo mě, že on tím asi nevědomky vyslovil to, z čeho mám na světě v současnosti největší strach. Vždycky jsem věděl, že se můžou „dějiny zvrtnout“ a přijít nějaká doba temna, nebo jak to nazvat, jako jsou různé fašistické, komunistické či okupační režimy. Ale dlouho jsem si představoval, že když se to stane, je to jasný akt zvůle a násilí, které přichází jaksi zvenčí, něco, proti čemu se my „normální“ postavíme jako jeden muž, protože budeme všichni vědět, že to je zlo, a jen někteří „přisluhovači ďábla“, zpravidla dávno před tím známé svině, se k němu přidají a budou mu napomáhat.

Ale v poslední době mi dochází, a asi už došlo, že tomu tak není. Pokud nějaká doba temna přijde, budeme to my a jen my, kdo si ji tady zavedeme a budeme provozovat. A těmi „přisluhovači ďábla“ budou naši kolegové, spolužáci, kamarádi, dokonce možná někteří přátelé. Nebude žádné jednoznačné „my“ a „oni“. „Oni“ nebudou mluvit německy, nebudou nosit plnovous, nebudou mít asijské rysy ve tváři. „Oni“ budou jedni z nás.

A to je asi to, z čeho mám strach.

Komparativní studie piv

Byv k tomu nepřímo vyzván, podávám stručnou zprávu o stavu pivní kultury v Maďarsku, Srbsku a Rumunsku:

  1. Maďarsko. Maďarské pivo nezklamalo – bylo špatné, jako vždy. Maďarská piva piju při svých návštěvách země vlastně jen proto, že je na nich téměř vždy napsáno „világosi“, což v maďarštině znamená světlé; Világos je ale zároveň jméno obce (nyní v Rumunsku), u které bylo v roce 1849 poraženo maďarské povstání, a já si tak vždy se škodolibou radostí tento nápis na plechovce přečtu. Mimochodem, na paměť této události se dodnes v Maďarsku v hospodě nebo na oslavě sklenicemi s pivem neťuká – legenda totiž praví, že když popravovali vůdce tohoto maďarského povstání, vítězové si po oběšení každého z nich přiťukli sklenicí piva, a Maďaři od té doby tento zvyk odmítají.
  2. Srbsko. Srbské pivo nezklamalo – bylo dobré (Jelen v Bělehradě). Ještě lepší ale bylo speciální nefiltrované pivo Karađorđe, které pro srbskou restauraci stejného jména v Temešváru (Rumunsko) vyrábí malý místní pivovar v rumunské obci, jejíž jméno jsem si bohužel nezapamatoval.
  3. Rumunsko. Rumunská otázka je složitější. Nejdřív jsem ochutnal v české vesničce v Banátu v hospůdce U Medvěda rumunský Ursus. Toto první rumunské pivo bylo dobré. I druhé. I další… Ale rumunská piva, která jsem v následujících dnech okusil v různých jiných koutech země, už tak dobrá nebyla. Některá byla lepší, některá byla horší… Podle etiket jsem ale nakonec vyrozuměl, že v Rumunsku se dost prodává německé pivo, resp. německá značka vyráběná v rumunské licenci. Mám takové podezření, že ta lepší byla právě ta německá, a ta horší ta rumunská. Záhadou pro mě ovšem zůstává, jak Češi v Banátu dokázali chutné pivo udělat i z onoho rumunského Ursusa… (EDIT: Záhada vyřešena – dodatečně jsem si uvědomil, že asi žádné z těch dalších rumunských piv, co jsem měl, nebyl Ursus;-))

Tip na článek: Pavel Špatenka – Branou přijetí

Na Psychologii.cz vyšel včera další díl skvělého seriálu pana Špatenky o cestě k sobě. Rozhodně stojí za přečtení a je volně zde. I pokud byste jej nečetli, tak přikládám pro mě  nejsilnější myšlenky:

Tím, že prozkoumáte to, co skutečně cítíte, místo toho, co byste měli cítit, uděláte první krok k vašemu vědomému smíření se se stínem. Tím, že to poznáte a pojmenujete, uděláte pro sebe hrozně moc. Ale uzdravení pouhým poznáním cele zatím nepřichází. To, co je pro rozum poznání, to je pro srdce láska. Láska nese v sobě dar přijetí.

