Song o resuscitaci

Klobou dolů a díky! Mám pocit, že teď trochu vím, jak na to…

Reklamy

Apple pie

No a když už jsem u té Maškrtnice prolézala její recepty, zaujal mě ten na apple pie. Jablek máme hodně a ráda bych je nějak do jídelníčku víc zapojila. A když jsem se dočetla, že to mám péct podle toho, jak moc zkaramelizovanou chuť chci, byla jsem lapená. A jelikož mám dnes volno, a tedy čas na všechny ty těstové experimenty, pustila jsem se do něj hned. A dokonce s použitím kvásku, který byl před tím několik týdnů zmražený (mám i čerstvý, ale chtěla jsem to zkusit). Po rozmražení krásně probublával, jako by o té hibernaci ani nevěděl, takže to asi udělám znovu jako rezervu, kdybych o něj z nějakého důvodu přišla. Výsledek je vynikající, jablka jsou příjemně zkaramelizovaná, no prostě paráda :-)20190215_1634342929888475110271891.jpg

 

Ořechový chlebík

Kváskové šílenství pokračuje a já přidávám další recept, opět od Maškrtnice. Vybrala jsem si ořechový chlebík, protože ořechy miluju a ořechový chleba taky. Upekla jsem ale jen malý chlebík. Rozhodla jsem se totiž, že budu péct ty chleby co nejmenší, jelikož z každého, který jsem zatím upekla, jsem tak třetinu vyhazovali, protože je nestíháme sníst, dokud jsou dobré. Tak proto chlebík. Pekla jsem v zásadě z 1/4 z toho, co je v receptu – jen med a ořechy jsem nechala v původním množství, a dala jsem trochu víc soli, než bych měla, protože jsem to špatně spočítala. Výsledek je ovšem božský.

(Ještě jsem si neosvojila chleba nařezávat před pečením, a jelikož v remosce je zdroj žáru  nahoře, tak chleba praskne pokaždé.)

20190215_1631596552924778692795366.jpg

Kvásková vánočka

Na každém správném blogu mají být (aspoň myslím) nějaké recepty. A jelikož jsem se poslední dobou pustila do pečení kváskového chleba, následoval i pokus o kváskovou vánočku, takže tady je :-)

Recept jsem načerpala od Maškrtnice, vůbec jsou ty její stránky moc zajímavé a určitě to nebyla poslední věc, kterou se nechám inspirovat. Pekla jsem z poloviční dávky a v remosce, a takto se to povedlo:

20190213_1003374347284491911968329.jpg

Je to pečeno ve velké remosce a i tak mi přijde, že ta poloviční dávka je velká asi jako dvě normální vánočky, takže původní celá dávka musí být obrovské množství vánoček :-) A celkově jsem nadšená.

Celý proces trval cca 48 hodin. Začala jsem v neděli večer založením pšeničného kvásku. Maškrtnica varuje, že někdy kvásek nezafunguje úplně na 100% a je dobré ho převádět z žitného na pšeničný na dvakrát, ale s tím jsem problém neměla. Prostě jsem do pšeničné mouky dala v neděli večer lžičku žitného kvásku a v pondělí ráno byl rozkvas hotový. Do odpoledne jsem ho dala do ledničky. V pondělí odpoledne po práci jsem zadělala těsto – použila jsem Babiččinu hladkou mouku na kynutá těsta a dala jí tedy polovinu, tj. 310 gramů, ale pak jsem při hnětení naznala, že se mi těsto pořád moc lepí a asi 3x jsem jí trochu přisypávala.

