Bez jablka

Půjčil jsem si u kamarádky knihu o vztazích mezi muži a ženami, která se jmenuje Bez jablka. Je to knižní verze stejnojmenného blogu psaného jedním mužem a jednou ženou (kteří spolu – jak na obálce výrazně upozorňují – nespí) zhruba v mých letech, a tak jsem byl zvědavý, jaký pohled nabízí. Vím, že je troufalé hodnotit knihu, ze které jsem zatím přečetl tak necelou třetinu, ale přesto to udělám – především proto, že je dost pravděpodobné, že tu knihu dál číst už nebudu.

Skládá se z jednotlivých kapitol-témat, např: „Domácí práce“, „Alkohol“, „Komplimenty“, „Hádky“, atd. Ke každé z nich je pak jedna úvaha od NĚHO a jedna od NÍ (na sobě nezávislé). Některé ty úvahy žádnou myšlenku nemají, většina nějakou má. Některé ty myšlenky se dají s přivřením různého počtu očí považovat za zajímavé, jiné nelze označit než jako vyloženě blbé. Důvod, proč ale knihu nejspíše nedočtu, je v tom, že ve všech těch textech – v těch, které myšlenku nemají i v těch které ji mají (a zde speciálně upozorňuji na to, že to se týká i těch, které mají myšlenku relativně rozumnou) – se vyskytuje jedno až mnoho těch nejpřízemnějších klišé o mužích, ženách a jejich vztazích, podané více či méně vtipně.

Uvedu pár příkladů:

ONA:

Když žena řekne „nechme to být“, znamená to, že máte 5 minut na to, abyste to vyřešili, jinak si můžete jít koupit Playboy, protože to je to jediné místo, kde uvidíte nahou ženskou.

V životě jde v podstatě o dvě věci: mít víc peněz a mít míň kil.

Alkohol je metla lidstva. Ale ruku na srdce, ženy, nějak to tady s těmi muži musíme přežít.

ON:

Muž je v podstatě zvíře, které občas myslí, a žena je člověk, který občas nemyslí.

Ženské záchody se představuji jako konferenční místnost. Ženy […] tam rokují: „Co ten tvůj pitomec, už ti vyznal lásku?“ „Ten můj idiot so objednal česnečku.“ „Jestli si dá ještě jedno pivo, tak večer zas nic nebude.“

Muž, který dá do pračky prádlo a čirou náhodou zmáčkne ten správný knoflík, potřebuje pochvalu.

Kompliment je ve skutečnosti jenom někdy dobře a někdy špatně maskovaný chtíč.

————–

Každé to prohlášení samo o sobě by vtipem být mohlo – ale jako celek (už ve třetině knihy) působí naprosto destruktivním dojmem. Abych tedy jen nekritizoval, lze v knize najít i několik užitečných myšlenek. Například: „Dospělost je, když přestanete za svůj život obviňovat karmu, přátele, partnery, stát, DNA, Ježíška nebo internet.“ Záhadou mi všem zůstává, jak by je měl čtenář, kterému nejsou vlastní už před tím, než se do knihy začte, v té hromadě sraček identifikovat.

Reklamy

Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči

Jak už tady Soňa zmínila, byl u nás na návštěvě jeden z mých kamarádů, kterého jsem neviděl téměř rok. Rozhodl se prý, že s každým z těch svých pár kamarádů, co má, se chce aspoň jednou za rok potkat, a já jsem byl myslím poslední v řadě. Je to kamarád ještě z dob základní školy a už jsem tu o něm jednou psal pod názvem Potenciálně smutný příběh. Bylo to dost náročné setkání, od okamžiku kdy odjel mám svrbění napsat o tom něco na blog, ale popravdě řečeno celý týden bojuju s tím, jak to vlastně uchopit.

