Časy se mění

Včera (vlastně dneska, neboť to bylo po půlnoci) jsem v Brně po pěkně dlouhé době nasedl zase do rozjezdu. Rozjezd, to je legendární brněnská vymoženost, noční autobusy jezdící mezi 23. hodinou večerní a 5. hodinou ranní, které slouží k rozvážení opilců z hospod domů ;-) Intenzivně jsem je využíval za studentských let, naposledy jsem s nimi reálně jel cca před 5 lety.

Včera (vlastně dneska, neboť to bylo po půlnoci) jsem nasedl… a po chvíli si uvědomuju, že něco je jinak. Necítím se prostě tak, jak jsem se cítíval v rozjezdech v těch dobách, kdy jsem s nimi často jezdil. Přemýšlím, co to je… autobus stejný, místo stejné, časy odjezdu stejné, atmosféra na nádraží stejná… A pak jsem si uvědomil, co mi nesedí. V mém zorném poli bylo 8 (slovy osm) osob v autobuse. Z nich 8 (slovy osm) koukalo do telefonu.

Jak já si rozjezdy pamatuju, typický cestující byl:

a) skupinky kamarádů (většinou studentů) vracejících se z flámu (zpravidla zabírá největší prostor v autobuse a hlasitě se baví)

b) páry vracející se z večerního rande (zpravidla si sednou někam bokem a jsou neviditelní)

c) jednotlivci, ponoření do alkoholem inspirovaných filosofických úvah, se zarputilým výrazem ve tváři značícím „Nepobliju se! Nepobliju se! Nepobliju se!“ (nejpočetnější skupina, rovnoměrně rozmístěna po celém voze)

Včera (vlastně dneska, neboť to bylo po půlnoci) jsem v autobuse potkal jen jeden typ cestujícího: uživatel mobilního telefonu.

Reklamy

Olomoucké povznesení

Stojím u startovního pole olomouckého půlmaratonu. Radim už je za hrazením, připravený startovat. Pomalu se simultánně posunujeme startovním polem, on uvnitř, já venku. Letos startuje z koridoru G. Není z toho nadšený, chtěl by lepší čas.

Běžci se pomalu posunují dopředu. Popocházím rychleji také, mám ho pořád na dohled. Začíná hrát Vltava a masa běžců se pomalu rozbíhá. Stále mám Radima na očích. Je skvělý a obdivuju ho. Dívám se z dálky na něj a jsem dojatá. Zas mám slzy v očích…

To je tak super, že ho můžu milovat!

s

Všichni vědí, jak je to správně

Doputoval ke mě tento obrázek… a přišel mi nesmírně výstižný. Prohlédněte si ho – první dvě scénky jsou o tom, že každý vždycky ví, co a jak mají druzí správně udělat, je to přece úplně jasné – až na to tedy, že každý to ví JINAK. Ale každý je přesvědčen o tom, že právě on to ví správně. Když se na to podíváme z nadhledu, jako na tomto obrázku, hezky vynikne, jak je to absurdní.

Nicméně nejzajímavější pro mě je pole číslo tři. To totiž ukazuje, že ačkoliv jsme každý jinak chytrý a každý víme jinak, co by měla paní s dítětem dělat, na jedné věci se shodneme. A to na tom, že by sakra měla přece něco udělat! Je zajímavé se nad tím zamyslet – proč? Proč jsme přesvědčeni, že kdykoliv se děje něco, co se nám z jakéhokoliv důvodu nelíbí, musíme s tím NĚCO udělat?