Uhnětené těsto jsem dala na 24 hodin do lednice kynout. Další den, tj. v úterý po práci, jsem těsto vydala a nechala zhruba půl hodiny ohřívat, a pak jsem se pustila do pletení vánoček. Pletla jsem ze 6 pruhů a naučila jsem se to z videa, které na tom odkazu výše Maškrtnica má. Je to super video, kde je hezky ukázána logika pletení z různého počtu pruhů. Upletené vánočky jsem dala ještě na 3,5 hodiny kynout do remosky. Celou remosku s vánočkama jsem dala do mikrovlnné trouby (máme fakt velkou a celá velká remoska se tam vejde, tak aspoň ta trouba k něčemu je). Aby vánočky mohly kynout v teple a ve vlhku, postavila jsem k nim do remosky dva hrníčky s vřelou vodou, kterou jsem v průběhu kynutí jednou vyměnila.

Pak jsem už jen vánočky, které se trochu ztekly do věnce (což ale ničemu nevadí a počítala jsem s tím), pomašlovala a 40 minut pekla v remosce, přičemž mezi 20. a 30. minutou pečení jsem je přikryla alobalem. Vánočky trochu popraskaly, což nejspíš znamená, že potřebovaly ještě trochu kynout, ale na to já nemám oko a nejsou popraskané moc, takže mi to moc nevadí. Upečené byly v deset večer a do rána chladly.

Ráno jsem nám je s Radimem nakrojila k svačině a vyfotila, jak vypadají na řezu. Chuťově jsou naprosto dokonalé a podle mě chutnější, než moje pokusy o vánočku z kvasnic. Těsto je vláčné, kypré, sladké tak akorát a rozinky přidávají příjemně kyselkavou chuť. Takže to určitě stálo za to.

s

Raději vinu nebo odpor?

Pokračuju na téma ze včerejška o vnitřních přesvědčeních a nemocech, neboť jsem při dalším čtení narazila na další myšlenku, která mi vyrazila dech. Cituji:

Jeden terapeut mi kdysi řekl: „Čelíte-li volbě mezi vinou a odporem, pokaždé zvolte vinu.“ Pokud to, že něco odmítnete, ve vás vyvolává pocit viny, zatímco pokud byste souhlasili to udělat, bude to provázeno odporem, vždy si vyberte vinu. Odpor je sebevražda duše.

A o kousek jinde (a o trochu parafrázovaně):

Lidé by mohli uvítat, že se cítí provinile. Mohli by si říct: Cítím vinu. Skvělé! Haleluja! To znamená, že jsem musel udělat něco dobrého pro sebe…“

Dilemata mezi vinou a odporem řeším často. Bohužel musím konstatovat, že většinou ve prospěch odporu, přičemž tuto volbu si ospravedlňuju tím, že přece není hezké/dobré/správné/zenové mít k něčemu odpor, a že to zvládnu překonat a můžu to přesto udělat, a pokud bych to neudělala, měla bych ještě pocit viny. Když překonám odpor, považuju to za něco siláckého. Co když to tak ale není? Nebo co když to tak není vždy? Co když mi to vlastně ubližuje? Co když potřebuju projít nejprve fází, kdy budu svůj odpor poslouchat, kdy upřednostním sebe (i když pak budu mít pocit viny) a až teprve se toto urovná a budu umět upřednostnit sebe, můžu se pomalu postit do prozkoumávání těch odporů?

Uvedu příklad ze včerejšího rána:

Radim mě požádal, jestli bych nezašla na poštu a neposlala nějaké jeho balíčky. Nevím proč, ale ve mě to vyvolalo vlnu odporu. A spolu s ní následující vnitřní dialog: Uf, nechce se mi na žádnou poštu, mám svých starostí dost. Ale zase když to nepošlu, nebude mě mít Radim rád a bude si myslet, že mě nemůže nikdy o nic požádat, a vůbec, je to přece jen blbá pošta a já navíc stejně jedu do Olympie, kde pošta je… Ani tyto racionalizace ale můj odpor nezměnily. Jen jsem ho potlačila, abych se vyhnula odmítnutí a svým vlastním pocitům viny. Nakonec jsem poslání zařídila, pomohla mi kolegyně v práci, která to vzala s pracovní poštou. Balíčky odešly, ale škoda byla napáchána. Nedokázala jsem čelit ani svým pocitům viny, ani tomu odporu. Podle citace výše jsem mohla zkusit zvolit odmítnutí úkolu a unést svůj pocit viny. Radim by s tím žádný problém neměl (jak se ukázalo, když jsem mu to večer vyprávěla). A co je horší, ani já bych neměla problém s tím, když se něco takového stane Radimovi (jako třeba když jsem ho teď o víkendu poprosila, jestli by mohl umýt umyvadlo a on na to zapomněl) – taky nemám pocit, že ho nemám ráda a že už ho o nic nemůžu požádat. Druhým měřím jiným metrem než sobě, což je také sebedestruktivní – myšleno tak, že bych potřebovala sobě měřit stejně laskavě jako druhým, nikoli být na druhé přísnější :-)

