Ne tvůj, ale náš problém

Gay Hendricks se v knize Big Leap dotknul jednoho moc zajímavého problému – a sice toho, že ve vztahu dvou lidí neexistuje, že by problém měl jen jeden z nich. Hendricks tomu říká 100% odpovědnost za vztah. Podle něj mají budoucnost zejména ty vztahy, v nichž oba partneři přebírají 100% odpovědnost za vztah. Takto napsáno to dává smysl. Co to ale ve skutečnosti znamená? A jak to převádět do praxe?

Já to chápu tak, že nikdy neexistuje problém, který by náležel do sféry jen jednoho partnera. Všechno je společný problém. Každý z partnerů je 100% odpovědný za jeho vyřešení. Štve tě něco, co dělám nebo nedělám? Je to náš problém. Nelíbí se ti v práci? Je to náš problém. Moc piješ? Je to náš problém. Udělala jsi chybu. Je to náš problém.

Na jednu stranu tím člověk zdánlivě přebírá odpovědnost za problémy, které by neměl, kdyby nežil ve vztahu. Ale lze žít ve vztahu a nic neřešit? Je to pak vůbec ještě vztah? Partnerství přece není o tom, že si z toho bereme jen to růžové. Naopak. Až teprve při procházce bahnem se často ukáže, jak moc nám na sobě záleží a co jsme pro sebe ochotni udělat. Nehledě k tomu, že všechny problémy, které vztah nějak ovlivňují (a nenapadá mě příklad nějakého problému, který by vztah vůbec neovlivnil), jsou do jisté míry důsledkem jednání obou partnerů.

Na druhou stranu v párech, kde to tak funguje, se mohou oba spolehnout na to, že ať se stane cokoli, nikdy na to není jeden z nich sám. Není to úleva?

S láskou

s

Reklamy

Posun?

Občas Soni říkám, že bych chtěl být „blbější“ – někdy mám totiž pocit, že by bylo jednodušší některé aspekty problémů, které řeším, prostě nedohlédnout a tudíž v klidu ignorovat, ale díky tomu být schopen se posunout aspoň někam, než zvažovat všechno ze všech stran a sám sobě na každý argument nabídnout protiargument… a plácat se v tom týden za týdnem a měsíc za měsícem. A uvědomil jsem si, že právě tohle je to, po čem se člověk ohlíží nostalgicky do svého dětství a mládí: tehdy bylo všechno jednodušší; ne ale proto, že by to skutečně v realitě jednodušší bylo (to mnohdy spíše naopak), ale proto, že člověk-dítě toho zdaleka tolik nedohlédl a tudíž neřešil.

A tento princip se opakuje neustále. Když jsem si před lety chystal svou první veřejnou prezentaci, byl jsem z toho nervózní a věnoval jsem přípravě (z dnešního pohledu neadekvátně) mnoho času – ale skutečně jsem si chystal tuto jednu přednášku. Bavilo mě si ji chystat, bavilo mě ji pak realizovat. Když si chystám prezentaci dnes, už je to jiné: spíš než tu jednu konkrétní přednášku většinou řeším celou sérii prezentací (tedy kde všude ještě tuto použiju a naopak jakými dalšími pak můžu na tuto navázat), souvislosti s ostatními (do kterých dalších bych si tuto hezkou část, kterou jsem tady vyrobil, měl taky zařadit, abych ji tam pro příští použití měl, a ve kterých ostatních musím taky opravit tuto chybu, kterou jsem tady právě našel a spravil), a podobně. Výsledkem toho, jak uvažuju spíš v intencích toho většího komplexu, pak ale je, že samotná tato jedna konkrétní prezentace v mých očích ztrácí na významu – a tomu odpovídajícím způsobem se také zmenšuje radost, kterou mi její tvorba přináší.