Nicméně ten obrázek má ještě několik dalších zajímavých aspektů v detailech – nevím zda tam jsou umístěny vědomě, či nevědomě, ale:

  • Mladší paní ví, že dítě se nesmí za žádných okolností uhodit, aby se neublížilo chudinkovi malému; starší paní ví, že zlobící dítě se má prostě seřezat a hotov (když to trochu přeženu na obě strany) – tedy generační rozdíl, kdy současný společenský úzus je úplně jiný než úzus o pár desítek let zpátky (a skutečně jde jen o společenský úzus, ani jedno ani druhé není nijak objektivně správně nebo špatně).
  • Obě paní jsou paní (nikoliv pánové) – ženy většinou vědí nejlépe, jak mají ostatní co dělat ;-)
  • Všimli jste si, že na obrázcích je ještě jedna postava?;-) Kdyby neměl sluchátka, byl by to pro mě hrdina dne… (díky těm sluchátkům ale nevím, zda je skutečně tak nad věcí, že se do toho prostě nijak neplete a neangažuje, a nebo zda je jen prostě mimo a nic kolem sebe nevnímá :-D)

Přijmi, co máš

Potkala jsem se nedávno s jedním kamarádem. Nevídáme se moc často, tak 4x za rok, ale když už se potkáme, otevřeně si povídáme o tom, jak se máme. Nejinak tomu bylo včera. Mluvili jsme o jeho krizích a o mých trápeních.

„Hele, tak můžeš zajít ještě na astropsychologii,“ navrhoval mi. Byl tam naposledy na konci prosince, na dně své krize. Astropsycholožka mu předpověděla, že od půlky dubna se to zlepší. A skutečně, od 15.4. má aspoň novou práci. Když se ptal na vztahy, řekla mu, že tam nic moc nevidí a že až tak koncem letošního roku. V té době byl zklamaný. V době naší schůzky se mu už zdálo, že to uteklo hodně rychle a že konec roku tady brzo bude.

Není to fanatický fanda astrologie. Je to normální chlapík, s normálním problémy, toužící po vztahu.

Pak mi říkal, že se s paní astropsycholožkou bavil i o tom, jak moc můžeme to, co nám hvězdy připravily, ovlivnit. Podle astropsycholožky prý moc ne. Podle její zkušenosti to prý většinou nakonec dopadne, jak hvězdy předpověděly, bez ohledu na to, jak se člověk snaží.

„A pak mi řekla,“ uzavřel kamarád, „že člověk musí přijmout, co má.“

Říkám si, že nejspíš na žádnou astropsychologii jít nepotřebuju :-) Radu jsem už dostala.

s

Stavba jsou jen problémy… nebo ne?

Stavíme! To pro vás jistě není žádná novinka. Ale teď jsme to rozjeli naplno. Zítra se začne se střechou, pomalu objednáváme okna, v pátek jdu řešit návrh koupelny, většina řemeslníků je v pohotovosti a toky informací jsou nejintenzivnější.

I toky peněz jsou intenzivní. A my jsme zjistili, že to bude stát víc, než jsme plánovali. Zatím jsme v rámci rezervy. Kromě banky nám přislíbili půjčit i rodiče. Přesto jsme nervózní. A teď ta pointa :-) Já si to totiž užívám! Ne snad, že by mě bavilo bát se o peníze, ale prostě to tak máme, holt jsme se do toho pustili a teď se s tím nějak musíme vypořádat. Žádné nebezpečí hmotné nouze nám navíc nehrozí. Ale to hlavní, o co tady jde, je to, že stavíme jediný dům v životě! Už se to nejspíš nikdy nebude opakovat. A já si to chci užít se vším všudy!

Můžu se na to dívat jako na problém – nevyšlo tohle, tamto bylo blbě v projektu, tamto se zdražilo, cena pořád roste, to jsou teda starosti. A nebo můžu vidět, kolik skvělých kompetentních lidí se na tom podílí a jak nám se stavbou pomáhají. Naslouchají mým ujetým přáním a vysvětlují, co by doporučili. Třeba takový výběr kotle je oříšek – jeden říká, abychom si vzali tento. Druhý by do něj nešel a je přesvědčen o jiném. Nakonec to stejně bude na nás. A tak je to v pořádku. Je to náš život a bude to náš domov. Když vysvětluji topenářům náš životní styl, jejich reakce je „A jo! No tak pokud to máte takto, tak si samozřejmě vezměte tento!“ Uf. Konečně se chápeme.