No, jak říkám, je to prostě všechno moc zajímavé. Asi teď zkusím nějaký čas experimentovat a místo překonávání odporu budu následovat svou vinu…

S

Když tělo říká „ne“

Čtu naprosto úžasnou knihu od Gabora Matého „When the body says no“, který fascinujícím způsobem dává dohromady různé chronické nemoci, kterými lidé trpí (od rakoviny, přes roztroušenou sklerózu, záněty střev až po revmatoidní artritidu) s různými vnitřními přesvědčeními a vnitřním nastavení těchto lidí. Dlouhodobě se věnuje takto chronicky nemocným či lidem s autoimunitními chorobami, a sleduje jejich rodinné zázemí, jejich vztahy, zkrátka celý jejich život.

Vysledoval, že lidé, kteří v dětství emočně strádali (přičemž si vytvořili různá destruktivní přesvědčení, při nichž potlačují své vlastní emoce a potřeby) trpí těmito chorobami řádově více než lidé vyrůstající v láskyplném prostředí. A nejde jen o lidi týrané či s „velkými“ traumaty, stačí k tomu emoční chlad v rodině. Zní vám to povědomě? No, není to moc milé čtení…

Četla jsem něco podobného již vícekrát a naprosto tomu věřím. O knize samotné možná napíšu ještě někdy zvlášť, pan Maté ale na konci knihy uvádí 8 nejčastějších přesvědčení, které se s chronickými či autoimunitními nemocemi v jeho praxi a zkušenostech spojují:

  1. musím být silný/silná
  2. není v pořádku mít vztek
  3. když se budu vztekat, ostatní mě nebudou mít rádi
  4. jsem zodpovědný/zodpovědná za celý svět (kdo to udělá, když ne já?)
  5. dokážu zvládnout cokoli
  6. jsem nechtěný/nechtěná – nehodný/nehodná lásky
  7. musím ospravedlnit svoji existenci (neexistuji, pokud něco nedělám)
  8. abych si zasloužil/zasloužila, že o mě někdo pečuje, musím být těžce nemocný/nemocná

Mně vychází, že mám 2 (ano, u nás se nevztekalo a nevzteká, místo výbuchu vzteku mě třeba bolí zuby nebo hlava), 7 (na tom pracuju už dlouho, ale očividně to pořád není hotové) a 8 (ten, kdo pečuje, jsem většinou spíš já, péče o mě mi přijde divná). No, dobré vědět… Snad ještě není pozdě to změnit. (Jen tak pro zajímavost, jak se tyto nemoci prolínají naším rodinným systémem, tak máme rakoviny prsou, tlustého střeva a plic, k tomu nějaké cukrovky, spousty kil nadváhy a nezapomínejme ani na několik alkoholiků a jednu anorektičku – přijde vám to jako náhoda?)

s

 

Tip na článek: Zen Habits – The Mindset of Not Enough Time

Článek se ve skutečnosti jmenuje „Jak trávit čas více uvědoměle“, ale o nastavení mysli do režimu „nemám dost času“ se píše hned od druhého odstavce a přijde mi nejzásadnější…

Knihu „The Big Leap“ od Gaye Hedricka jsem četla a ztotožňuju se s jeho myšlenkou, že jsme každý tvůrcem svého času a můžeme ho mít na všechno, na co skutečně chceme.