A podobné je to i jinde – s projekty v práci, s expedicemi do terénu, s běhy… se vším, čemu se věnuju trochu systematičtěji. A tak se mi ze života vytrácí drobné radosti a jsou nahrazovány… komplikovanými radostmi. Co s tím? Jedna cesta by byla vrátit se nějak k těm drobným (to by byla taková zenová cesta, naučit se znovu dívat na svět jednodušeji a víc se soustředit na ty drobnější věci co jsou tady a teď než na ty velkolepější vzdušné zámky), druhá cesta je tedy opravdu se posunout. Asi nejlepší bude zkombinovat to – v práci zkusit to druhé, a jinak to první ;-)

Volby 2018 II

Skončily i volby senátní, takže ještě jednou můj komentář:

Volby do Senátu výrazně vyhrála ODS. Už jsem se k ní vyjadřoval minule , ale nemůžu se jí nevěnovat znovu. Podle všech prohlášení z této strany hraje ODS nyní jednoznačně o to, aby získala dominující postavení v „antibabišovské“ části politického spektra a snaží se nás přesvědčit, že se tak již těmito volbami stalo a že ODS je od nynějška jedinou rozumnou alternativou pro ty, kdo nechtějí volit ANO. Takže, nenechme se zmást. Voliči, které nyní ODS chce přetáhnout na svou stranu, jsou především dosavadní voliči TOP09, STAN a lidovců. Přitom voliči TOP09 a STAN jsou bezvýhradně, voliči lidovců pak s výhradou, ale také – prounijní. ODS je dnes stranou k EU minimálně vlažnou, neřku-li přímo protiunijní (v právě skončených volbách například kandidovala na několika místech v koalici se Svobodnými, eurobijci nejvyššího stupně). Právě tento zásadní rozdíl neustále ODS maskuje svým vzýváním „pravicovosti“, kterým se nám snaží podsunout, že to hlavní mají všechny tyto strany společné (a tudíž nám nic nebrání volit ODS).

Zábavné taky je pozorovat, že si tímto ODS vytvořila schéma, ve kterém vůbec není místo pro Piráty. Sakra, co s nimi?

A vyloženě komické pak je sledovat tanečky kolem vytváření koalic na pražském a brněnském magistrátu. Zatímco v Praze byl ostatními stranami obejit vítěz voleb (ODS), který získal přesně o 0,8 procentních bodů více než druhá strana v pořadí (a všech pět stran získalo plus minus stejně hlasů, což umožňuje vytvořit koalici prakticky libovolné trojici z nich), a je to fuj fuj fuj!, v Brně byl obejit vítěz voleb (ANO), který získal o 4,5 procentních bodů více než druhá strana v pořadí a k jeho obejití je nutné spojení všech ostatních stran (vyjma SPD), a je to sestavení koalice na základě největší programové blízkosti a naděje pro celé Brno. Není. Ukažte mi jeden jediný užitečný bod tohoto programu plného blízkosti, který by s Vokřálem nebyl realizován. Podle mě šlo o ukázkovou machinaci, díky které se do čela Brna dostala pletichářská čůza s pochybným morálním profilem namísto oblíbeného primátora, pod jehož vedením Brno v poslední době získalo punc velmi příjemného místa k životu a který byl ochoten minimálně nebránit, ale spíše i podporovat perspektivní a originální aktivity, které navíc dopadly vesměs úspěšně. Tak mockrát díky, vážená ODS! (Ale i KDU, která jako již tradičně vleze do postele s kýmkoliv, a Pirátům, kteří z Prahy do Brna ani nedohlédnou a dohlédnout nechtějí…)

Abych už téma ODS uzavřel, dovolím si na závěr jedno upozornění: další volby budou ty do Evropského parlamentu (květen 2019). Právě v nich se ty rozdíly mezi „pravicovými“ stranami krásně ukážou. Představa, jak ODS vábí voliče TOP09, STAN, lidovců či Pirátů tím, že se s Babišem přetahuje o to, kdo bude v EU lépe hájit náš národní zájem spočívající v tom, aby do země nevkročil jediný syrský sirotek, nebo kdo složí delší oslavnou ódu na Orbána, mi připadne zábavná už teď.


Těší mě, že se do Senátu dostali všichni tři neúspěšní prezidentští kandidáti; škoda ale, že si všichni vybrali pražské volební obvody, v nichž by i nebýt jich jistě vyhrál někdo s podobným základním světonázorovým nastavením. Nebylo by cennější urvat křeslo třeba i jen jedno, ale proti někomu z opačné strany politického spektra?

Slavíme!

Mám toho teď opravdu hodně. Kromě neutuchajících turbulencí v práci (které nejsou nyní předmětem tohoto textu, nebojte;-) mám spoustu dalších projektů mimo práci, kterým se věnuju. Všechno jsou to činnosti, které dělám rád, ale musím přiznat, že když se to občas nakupí (jako třeba teď), tak mě to taky vyčerpává a někdy až stresuje. Navíc mám tu nešťastnou vlastnost, že se soustředím mnohem víc na to, co mě čeká a co je potřeba udělat, než na to, co už jsem zvládl a čeho jsem dosáhl.