Každopádně by se asi hodilo nejdřív prozradit, jak ten minule nakousnutý příběh dopadl. Stručná odpověď ale je, že nijak. Dítě nemají ani nečekají, k armádě se nakonec nedal (své angažmá ukončil po necelém měsíci základního výcviku), většinu letošního roku strávil pracovně v Německu, odkud se vrátil před dvěma měsíci naprosto znechucený, a rozhodl se – vstoupit do armády. Ano, bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči… ale to už jsem psal minule.  Takže po tom roce, co jsme se neviděli, je přesně tam, kde byl před rokem.

A dál to pojmu asi jako takovou mozaiku věcí, co mi utkvěly v paměti. Jednoznačně nejvýraznější z nich je všeprostupující téma peněz, které za ten den u nás zmínil minimálně desetkrát (aniž bychom se o tom kdykoliv skutečně bavili či bavit chtěli). Nejlepší bylo, když jsme jeli kousek autem a on se mi omlouval, že pojede pomalu a opatrně (což mi teda vůbec nevadí), protože „bourat je drahé.“ Ano, jasně, to je ten hlavní důvod, proč člověk nechce bourat…

Když už jsme na té silnici, fascinovalo mě, jak všichni všechno dělají špatně. Ten jede příliš vlevo, ten jede příliš uprostřed, ten jede příliš pomalu, ten jede příliš rychle, ten vycouval z parkování do cesty v našem dohledu (sice jsme nakonec nemuseli ani přibrzdit, ale nadávek si vysloužil celou řadu),… A ti silničáři! Tady nechali hrbol, tady na té cestě nezpevnili krajnice – a tady něco opravují a my je musíme objíždět! Opět mě nenapadá nic výstižnějšího, než že by to bylo k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.

Byli jsme se podívat na ukázku bitvy u Slavkova – to znamená hodinu stát v té zimě u bojiště a pak projít přes rozblácené pole podupané stovkami návštěvníků před námi. A víte, co našemu budoucímu vojákovi nejvíc vadilo (kromě toho že mu mrzly nožičky)? Jak z toho má špinavé boty! Vůbec je na pořádek a čistotu až obsesivně vysazený, takže když se ráno vzbudil na matraci vedle sedačky u nás v pokoji, kam jsme ho uložili, dřív než jsme vstali, poskládal nám do komínků nejen matraci a peřiny, na nichž spal, ale pro jistotu i všecek bordel, který se nám na té sedačce válel;-) Do kasáren dobrý, ale jestli do života…?

Jeden můj kamarád říká moudrou větu: Perfekcionisti jsou v životě chudáci; oni by chtěli, aby všechno bylo [jako ve škole] za jedna, ale život sám je tak za tři – a oni tím hrozně trpí. Tak to na něj sedí přesně. Navenek je vidět, že má strašně vysoké nároky na všechny a na všechno okolo – například jeho hodnocení německé(!) firmy, ve které pracoval, znělo, že to je „neskutečný bordel“ -, čímž činí jakoukoliv formu soužití s ním velmi náročnou (tímto vyjadřují můj obdiv jeho přítelkyni – vlastně už manželce). Ve skutečnosti má ale stejně hrozivé nároky na dokonalost i směrem sám k sobě – a samozřejmě jim (stejně jako okolí) ani on není schopen vyhovět. A z toho pak plyne věčná nespokojenost se sebou i se vším okolo – a taky obrovský strach z budoucnosti – z toho, že přinese změnu a rozbije mu i těch pár pečlivě sestavených dokonalých kousíčků jeho života, které se mu daří s vypětím všech sil udržovat pohromadě.

Ačkoliv jsem přesvědčen, že životem ve strachu ve výsledku trpí především dotyčný sám, má to ale i druhou stránku. A tou je, že takový člověk má pak tendenci kolem sebe tu frustraci šířit a konat tak, že ve výsledku sobě nepomůže (protože to ani není možné), ale jiným ublíží. (Ani se neptejte, koho například takový člověk volí ve volbách.) Proto je v zájmu nás všech, aby takových nešťastných lidí chodilo po světě co nejméně.