Stavební schůzka pro mě končí pozitivním dojmem. Těší mě, když vidím, jak se naší stavbě věnují a mám stále pocit, že jsme se rozhodli správně a dům je v dobrých rukách. Problémy jsou pořád a ve všem. Možná by všemu pomohlo, kdybychom tomu prostě přestali říkat problémy. Život to přináší a my se s tím vypořádáváme. Přitom měníme svět a svět mění nás. A každá zkušenost, každá změna, každý nádech je tady jen jednou a nikdy se nevrátí a nikdy se nebude opakovat. Ani to nikdy neskončí a my se nedostaneme do nějaké blažené NeZemě, kde problémy nebudou. Problémy neexistují. Jediné, co existuje, je teď – teď a s tím spojené pocity – někdy strach, smutek, vztek nebo bezmoc. Když chvilku počkáme, přejdou, a my se můžeme nadechnout a jít to vyřešit!

s

Mužské a ženské projevy zájmu

Muži a ženy se trochu liší ;-) Jedna z věcí, na které je to patrno, je projev zájmu. Muži se totiž typicky zajímají o věci a jejich fungování; ženy o člověka a jeho pocity.

Když se druhý vrátí z dobrodružného výletu, typicky mužské otázky tak budou:

  • Kde jsi byl a cos tam viděl?
  • Jak to funguje?

Typicky ženské otázky pak jsou:

  • Jak ses měl?
  • Jak se ti to líbilo?

Muž se vrátí z exkurze do jaderní elektrárny, plný informací o turbinách, fyzice a technologii, a je připraven hovořit o jaderném palivu, výkonu turbíny nebo času potřebnému na odstavení reaktoru… a žena se zeptá: „Jak ses měl?“ Vždyť ji to vůbec nezajímá!

Žena chce vědět, jak se muž měl – a on na ni místo toho sype nějaká suchá čísla a kreslí schemata zapojení reaktoru. Vždyť on se s ní vůbec nechce o své zážitky podělit!

Nedorozumění může pramenit prostě z toho, že to co jedno pohlaví považuje za projev zájmu, může druhé považovat za povrchnost nebo ignoranci. Oba tak můžou po takové konverzaci mít pocit, že se ten druhý ve skutečnosti o toho prvního vůbec nezajímá, že ho ignoruje nebo odbývá. Při tom tomu tak ale vůbec nemusí být ;-)

Turismus

Slyšel jsem v šalině dvě slečny – připadlo mi že jim sotva bylo 18, ale možná už to špatně poznám – jak rozebírají cestování letadlem; jaká společnost je jaká, kvalita, ceny… Zaznamenal jsem, že letecky už byly v Barceloně, v Londýně, v Itálii… a to jistě nebylo vše.

Turismus nám bují. Do Adršpachu se lidi už nevejdou, podobné problémy hlásí Šumava, o Českém Krumlově nebo Praze nemluvě. To ale není nic proti Amsterodamu (18 milionu turistu ročně a očekává se dvojnásobný nárůst!) nebo Benátkám… V Barceloně už se místní bouří. A fronty už se stojí i na Mt. Everestu!

A trend bude zcela jistě pokračovat – před pár lety začaly po Evropě cestovat Poláci, a od té doby je člověk potkává (zpravidla v organizovaných skupinkách) všude. Čtyřicetimilionové Polsko ale není nic proti tomu, až začnou ve velkém cestovat Číňani…