A aby se toto schéma trochu narušilo, přišla Soňa s myšlenkou, že málo slavíme a že je potřeba to napravit. Takže teď budeme každý úspěch poctivě slavit!;-) Nejde o to, že by to měla být párty s fanfárou a ohňostrojem, to vůbec ne; stačí si něčím připít nebo si třeba dát zákusek;-) Jde totiž to, abychom se v tom frmolu na chvíli zastavili a vychutnali si, že se něco podařilo – ať už to je hotová základová deska našeho budoucího domu (a tím uzavřený letošní stavební plán), zkušební výtisk pět let připravované knihy, který vyjel minulý týden z tiskárny, nebo třeba krásné panely na připravovanou výstavu do muzea, které mi přišly na e-mail dneska. A že takových příležitostí letos na podzim bude! Takže slavíme a slavit budeme!:-)

Tip na článek: Komu všemu zbytečně předáváme svou sílu?

Dnes je na zenhabits.net zase super článek s názvem A Hidden Source of Power. Je skvělý. Popisuje mechanismy, jak necháváme druhé lidi rozhodovat o našem životě – ať už tím, že se někým necháme naštvat a necháme si jím zkazit den, ačkoli jsme to jen my, kdo rozhoduje o tom, jaký den budeme mít. Nebo tím, že se cítíme málo ocenění nebo málo milovaní od druhých, ačkoli jsme to my, kdo by nás měl jako první ocenit a milovat, a nikoli ti druzí, kteří možná o takovém úkolu, který na ně klademe, navíc ani nevědí…

Taky to dělám. Asi už méně než dřív, ale pořád. Velkou spoustu energie věnuju těm, kteří se nezachovali tak, jak bych si představovala. Vím, že je to nesmysl a že se nikdo nebude (a ani nemá!) chovat, tak jak bych si představovala. Energie tímto způsobem ovšem zatím ztrácím stále hodně. Neustále přehrávám, co se stalo, plácám se v tom, a tím jen přicházím o další energii. Uf. Je těžké s tím přestat. Někdy mi pomůže uvědomit si, kolik zbytečných sil mě to všechno fakt stálo. Naštvat se na sebe, jak jsem mohla dopustit, že jsem tomu věnovala tolik energie! A rozhodnout se s tím prostě už přestat!

s

Volby 2018

Jistě netrpělivě čekáte na moji povolební analýzu;-), zde tedy je:

Na komunální volby asi nemá úplně smysl nahlížet prizamtem celostátní politiky, protože podle konvenčního počítání je s obrovskou, nadpoloviční(!) většinou vyhráli místní, případně nezávislí kandidáti, nespojení s žádnou klasickou politickou stranou. Toto řečeno na úvod, můžeme nicméně aspoň z toho zbytku tvořícího méně než polovinu výsledků něco usuzovat. Především ve větších městech jsou totiž komunální volby bližší celostátní politice.

A právě ve větších městech vyhrálo poměrně jednoznačně hnutí ANO. Ať se nám to líbí, nebo ne, ANO se definitivně stalo součástí establishmentu. Na rozdíl od jiných „protestních“ hnutí nebo různých uskupení, která si vybrala svých pět minut slávy, zazářila v jedněch volbách a pak pohasla, ANO je schopno vygenerovat stovky, ba tisíce kandidátů do obecních zastupitelstev, které jsou obyvatelé ochotni zvolit. Stále si myslím, že úspěch ANO je především důsledek chyb a neschopnosti ostatních politických subjektů… o čemž koneckonců dále.