Je fajn si to všechno jednou za čas připomenout. A nebo se třeba zkusit sami sebe zeptat: jaké by to bylo, kdybych měla dostatek času? Jak bych se cítila? Co bych chtěla dělat?

Velice mě taky oslovuje bod č. 3 „Notice your tendency to rush through“ – to mám téměř s každou činností – spěchám, abych začala dělat něco jiného, a když to začnu, tak spěchám, abych to dokončila a šla dělat něco dalšího, případně abych prostě všechno dokončila a mohla si jít třeba číst… tam už nespěchám… Jak říká Leo „What is the point?“

K členěním svých aktivit do kategorií už se tolik neztotožňuji, ale například myšlenka mít denně 30 minut pro nějakou svoji aktivitu, přes což nejede vlak, stejně jako uvědomování si toho, že když všechno nestihnu, neznamená to, že nemám dostatek času, se mi líbí…

 

s

Tělu s láskou II.

Čtu teď různé knihy o tom, jak náš duševní a mentální stav ovlivňuje naše tělo… No, ovlivňuje… to asi není správné slovo, jelikož naše mysl a tělo jsou jeden celek. Takže spíš jak se naše vnitřní nastavení odráží v našem těle, včetně toho, jak může působit různá onemocnění, pokud mysl věří nějakému destruktivnímu přesvědčení. Je to fascinující čtení.

Včera jsem narazila na zajímavý text o tom, jak se jisté ženě podařilo vyléčit nemoc ALS (to je to, čím trpěl Stephen Hawking a téměř nikdo se z toho nevyléčí…) tím, že se rozhodla, že ještě než na ALS zemře, chce zažít bezpodmínečnou lásku ke svému tělu, každý den se posadila před zrcadlo a 15 minut posílala lásku různým částem svého těla. Začala prý rukama, protože to na začátku byla jediná část, kterou byla schopna bezpodmínečně přijmout. Už jsem ten příběh jednou četla (a naprosto mu věřím), ale teď mě teprve inspiroval. Došlo mi, že je to krásné cvičení, které si taky můžu vyzkoušet – moje tělo by si také zasloužilo bezpodmínečnou lásku.

Nesedla jsem si před zrcadlo, ale lehla a zavřela oči, a začala jsem si s různými částmi svého těla povídat. Začala jsem odpouštěcím cvičením z výcviku – moje milé tělo, děkuju ti za všechno, co jsme spolu zažili a zažíváme, za to, co bylo podle mých představ, i za to, co nebylo. Vím, že jsi dělalo to nejlepší, co jsi mohlo, a odpouštím ti. A těším se na to, co spolu zažijeme dál. Už tohle bylo velice příjemné a další fází někdy v budoucnu bude pokus, jestli také moje tělo odpustí mně to, co jsem mu všechno v minulosti dělala…

A pak jsem se zkusila soustředit na některé části svého těla a představovat si, jaké by to bylo, kdybych k nim cítila bezpodmínečnou lásku. Kouzlo tohoto typu cvičení, které mě v poslední době velice oslovuje a velice silně na mě působí, spočívá v tom, že to představování neprobíhá v hlavě. Je potřeba si k tomu najít klid, místo a čas, kdy mě nikdo neruší, protože je potřeba se na sebe hluboce nacítit a vnímat se uvnitř (což třeba já nezvládám v jakékoli společnosti či pohybu, ani moc s otevřenýma očima). Tělo zná odpovědi na všechny otázky, jen je potřeba naslouchat. Většinou to tudíž praktikuju večer nebo ráno v posteli. Takže si položím tu otázku „jaké by to bylo, kdybych ke svému břichu cítila bezpodmínečnou lásku? Jak bych se cítila?“ a dívám se dovnitř, co se odehrává v těle a jak se cítí. Po chvilce přišla taková směs smutku a úlevy, až mi začaly téct slzy. Pokračovala jsem s dalšími částmi, přes prsa, chodidla nebo štítnou žlázu a pokaždé byla odezva stejně silná a úlevná…