Jak a zda vůbec jim ale lze pomoci, to nevím…

Co mi pomáhá s běháním

Já a běhání máme takový složitý vztah. Jako dítě jsem neměla ke sportu vztah, běhat mě nikdo neučil, v tělocviku mi to s ohledem na moji kondičku a osobnost vůbec nešlo, neúspěchy mě deprimovaly. Pak nebylo dlouho nic. Až jsem se jednou k běhání vrátila, tehdy hnaná nějakou vnitřní potřebou prostě něco udělat. Něco změnit. A do cesty se mi připletlo běhání. Běhala jsem dva roky, až to najednou přestalo jít. Prostě mi ztěžkly nohy a ať jsem dělala, co jsem dělala, z běhání se stalo utrpení. Přestalo mě to bavit a nechala jsem toho.

Teď s sobě hledám novou motivaci. Začalo to závodem s Radimovým tatínkem v Blansku na 2,4 km (které jsem tehdy ani v kuse neuběhla ;-).  Nakopnul to Vltava Run. Pořád si nejsem jistá, jestli to byl dobrý nápad a jestli na to dokážu natrénovat. A i pokud zvládnu tu vzdálenost, rychlostí budu zaostávat a ostatní brzdit. Snažím se si to moc nepřipouštět a uklidňuju se tím, že to snad nebude ostatním vadit a když nebudu moct, můžu skončit a někdo to za mě doběhne.

Tréninky mi ale zatím nějak hvězdně nešly. Na druhou stranu, když se teď ohlédnu zpětně, není to tak tragické, jak to zní. Zpočátku mě při běhání trápila velká tíha v kříži. Celkem mi nic nebylo, ale měla jsem obrovskou potřebu přestat. Zastavit. Dál se netrápit. To už je naštěstí pryč. Do tréninků se ovšem pořád musím přemlouvat. A je to velký boj, najednou jsem si to nedávno uvědomila. Jsem schopná celý den strávit přemýšlením, jestli bych dnes měla, neměla, mohla nebo nemohla jít běhat. Nekonečný rozhovor dvou stran v mé hlavě. Zbytečné plýtvání silami, snad se mi podaří se toho zbavit.

A teď se snad už konečně dostanu k tomu, co mi pomohlo. To první byla přednáška Michala Mynáře na Festivalu Psycholgie, kde on prezentoval svůj postoj k životu, a sice, že je průzkumníkem a dělá věci proto, aby zjistil, jak se při nich člověk cítí. Je to fascinující pohled na věc, velmi mě to oslovilo a je mi to velice blízké. Zmínil snad dokonce, že trénuje na maraton, protože ho zajímá, jak se člověk cítí, když uběhne 30 kilometrů. Tak velké cíle nemám, ale když se na svoji situaci podívám tak, že může být zajímavé jít se proběhnout, a že můžu sledovat, jak se přitom budu cítit, je méně podstatné, jestli ty pocity budou příjemné nebo nepříjemné. A když si představím, jak se budu cítit, až doběhnu, tak je to dokonce i příjemná představa.

Druhý moment, který mi ten vnitřní boj s běháním usnadnil, byl nedávný článek ne zenhabits.net o zvyšování odolnosti. Když teď běžím a začne mě to štvát nebo to být nepříjemné, zkouším si připomenout, že právě teď tím buduju odolnost a hned mám lepší pocit, protože je prostě v pořádku, že to nejde snadno.

Tak uvidíme. Zatím se nevzdávám.

s

Sedm věcí XXXIX.

S příchodem prosince jsem se nějak přepnula do odpočinkového režimu. Ačkoli se nedá říct, že by byl prosinec nějak náročnější než předchozí měsíce, jsem víc unavená, a tak nic moc nedělám a hodně odpočívám. Ono se to nezblázní.