Dalším „vítězem“ je ODS. Strana, která slaví druhý nejhorší volební výsledek v historii. Na jednu stranu je příjemné vidět, že taková tradiční a klasická strana může opět uspět; na druhou stranu se mi ODS vůbec nelíbí. Strana, která si na prsou hřeje takového hada a není schopná se ho důstojně zbavit, ve mně moc důvěry nevzbuzuje ani obecně. Ale speciálně v těchto volbách mě předseda Fiala dojímal opakovanými prohlášeními ve smyslu „ODS je jedinou rozumnou pravicovou alternativou levicového hnutí ANO a stává se jeho vyzyvatelem“. Přátelé (dobře, oslovovat sympatizanty ODS slovem „přátelé“ je zbytečná provokace), kde to žijete? ANO sice posbíralo značnou část bývalých voličů levicových stran, to je pravda, ale levicové není. Ani pravicové. Toto rozdělení je totiž již neaktuální. Pokud to nevidíte, jste hloupí. Pokud to nechcete vidět (a tomu věřím spíš), jste nezodpovědní. Mnohem důležitější je dnes rozdělení na směr „konzervativní“ a „liberální“, nebo chcete-li pejorativně, pak na „fašouny“ a „sluníčkáře“. A v tomto rozdělení, je mi líto, patří ODS a ANO na stejnou stranu barikády. Aha – tak už chápu proč ODS raději propaguje již neaktuální rozdělení na levici a pravici… V tomto kontextu je již jen třešničkou na dortě, že naše jediná „rozumná“ pravicová alternativa je schopná bez mrknutí oka uzavřít koalici s Okamurovou SPD. Gratulujeme k tomu, jak promptně se v Kladně podařilo vyšachovat nebezpečí pro demokracii ve formě současného primátora, který získal přes třetinu hlasů!

Další, o kom se hodně mluví, jsou Piráti. Na jejich příkladu se ale dostáváme k tomu, že Praha je úplně jiný svět než zbytek ČR. Dokonce i Brno, Ostrava, Plzeň nebo další v rámci ČR velká města mají výsledky voleb diametrálně odlišné. Potvrzuje se, že základní dělící linií dnešního světa už nejsou národy nebo státy, ale právě typ sídla – „velkoměsta“ vs. „venkov“. V ČR je v tomto smyslu jediné velkoměsto, a to je právě Praha. Pražák má blíž k Varšavákovi nebo Pařížanovi (ač mluví lingvisticky jiným jazykem), než k obyvateli Jeseníku nebo nedejbože Smrčku. Komunální volby v Praze byly tudíž z jiného vesmíru než ve zbytku republiky a vypovídají něco o situaci v tomto vesmíru – ne ve zbytku republiky. Koho mimo Prahu osloví dlouhovlasý předseda strany přijíždějící do volebního studia na lodi a mixující v pozici dídžeje hudbu na oslavě úspěchu? Piráti tím v mých očích potvrdili, že jsou vyhranění velkoměstská strana a že jejich úspěch v parlamentních volbách byl výsledkem nepochopení mimopražských voličů a nebude se opakovat.

Politickou katastrofou je pak výsledek ČSSD – a je pro tuto stranu v totálním rozkladu jen příznačné, že zatím jediným, kdo z ní dokáže aspoň jakžtakž vytěžit něco pozitivního, je zrovna jeden z největších magorů v jejich řadách. Je smutné sledovat potápění představitelky takto legendárního politického směru, ale nic jiného než propad na samotné dno asi straně k návratu z podsvětí nepomůže. Stejně katastrofálně dopadla TOP 09 – s tím rozdílem, že pokud ta dosáhne dna, nikdy se od něj neodrazí zpět na výsluní, ale nadobro se v něm utopí. Pokud chcete, opájejte se úspěchem v Praze – ten je ale v tomto kontextu zcela iluzorní.


Vše výše řečeno je každopádně jen politická pěna dní. Co mě osobně připadne na těchto volbách jako jediný signifikantní a potenciálně závažný výsledek je zisk Okamurovců. Pravda, nezískalo nějaký závratný počet mandátů; ale jak může uskupení, které má ve svých řadách dohromady dva gramotné členy a v programu celkem tři neustále dokola omílané body, které se absolutně nijak netýkají komunální politiky, urvat 155 zastupitelských mandátů, především ve větších městech?! Znamená to, že jejich panikářsky proklamovaná témata mají v naší společnosti takovou sílu, že voličům je pak už jedno, koho do zastupitelstva vlastně volí, jen když je pod tou správnou vlajkou?

A co hůř – kolik dalších stran a kandidátů se v kampani inspirovalo hesly SPD? Havířov bez migrantů! (11,64 % hlasů, 3. místo, 6 zastupitelů ze 43.)  Postavíme vesnici pro lůzu! (16,3 % hlasů, 3. místo, 8 zastupitelů ze 45.) Boleslav je Boleslaváků! (28,8 % hlasů, 1. místo, 11 zastupitelů z 33.) Gratulujeme a již se na váš svět těšíme!

Tip na článek: Čím víc se odsuzujeme, tím hůř se cítíme

Narazila jsem na zajímavý článek na mingbodygreen.com s názvem The Biggest Mistake We Make When Trying To Practice Mindfulness – tedy Největší chyba, kterou děláme při procvičování všímavosti.