Přijetí má i druhou stranu – odmítnutí. To je tu stálým hostem. Na prožitkové úrovni má mnoho podob. Odmítnutí prožíváme jako averzní stavy. Zášť, odpor, lhostejnost, nechuť, štítivost atd. Ve skutečnosti jsou jen prožitkovou obranou. Obranou před tím, s čím se nechceme potkat.

Nejpodstatnějším krokem … vaší vnitřní proměny je ochota porozumět své vnitřní bolesti, přijmout ji, pochopit, z čeho vychází, a dovolit jí existovat tak, jak je. Praxe přijetí je opravdu a skutečně zásadním osobním převratem pro vaše další vnímání a posuzování sebe sama. Dokud soudíte chování založené na ponížení jako špatné, hodnotíte sebe sama prizmatem soudce…, který může někdy mít i podobu inkvizitora. Avšak hodnocení samo o sobě je činnost založená na strachu. Vědomý přestup z hodnotící nesnášenlivosti směrem k přijetí je velmi naléhavým úkolem, a to hlavně z toho důvodu, že ve hře je další faktor. Faktor strachu.

Nikdy bych to nedokázala takto popsat, ale když se ohlížím za sebe, jak to bylo u mě, tak mi přijde, že to asi docela sedí… Jak často se nějak cítíme a máme pocit, že je to špatně? Že takto bychom se cítit neměli a že když se tak cítíme, tak jsme úplně nemožní? A dokážeme s takovým odmítaným pocitem prostě být? Prostě jen nehybně sledovat tu bolest uvnitř, a soucítit s ní? Nebo se jí spíš snažíme vyhnout, ať už tím, že dáme průchod vzteku nebo se rozptýlíme nějakou vnější aktivitou, abychom na to nemuseli myslet?

Jak často cítíme k něčemu averzi? A jak často věnujeme této averzi pozornost? Jak často se snažíme dopátrat, co v nás tu averzi vyvolává? A jak často jí zkrátka podlehneme a jejímu objektu se snažíme jednoduše vyhnout?

Jak častou soudíme druhé? A jak často soudíme sebe? Jak často se povyšujeme nebo druhé (nebo sebe) ponižujeme? A proč to děláme? Jak často si místo soudu dokážeme uvědomit, že za tím soudem je ve skutečnosti náš strach z něčeho, něco, co jsme si zakázali?

Mnoho otázek… Odpovědi všichni máme. Jen se ztišit a poslouchat.

A ještě variace na podobné téma zde:  zen habits – How to Be Happy When You’re in an Unhappy Situation.

S láskou

s

Sedm věcí XXIV. aneb vděčnost z cest

Uplynulý týden jsme s Radimem strávili výletováním po Srbsku a hlavně po Rumunsku. Zkusím tu taky zachytit pár střípků, za které jsem vděčná.