Ne vždy je ta odezva hned od začátku zcela příjemná, někdy se tělo zbavuje nánosů strachu, smutku nebo vzdoru, ale nakonec přijde uvolnění a úleva, opadnutí napětí, mír a klid. Je jen na mě, jak se budu ke svému tělu chovat, jak k němu budu přistupovat a jak o něm budu smýšlet. Kdo jiný ho bude bezpodmínečně milovat a přijímat, když ne já? Přece si to zaslouží…

s

 

Ve výcviku IV.

O právě uplynulém víkendu jsme završili ve výcviku první rok. Celkem máme tedy za sebou čtyři setkání. Tím posledním v prvním roce bylo téma „původní rodina“, o němž jsem už dopředu předpokládala, že bude výživné.

Nakonec to byla téma celkem roztomilé, které přineslo několik zajímavých vhledů a prožitků.

V pátek odpoledne jsme začali nenápadně, sérií otázek typu „co pro mě znamená rodina?“, „v čem je síla mojí rodiny?“ nebo „jak mě moje původní rodina ovlivnila?“. Velmi jsem obdivovala všechny, kdo odpovídali v tom duchu, že mají vztahy s původní rodinou již zcela vyřešené a že je už dnes nijak neovlivňuje. Obdivovala, a trochu nevěřila. Mě moje rodina ovlivňuje velmi. A zamýšlet se nad tím, v čem vidím její sílu, bylo také nesmírně zajímavé (mimochodem, po té, co jsem vyslechla jednoho z účastníků, který má několik maminek a tatínků, došla jsem k závěru, že silou naší rodiny je stabilita). Měla jsem celkově tendenci vidět spíše ty špatné věci, než sílu nebo jiná pozitiva. Když jsem toho nahlas zalitovala, zeptala se mě lektorka, zda to, že vidím spíše negativa, je také součástí mého rodinného dědictví. Vida! Jistě že je. To mě dosud nenapadlo. Tak prima, můžu se toho teď aspoň zbavit. Vidět negativa je pro mě běžná věc a mám to tak v mnoha oblastech. Přitom ale ve všech těchto oblastech nemám potřebu svoje okolí měnit, jsem přesvědčená, že ta pozitiva tam jsou – jen já musím změnit svoje oči, abych je uviděla.

Páteční večer jsme zakončili meditací a vizualizací na téma setkání s rodinou, v němž nám jeden člen naší rodiny měl předat symbol naší rodiny. V mé imaginaci byla tímto symbolem lucerna. V návazné imaginaci, která proběhla na zakončení v neděli, jsme měli tento symbol předávat našim dětem. Kromě toho, že ty děti byly čtyři (Radi, neděs se :-)), tak se ukázalo, že světlo z té lucerny máme všichni především v srdci… Celé to bylo velice krásné a dojemné.

Sobota je vždy nejintenzivnější, a nejinak tomu bylo i tentokrát. Na začátek přišlo další nenápadné cvičení bylo formou volných asociací na slova typu „láska, rodina, finance, práce, přátelství, stáří, smrt…“ Sledováním svých asociací jsem si uvědomila (kromě toho, že se opět soustředím spíše na to, co mi nevyhovuje), že mnoho věcí, které se u nás dělaly, dělám jinak, a že také ale mnoho věcí, které se u nás dělaly, dělám stejně. No nebylo to úplně příjemné zjištění, byť nepřekvapilo.