Článek je o jedné italské studii, při níž měli účastníci odpovídat na různé dotazy ohledně toho, jak praktikují všímavost – otázky byly rozděleny do různých okruhů, mířily i na to, jak se účastníci cítí. Všímavost byla zkoumána z několika pohledů:

  • jako schopnost pozorovat – tj. všímat si toho, co se děje uvnitř nás a okolo nás
  • jako schopnost popsat svoji právě probíhající zkušenost
  • jako schopnost jednat s plnou přítomností spíše než na autopilota
  • jako schopnost nereagovat – tj. nenechat se ovládat svými emocemi a jen je nechat odplynout
  • a nakonec jako schopnost nesoudit se za své myšlenky a pocity

Studie přitom zjistila, že čím více se soudíme za to, jaké máme myšlenky a pocity, tím více máme sklony cítit se špatně až depresivně.

Jedna věc je pozorovat svoje myšlenky a pocity, i ty které se nám nelíbí. Druhá věc je, když se pak za ně sami kritizujeme. Jen přisypáváme sůl do rány. Podle studie pak lidé, kteří mají sklony k takovému jednání a souzení se, vykazují vyšší míru utrpení. Studie dokonce říká, že taková sebekritika je na hony vzdálená od toho, aby nám pomohla ve skutečnosti se svých nepříjemných pocitů zbavit, a naopak je ještě posiluje. Nejen, že trpíme tím nepříjemným pocitem a myšlenkou, ale ještě se za to trestáme sebekritikou.

Jako způsob, jak s tím pracovat, nabízí článek myšlenku toho, abychom se sebou hovořili spíš jako se svým nejlepším přítelem, a nikoli jako s někým, kdo si zaslouží tvrdé odsouzení… abychom byli schopni si naše nedostatky odpustit. Případně máme zkoušet praktikovat tzv. meditaci metta – meditace laskavé vřelosti, spočívající v tom, že si každý den pár minut budeme sami sobě přát bezpečí, zdraví, osvobození z utrpení a lásku.

Kapitalismus a strach, kapitalismus a úzkost

Další článek na moje oblíbené téma vztahu mezi ekonomickým a společenským uspořádáním, tentokrát v češtině, takže bez výcucu – přečtěte si jej celý ;-)

Za sebe doplním ještě druhý způsob, jak kapitalismus dle mého pozorování do společnosti vnáší nespokojenost a frustraci, který tento článek nezmiňuje: Kdokoliv nám něco nabízí a chce prodat (a nemusí jít jen o materiální věci, ale třeba i zážitky…),  vykreslí nám to jen v těch nejlepších barvách. Pohoda, pláž, balkon s výhledem na moře, sluncem zalitý pokoj a dobroty čerstvě vylovené z oceánu. Neřeknou nám ale, že když tam skutečně přijedeme, pokoj bude dost malý, bude na druhou stranu než moře, celou noc nám tam bude hučet klimatizace, protože jinak bychom se roztopili, pláž bude přecpaná lidmi, neustále nás tam bude někdo obtěžovat snahou něco nám prodat, tři dny nám proprší a jídlo bude hnusně jednotvárné…

A tohle celé se v kapitalismu považuje za úplně normální (říká se tomu marketing) a když bych pak byl nespokojený, ještě je mi naznačeno, že jsem blb já, když jsem jim na jejich vábení skočil, a ne oni, kteří „dobře prodali“. Je se potom čemu divit, že většina lidí je věčně nasraná a nespokojená se vším a se všemi?

Pokrok v průměrné délce života?

Autoritativní článek na téma zvyšování průměrné délky života v moderní době.

Výcuc: Možná doba dožití člověka se za posledních tisíc let pohybuje plus minus na stejné úrovni, v moderní době se o něco zvedla, ale ne tak dramaticky jako průměrná doba dožití. Průměrná doba dožití se v posledních sto letech dramaticky zvedla díky tomu, že dramaticky klesla dětská úmrtnost (což je obrovský úspěch mediciny a možná ještě víc hygieny). Když počítáme průměrnou dobu dožití pro jedince, kteří se již dožili dejme tomu 20 let, čísla pro dnešní dobu a třeba antiku se zase tolik neliší.

Takže všelijaké pokusy pomocí vědy prodlužovat dobu lidského života do stovek let můžeme v klidu považovat za sci-fi ;-)