Co s tím? Někteří nadšenci věří, že by mohla pomoct virtuální realita – když si Barcelonu pustím do brýlí, nebudu cítit potřebu tam jet. To je ale podle mě zásadní nepochopení turismu. Turismus je hlavně a především statusový symbol. Také výborný zdroj fotek na Instagram. Cestovat je prostě in. Navíc je to společensky dobře akceptovaný (možná až preferovaný) způsob, jak utrácet peníze, trávit čas a dočasně utéct ze svého neuspokojivého běžného života. Jsem hluboce přesvědčen, že minimálně 90 % turistů (někdy říkám až 99 %, ale budu se držet při zemi) nikam nejezdí pro to samotné místo, v zásadě o něm nic moc nevědí a ani se dozvědět nechtějí; cestují proto, že je to in, cool a super, a místa, která navštíví, si vybírají podle toho, kam je někdo nalákal, nikoliv na základě nějakých svých vnitřních důvodů. Cestování je prostě cílem samo o sobě – a jako takové ho žádná virtuální realita ani nic podobného nemůže nahradit. (Dokonce si naopak myslím, že ta může být užitečná jedině pro to malé procento lidí, kteří na místo cestují proto, aby ho skutečně viděli – ti si v určitých případech mohou vystačit s virtuální prohlídkou.)

Já žádné řešení na celospolečenské úrovni nevidím. Respektive je jediné – cestování musí ztratit svůj význam statusového symbolu. Co by k tomu ale mohlo vést, to netuším… Možná enviromentální uvědomělost (omezení létání), možná odpor místních (kteří se k turistům postupně začnou chovat nepřátelsky), možná nějaká regulace (poplatky, povolenky, zákazy…) – to vše by mohlo tu cool aktivitu, jakou cestování je, turistům postupně znechutit a změnit její status v očích společnosti.

Ze zkušenosti ale vidím řešení na úrovni osobní: jezdit na místa, která vyhlášenou turistickou destinací nejsou. Takových míst, která jsou zároveň tím či oním způsobem krásná a/nebo zajímavá, je nekonečně mnoho – a z výše uvedeného principu toho, jak si turisté své cíle vybírají, vyplývá, že jen velmi malá část z nich se snad někdy v budoucnu turistickou destinací stane. Takže netřeba zoufat – jen je třeba se smířit s tím, že nebudeme stanovat zrovna pod Pravčickou branou nebo večeřet zrovna na Champs-Élysées ;-)

A já si pořád všímám…

Minulý týden, zatímco jsme byli v Polsku, uplynuly čtyři roky od té doby, co se s Radimem známe. Páni, už jsou to čtyři roky! A já si pořád všímám…

… jak kříží malíček s prsteníčkem, když mi s pomocí gest něco vysvětluje…

… jak mu šediví skráně…

… jakým gryfem mi podává kartáček na zuby, když si je spolu čistíme…

… jak se na mě krásně směje, chvilku po probuzení…

… jak mě něžně drží za ruku, když jdeme spát…

… a všechno to miluju :-) Stejně jako jeho! :-)

s

 

 

 

 

Co jsme si přivezli z Polska

Vrátili jsme se ze čtrnáctidenního výletu po Polsku (podrobnější fotky a zápisky z něj můžete najít na našem cestovním blogu na adrese cestytamazpatky.cz) po ose Varšava – Gdańsk – Štětín – Wroclaw; vyjma Varšavy jsme tedy projeli historicky německé Polsko. Co jsme si kromě mnoha zážitků přivezli za poznání?