  1. Pánovi z Temešváru za to, že to nakonec ubrzdil a nevrazil do nás. I díky tomu lze naši automobilovou zkušenost z cest na východ označit za bezproblémovou, ačkoli některé dopravní situace zejména z Bukurešti byly přinejmenším veselé (ale nikdy ne nebezpečné!) :-) Holt, Balkán! A díky i Bertičce (to je moje Octavia), jak nás všude krásně zavezla! Doufám, že si ty dvě stoupačky nad 2.200 metrů nad mořem užila i ona :-)
  2. Pánovi z penzionu Pandora v podhůří Karpat děkuji za krásný kulinářský zážitek – osobně nám připravil úžasnou snídani, na krásný porcelán a s vynikajícími domácími povidly (penzion se nacházel uprostřed malého jablečného sadu) a tím významně přispěl do našeho poznávání východu žaludkem – stejně jako šašlik v restauraci Poslední šance v Bělehradě nebo čevapčiči v srbské restauraci v Temešváru. Radim při takových cestách experimentálně testuje piva, ale na závěry se musíte zeptat jeho. Mně snad jen přišlo, že to nebylo tak hrozné, jak předpovídal :-) Takže to lze shrnout, že silnice i pivo jsou na východě dobré :-)
  3. Děkuji také za příjemné přijetí v českém Banátu – je to velice specifický zážitek, slyšet tak daleko od domova češtinu a platit v Rumunsku za ubytování v českých korunách.
  4. Děkuji za to, že se nesplnilo nic z toho, před čím mě spousta lidí před odjezdem varovala – nikdo nás neokradl, nic se nám neporouchalo, žádní žebráci nás neohrožovali. Naopak, cítila jsem se tam celou dobu naprosto bezpečně. Nejlépe mi bylo v Bělehradu, kde nebyli skoro žádní turisti a město dýchalo autentickým srbským životem. Pokud můžete, jeďte tam (nebo do Bukurešti, kde to bylo podobné), než to skončí. Je to naprosto jiný zážitek než třeba v Praze.
  5. Děkuji Radimovi, mj. za to, jak zvládal moje pokusy měnit program – některým vyšel vstříc, některé rozumně korigoval :-) A taky díky za to, že odřídil ty transhorské cesty – připravil mi tím spektakulární vyhlídky srovnatelné například s trolí stezkou v Norsku!
  6. A musím přidat i díky mému telefonu, že ustál jednu takovou malou přílivovou mořskou vlnu! Jen na nás chvilku bručel při nabíjení, a pak už dobrý. Jinak bychom přišli o strašnou spoustu krásných fotek!
  7. Díky za tu možnost takový výlet podniknout! A sem zahrnuji díky za to, že na to máme podmínky, peníze, lidi kolem sebe… je toho tolik, co všechno se podílelo na tom, že jsme ve výsledku mohli takto s Radimem někam vyrazit! Díky, Vesmíre!

S láskou

s

Sedm věcí – bonus

Jsme na roadtripu po Rumunsku, a já bych se rád inspiroval Soninými tradičními Sedmi věcmi a sepsal svých netradičních Sedm věcí, za které jsem během teto cesty vděčný. Vezmu to od těch nejméně důležitých směrem k nejdůležitějším:

1. Za internet a možnosti mobilních komunikací vůbec. Díky nim se můžeme domlouvat průběžně se svými hostiteli kdy přesně dorazíme, hledat na mapách varianty přesunů a časy potřebné na jejich zdolání, a nakonec i zveřejnit tento příspěvek z wifi v Bukurešti :-)

2. Za airbnb. Díky němu můžeme spát v centrech Bělehradu nebo Bukurešti za rozumný peníz, a navíc poznat normální byty,  v jakých zde bydlí spousta místních.

3. Za dálnice.  Díky nim jsou přesuny na stovky kilometrů výrazně rychlejší a v důsledku je díky nim takovýto výlet vubec možné realizovat.

4. Za znalost cizích jazyků. Já sám jsem sice zastáncem toho, že se všude má snazit mluvit s místními jejich řečí,  ale uznávám ze v Maďarsku nemám šanci a v Rumunsku to je taky velmi těžké. Ale zatím všude s námi byli schopni komunikovat anglicky, kromě naší maďarské hostitelky, která mluvila plynně německy.

5. Za otevřené hranice. Srbsko sice není v EU, Rumunsko zase není v Schengenu, takže nas náš program vede přes 3 hraniční kontroly – ale oproti obstrukcím, kterých se člověk mohl na takových přechodech dočkat ještě nedávno, jsou to spíš turistické atrakce než komplikace. Maďarský(!) celník nám za pas poděkoval česky, srbský se ptal na cíl naší cesty čiště ze zvědavosti, a ne aby nás griloval a obtěžoval, rumunský působil dojmem že je mu trapné, že nám musí nahlížet do auta…

6. Za prosperitu. Díky té si takovou cestu můžeme dovolit.

7. Za svobodu. Díky té nám takovou cestu nikdo nemůže zakázat.

8. Za mír v Evropě.

Mám tě ráda i když mám vztek

Události minulého týdne mě přivedly k jedné myšlence – a sice jak často se stává, že máme strach, že když na nás někdo má vztek nebo na nás zvedá hlas, tak že to znamená, že nás nemá rád. A často se asi taky stává, že se za sebe ani nepostavíme (tam, kde by to mělo význam), protože se obáváme, že pak už by nás ten člověk neměl rád vůbec.