  1. Díky za to, že Radim nevyžaduje žádné extra vánoční přípravy. Nevyžaduje žádné uklízení, pečení, dekorování nebo něco podobného. Dává mi to svobodu všechny tyhle věci dělat jen proto a tehdy, až já chci.
  2. O víkendu u nás byl na návštěvě jeden Radimův kamarád. Jeho životní nastavení je naprosto jiné než naše a já jsem se s ním neshodla snad v ničem. Ale byl to nesmírně zajímavý zážitek. Mě tohle prostě vážně baví. Poslouchat lidi, poznávat je, zjišťovat, jak vidí svět. Je to pro mě obrovský zdroj inspirace a motivace k tomu, abych neustále přehodnocovala, co je pro mě to správné.
  3. A ještě jsme byli na obědě u mých rodičů a bylo to moc fajn.
  4. Pořídila jsem si běžeckou sukni. Nejdřív mi to přišlo jako blbost, ale pak jsem si uvědomila, že je mi při běhání fakt na zadek zima a stehna mám úplně rudá od chladu, a sukni jsem si pořídila. Jsem v ní sice trochu neohrabaná, ale funguje. Super.
  5. V úterý přišel navíc v mé běžecké kariéře zajímavý zvrat. Poprvé od léta, kdy jsem se do toho běhání zase pustila, jsem měla chuť jít se proběhnout. Nakonec jsem jí nedala volný průběh :-D, protože nebyla vhodná příležitost, ale užívala jsem si to maximálně. Tak snad to tak teď bude častěji…
  6. S bratrem jsme se domluvili, že k němu od března budu chodit cvičit. Udělal si trenérský kurz a já jsem zase nějak pojala chuť pustit se i do trochu jiného cvičení. Tak uvidíme, jestli mě to bude bavit. Možná jsem namotivovala i jednu kamarádku, aby chodila se mnou. Těším se taky na čas, který budu moc s bráchou strávit. Moc se nevídáme, a mně to přijde škoda.
  7. Včera jsem zahájila sezónu vánočních večírků a hned jsem dostala i úžasný potravinový vánoční balíček. Díky moc za to. Třeba vaječný koňak, který byl jeho součástí, jsme hned vzápětí s Radimem okoštovali :-) Mňam. Nepila jsem ho ani nepamatuju.

s

 

Tip na článek: Spermie a vajíčko spolu komunikují

Dnes je na Technetu na IDNES.cz moc zajímavý článek s názvem „Být první nestačí. Spermie musí projít záhadným pracovním pohovorem„. Rozhodně doporučuji k přečtení. Mám-li ho shrnout, tak říká, že se ukazuje, že oplodnění vajíčka se složitější proces, než se myslelo, a že se nedá říct, že by vajíčko oplodnila první spermie, která se k němu dostane. Dokonce se v článku objevují tvrzení v duchu, že vajíčko si vybírá, kterou spermii přijme a že spolu komunikují, i když vědci zatím moc nevědí jak a proč. Přijde mi to fascinující.

s

Tip na rozhovor o domácích porodech

Včera vyšel na onadnes.cz rozhovor s Lejlou Abbasovou o domácích porodech, najdete ho zde. Je moc pěkný. Lejla hovoří ze své zkušenosti, svoji druhorozenou dceru rodila doma.

Rozhovor je, podle mě naprosto zbytečně, doplněn ještě dalším textem v šedém okénku, kde nějaký (jistě renomovaný lékař) doplňuje informace o tom, jak jsou domácí porody rizikové. A diskuze pod článkem je plná komentářů v duchu, jak je Lejla hloupá, jak měla jet rodit do Afriky a jak je prostě holé šílenství chtít nerodit v nemocnici.

Já s rozhovorem souzním. Není to téma, které bych aktuálně řešila, ale nejraději bych taky někdy rodila doma. Akorát vím, že se na to moc bojím. Ale zase ne tolik, jako lidé z diskuzí. Myslím, že se velice podceňuje přirozená schopnost ženského těla porodit a přirozená touha miminka být porozeno. Samozřejmě, že se komplikace mohou přihodit. Málo už se ale věnujeme tomu, že v nemocnicích lékaři možná zachraňují komplikace, které sami vyvolali umělými zásahy, jelikož se například málo ví to, že porod se zkrátka zastaví či zpomalí, když je žena ve stresu. A já tedy nevím, jak to mají ostatní ženy, ale dovedu si představit, že když třeba taková prvorodička jde rodit do nemocnice, kde je všechno neznámé, studené a omyvatelné, lidé jsou tam cizí a ne moc příjemní, a pořád se někdo ochomýtá kolem, že zrovna v klidu teda nebude.