  • Celá oblast je turisticky nedoceněná – jsou to krásná místa, nabízejí naprosto dokonalé služby turistům, ceny jsou rozumné… díky tomu jsme nikde nenarazili na turistický skanzen typu Praha, kde člověk nenarazí na místního a jen se proplétá davy turistů; právě naopak – všude cítíte, že naprostá většina lidí kolem vás je zde doma a vy jste tady na návštěvě, dokonce i v nejcentrovatějších historických centrech měst se pořád mluví převážně polsky.
  • Silnice v Polsku už nejsou co bývaly – posunuly se na normální evropskou úroveň (navíc prakticky všude se mohutně staví nové rychlostní silnice), a co je nejlepší, tamtéž je následují i vyhlášení polští řidiči. Hustota provozu prostě už i je z velké části naučila jezdit slušně, rozumně a bezpečně. Vůbec jsme z ježdění po Polsku neměli jiný pocit než třeba na silnicích našich.
  • Varšava je na poměry střední Evropy mimořádná metropole. Jen jediné město východně od Německa má víc mrakodrapů, a to je samozřejmě Vídeň. Když jsme ale viděli množství mrakodrapů, které se momentálně ve Varšavě budují, trochu pochybuju, zda jí to dlouho vydrží.
  • Přístup k minulosti se za posledních 30 let markantně změnil. Většina měst, která jsme projeli, byla jak už řečeno dříve německá. Prakticky všechny památky, které Poláci spravují a kterými nás prováděli, jsou původem německé. Dnes už ale z Poláků není cítit žádná nenávist, žádné hanění a žádné zanedbávání německé kapitoly dějin těchto míst, spíše naopak. A tak jsme právě v Polsku mohli navštívit muzeum věnované protileteckému krytu pro obyvatele německých měst během bombardování za druhé světové války (Štětín) a nebo průvodce v uniformě pruského vojáka (Svinoústí).
  • Moderní muzeum může fungovat. Ba co víc, může být úžasným zážitkem. Konkrétně dvě – muzeum Varšavského povstání ve Varšavě a muzeum druhé světové války v Gdańsku – jsou dokonalou ukázkou toho, jak lze zkombinovat ty lepší prvky moderního muzea (tzn. expozice zaměřená na efekt a na zážitek) a zachovat ty důležité prvky muzea tradičního (tzn. množství exponátů a informací) a dosáhnout kýženého efektu.
  • Pořád umím polsky. Zní to asi divně, ale než jsme vyjeli, trochu jsem pochyboval. V poslední době nejsu v Polsku tak často jako dřív a když su, nemám jaksi příležitost aktivně mluvit, a navíc teď jezdím do různých jiných oblastí které mě učí různé jiné jazyky… Tak jsem si říkal, jestli už se mi ta polština nevykouřila z hlavy, ale asi je to jako bruslení – nezapomíná se to ;-)
  • Poláci mají velkou, opravdu velkou nabídku knih, mnoho knihkupectví a nižší ceny než u nás. Takže… výsledek vidíte zde (nahoře moje sekce, vlevo Sonina, vpravo průvodci a mapy;-)

knihy

Uvolnit tělo

Jsem sama doma, peču chleba a tvarohovou bábovku. Ideální příležitost něco si k tomu pustit a poslouchat, například podcasty Psychologie.cz, pro které jinak nenacházím čas. Ty, co mě nejvíc zaujaly, jsem už naposlouchala, a ze setrvačnosti jsem si pustila i podcast s Pavlem Špatenkou na téma „duchovní materialismus“ (jiný podcast s ním byl na téma „naslouchat tísni“, a když slyším, jak je přirozené, že tíseň zažíváme, je to naprosto osvobozující).

Téma duchovního materialismu je celkem zajímavé a určitě ho ještě někdy prozkoumám. Ale na konci podcastu přišla zásadní zpráva. Jan Majer se Pavla Špatenky zeptal, jak se „od duchovního hromadění dostat na cestu, která opravdu někam vede“ – Pavel Špatenka se pousmál a řekl: „Uvolnit se. Uvolnit tělo.“ Procvičovat, že si jen tak lehneme na záda, dýcháme, obrátíme se do těla a pozorujeme všechno to napětí, které v těle máme… A dělat to pravidelně.

Taková prostá rada, že? :-)

Mám v těle spoustu napětí. Posledních pár let systematicky pracuju na jeho uvolňování, a jde to, ale pomalu. Napětí pořád zůstává. A systematické uvolňování už taky nějaký čas procvičuju. Většinou večer, když ležím před usnutím v posteli, nebo ráno, když jsem brzy vzhůru a Radim ještě spí. Poslední dobou jsem v tom trochu polevila, ale zase se k tomu vrátím.

s