Zkuste si vzpomenout, kdy naposledy jste měli na někoho blízkého a milovaného vztek, zlost nebo jste měli chuť na něj zkrátka něco zařvat nebo třísknout dveřmi – měli jste přitom pocit, že je už nemáte rádi?

Myslím, že je to v nás hluboce zakořeněno z dětství, kdy takové zlostné nebo vzteklé projevy nebyly tolerovány a bylo běžné vyhrožování, že když „nebudu hodná holčička, tak mě nebudou mít rádi“ a že „vztekat se nemá“. Přitom je to blbost. To vlastní strach z cizího vzteku nám velí, abychom se ho snažili minimalizovat. Ale to přece není jediná cesta – ještě můžeme toho druhého plně přijmout i s celým jeho vztekem, plně respektovat jeho potřebu se tak teď projevit, a přitom být plně u sebe a při sobě, uvědomovat si, že vztek, který se na nás (nebo někoho jiného) snáší nevypovídá o nás, jako spíše o tom, kdo se vzteká. Můžeme ho prostě nechat vztek projevit, a pak následně zvolit reakci, jakou považujeme za adekvátní, aniž by se při tom kterákoli strana musela obávat, že tím ztratí lásku.

Jaká je to láska, když ji může ohrozit vztek? Vztek je přirozená lidská emoce. Proč bychom měli být špatní za to, že ji máme a projevujeme?

s

Sedm věcí XXIII.

Poslední dny ubíhají kolem strašně rychle, až mám skoro pocit, že nemám žádný čas se zastavit a zamyslet se nad tím… Trochu mi to chybí. Ale je zase zajímavé si to vyzkoušet z té druhé strany – prostě to nechávat plynout, však ono to podstatné ulpí i tak.

  1. Díky za to, že Radim ušel svůj pochod v pořádku. Obdivuju jeho obrovskou vůli, vytrvalost a odhodlání. Mně by to nepohodlí asi přestalo stát za ten výsledek už tak v půlce, nebo možná ještě dříve, a raději bych se někam natáhla na mez a četla si :-) Proto nejspíš nikdy ke hvězdám nedoletím :-)
  2. V době, kdy Radim pochodoval, jsem byla navštívit kamarádku a bylo to moc fajn. Mám teď poslední dobou úchylky na zahrady a každou zahradu, k níž se dostanu, poměřuju k potenciální naší – některé jsou menší, některé jsou větší, všechny jsou úžasné a inspirativní, stejně jako ta zahrada ze soboty.
  3. Díky za náročnou neděli u našich rodičů – vyhřezlo díky tomu mnoho ne úplně voňavých témat, s kterými se musíme vypořádat – mnoho strachů a nejistot. Někdy by to člověk nejraději zabalil, ale vždycky se mi zase v takových chvílích vrátí to vlezlé „jediná cesta vede skrz“, a skrz tedy taky půjdeme. Jak pravila kdysi už jedna moudrá reklama „svý rodiče si nevybereš“ a jak říká jedno vtipné zenové přísloví „jestli si myslíte, že jste mistr zenu, pobuďte tři dny se svou rodinou“ :-)
  4. Je fajn vyrazit občas jen tak do hospody na pivo a žebra. Nic neřešit. Jen posedět venku, uspokojovat základní pudy hladu a žízně, případně trochu plkat o životě a prostě být spolu.
  5. Objevila jsem v Brně moc krásný obchůdek s různýma esoterickýma blbůstkama, knihama o osobním rozvoji, a tak podobně :-) Mám takové krámky moc ráda, dýchají na mě takovou zvláštní pohodou. Zakoupila jsem i jednu knihu od Pemy Chödrön „Místa, která vás děsí“ – je o vypořádávání se s vlastními strachy. Pemu a její zenové metody znám, vím, co mě čeká, a mám teď nějak pocit, že to potřebuju. Mám pořád dost strachů, kterým je potřeba čelit, od těch bizarních (typu že mě v noci někdo zavraždí :-)) až po ty těžší (třeba jaký by byl život, kdybych neměla mít děti).
  6. V práci všechno poklidně plyne. Díky za to.
  7. Tak vůbec celkově je ten život strašně krásný.

S láskou

s