A pak už to byl až do večera mazec. Druhé dopolední cvičení jsem absolvovala s jedním z účastníků – úžasným citlivým mužem, kterého (dle mého soudu) přítelkyně  pro samou práci trochu citově zanedbává, a s nímž jsme až teď poprvé měli možnost víc se poznat. Skočili jsme do toho poznávání po hlavě, protože zadání znělo: jeden bude na 5 minut rodič, druhý díte, o které bude ten rodič pečovat, a pak se vyměníte. Uff. Začala jsem dotazem, zda se ho můžu dotýkat. Naštěstí prý ano. Přikryla jsem ho dekou, dala mu sušenku a většinu těch pěti minut jsem ho hladila po vlasech a po ramenou. Později, když jsme sdíleli dojmy, tvrdil, že mu to bylo velice příjemné a že když jsem mu přitom hlazení řekla, že je úžasný, že mu prý ukápla i slza. On zase o mě pečoval tak, že jsme si četli, a mohla jsem se jako malé dítě tulit v jeho náručí. No, na to, jak to zní divně, to bylo velice příjemně intimní a milé. I to, že jsme se nebáli dotýkat, se osvědčilo.

Tak, a po obědě hlavní program – konstelace! Jelikož mě to téma nesmírně zajímalo, zneklidňovalo a dokonce se mi o konstelacích i den předem zdálo, přihlásila jsem se jako první a za chvíli už jsem si stavěla náš rodinný systém. Je to fascinující zážitek, který většinou přináší nové vhledy. Ten můj nový vhled spočíval v tom, že se cítím jako bych stála opodál, což mi na jednu stranu vadí, na druhou stranu jsem spokojená, že nejsem středem rodinné pozornosti. A když jsem se to pokusila řešit přiblížením nejen mým, ale i celého systému, ostatním v tom bylo nepříjemně. Když jsem si uvědomila, že to oddalování následované až nepříjemným sbližováním praktikuju dodnes běžně ve svém životě, bylo to velice silné. A nejen to. Následně jsem se další konstelace účastnila jako „hráč“, čili osoba, která v konstelaci stojí namísto někoho skutečného, a bylo fascinující sledovat, co to se mnou dělá. Přestože žena přede mnou nebyla moje matka a muž za ní nebyl můj bratr (jak to odpovídalo nastavení systému, který si příslušný účastník výcviku za mé účasti stavěl), emoce, které jsem při pohledu na ně cítila, byly reálné a odpovídaly skutečnosti. Všichni jsme z toho byli celkem paf. Když se to umí a nezvrhne se to v divadlo, může to být úžasný nástroj a řekla bych, že to nebyla moje poslední konstelace.

A večer následovala pak ještě část věnovaná tématu odpouštění. Nesmírně silné bylo odpouštění v imaginaci, kdy jsme měli osobám, jimž potřebujeme odpustit, říkali, jak jim děkujeme za všechno, co jsme spolu prožili, i za to, co nebylo podle našich představ, že víme, že dělali, co bylo v jejich silách a že jim odpouštíme. Rozhodně to na mě silně působilo, nějaké hluboká odpuštění jsem absolvovala, ulevilo se mi a hodlám v tom pokračovat.

Neděle už pak bývá v takovém závěrečném duchu. Ráno jsme zahájili sérií otázek na současnou rodinu – jakou ji máme a jakou bychom ji chtěli mít. A pak jsme dělali další takové nenápadné cvičení – napsali jsme si, jaký jsme rodič (nebo jaký si myslím, že budeme rodič). A pak jsme si na flipchart ve skupině psali vlastnosti ideální matky a ideálního otce. No, byl to pěkný výčet. Od milující, pečující, naslouchající, přes pevný, zásadový, spravedlivý až po inspirující a další a další. Dluhý seznam. A zatímco většině ostatních ten seznam připadal v pořádku, mně připadal nehorázně dlouhý a náročný. Začala jsem mít pocit, že je vlastně nefér některé věci rodičům vyčítat, protože kdo z nás tyto ideální vlastnosti všechny splňuje? A kdo z nás to dokáže posoudit? Najednou mi přišlo, že to vlastně mají všichni rodičové, nejen moji, dost těžké a že prostě dělají, co můžou a že takový seznam není fér. Jsme snad my ideální děti? Těžko.

No a pak už následovala jen ta imaginace s dětmi a partnery a předáváním rodinného symbolu dál. Moc krásně mi tam s nimi všemi bylo a přetěžko se mi odcházelo. I slza ukápla, ale nedalo se nic dělat, tak jsem si jednu malou lucerničku aspoň vzala s sebou do imaginární dlaně.

Moje největší uvědomění byla tentokrát tato: To, že vidím spíše negativa, je součást mého rodinného dědictví a můžu to změnit. Ve vztazích se často chovám tak, že se uměle vzdaluju a pak až nepříjemně přibližuju, a můžu to teď taky změnit. A že je nesmírně obtížné být ideálním rodičem, a můj obdiv si zaslouží i ti neideální, včetně těch mých.

Nakonec se potvrdilo, že víkend byl výživný, ale odjížděla jsem z něj nabitá, ne moc unavená, plná optimismu a spokojená. A šťastná, přešťastná, že se můžu vrátit domů, kde na mě čeká Radim…

Proč lžeme dětem?

Měli jsme nedávno debatu s kamarády na téma, zda našim dětem jednou bude vánoční dárky nosit Ježíšek, či nikoliv. Vyklubala se z toho zajímavá filosofická otázka, v jejímž řešení jsme se neshodli ;-) Ale to není to co chci napsat. Přemýšlel jsem pak nad tím, proč dospělí dětem v různých ohledech lžou. Dospěl jsem ke dvěma důvodům:

Důvod první: Chtějí si zjednodušit život. Je jednodušší dítěti říct, že když půjde tam kam nemá, odnese ho čert, než mu vysvětlit, proč tam SKUTEČNĚ nemá chodit. Je jednodušší mu říct, že u paní doktorky to nebude bolet, než čelit jeho strachu před zákrokem, který bolet bude. Atd. Toto je důvod rozšířený, leč primitivní.

Zajímavější je důvod druhý. Když jsem přemýšlel, o čem se dětem obecně nejčastěji lže, napadly mě dvě věci, které podle mého dominují žebříčku: o Ježíškovi a o tom, jak se rodí děti. Přemýšlel jsem, co mají společného, a napadlo mě, že to, že o nich lžeme i sobě navzájem – jen jinak. Nebo možná přesněji – že sami NEVÍME. Co je to za blbost, řeknete si, všichni přece víme jak se rodí děti a že Ježíšek neexistuje! Ale opravdu? Opravdu víme, jak se rodí děti? Technicky to nepochybně máme zmáknuté – ale je to ono? Je podstatou narození dítěte to, jaké pohyby se dělají při početí, co se kam zasunuje, ve kterém týdnu mu co naroste a odkud přesně to dítě nakonec na svět vykoukne? Nebo není? A pokud ne, tak jak se to teda stane, že vznikne nový člověk? Opravdu o tom něco víme? A podobné je to s Ježíškem – jasně, neexistuje, a dárky si kupujeme navzájem. A proč? (Otázka, kterou vám jistě vychytrale položí kdejaké tříleté děcko!) Ehm? Proč si všichni navzájem kupujeme a 24.12. každého roku dáváme dárky? Každý sice umí v odpověď povyprávět něco o Kristovi – ale kolik z nás tomu, v naší převážně ateistické společnosti, skutečně věří? A když vynecháme křesťany, kteří to tedy mají o něco jednodušší, a zůstaneme u těch, kteří tomu oficiálně nevěří – tak proč proboha na jeho počest provozujeme největší svátky v roce a celý ten kolotoč kolem nich? A pokud to s ním nesouvisí – proč to teda neděláme i jindy?

Pokud si z tohoto textu chcete odnést ještě něco jiného kromě poznání, že mě byste teda za čtyřleté dítě mít nechtěli;-), tak jsem jím chtěl říct asi to, že stojí za to se někdy na chvíli zastavit a zamyslet nad otázkou, proč a v čem svým dětem lžeme… Určitě se dozvíme něco o sobě.