Takže za mne by byl ideál buď porodní dům nebo nějaká skutečně přátelská nemocnice, kde to  spíš vypadá jak u někoho doma, můžete si tam být v přítmí, pustit si třeba i nějakou hudbu, mít s sebou porodní asistentku, a dělat si, co vám dělá dobře, a kde někdo přijde až když to fakt bude potřeba.

s

Sedm věcí XXXVIII.

Tento týden měl a má dvě motta, a to „zrušování“ a „neefektivita“. Původně jsem měla jet v úterý do Prahy a tam jít na školení a k tomu absolvovat ještě dvě další setkání. Jedna kamarádka se mě ještě den dopředu ptala, jestli přijedu. Téměř jsem jí odpověděla, že přijedu. A pak jsem si nějak uvědomila, že už toho mám dost. A že se absolutně nic nestane, když tentokrát nepojedu do Prahy, nepůjdu na školení a ta dvě setkání zruším. Tak jsem to zrušila. A pak jsem zrušila všechno ostatní. Z práce chodím brzo a rovnou domů. Kromě středy jsem každý den odpoledne doma a vím, že přesně tohle jsem teď potřebovala.

  1. Díky za Festival psychologie. Bylo to super. Tentokrát asi nebyla žádná z přednášek pro mě vyloženě pecka, ale zato hodnotím všechny dost vyváženě a dost vysoko. Přednáška o umění, jak být šťastný, přinesla několik moc zajímavých podnětů (štěstí je svoboda a svoboda je odvaha…), stejně jako třeba ta o zranitelnosti. A ta o polyamorii nám vydržela na celou cestu domů :-)
  2. Díky za příjemné mezilidské zážitky. Před přednáškou o zranitelnosti jsem paní, která přednášku vedla, řekla, že se moc těším, jelikož jsem od autorky myšlenek, které měly být prezentovány (Brené Brown) četla knihu a moc se mi líbila. Přednášející se ke mně naklonila, dala mi ruku na rameno a řekla, že je ráda, že bude mít v publiku spojence. Před pár lety by pro mě něco podobného bylo sci-fi. Díky za to.
  3. Díky taky za moc fajn setkání s bratrancem a jeho ženou. Žijou celkem dost jinak než my, a přestože jsem se s nimi dost dlouho vůbec nestýkala a Radim je neviděl nikdy, tak byl celý pobyt u nich příjemný a krásně jsme si popovídali a snad i obnovili spojení. Díky moc.
  4. Díky za volnější týden. Pozdě vstáváme, brzo chodím z práce, práce je tak akorát.
  5. Díky taky za velkou ochotu centra tance, kterou projevili, když jsem je (po řádném termínu) žádala o zrušení mé účasti na jedné akci. Velice si toho vážím. A jóga je pořád super.
  6. A díky taky za velikou inspiraci ohledně zimních sukní – jak teď chodím do toho šití, tak už vidím, že je to začátek něčeho velikého :-))
  7. A díky za dnešní krásný sníh! Paráda :-) Jen škoda, že hned roztál.

s

O sexistickém prasátečku

Opět proběhlo vyhlášení „nejpokleslejší sexistické reklamy“ označované jako Sexistické prasátečko. Kampaň sleduji a připadá mi, že má rozhodně smysl. Letošní „vítězka“ je ale vskutku ohavná. Na nahá těla jako reklamu na cokoli, od tmelů až po bazény, už jsem zvyklá, ale tahle reklama je jiný level, a navíc je ještě na nějaké rádio, čemuž už vůbec nerozumím. Reklama zobrazující souložící pár, s nápisem „Cesta k úspěchu nemusí být složitá, když jí rozumíte„, neuráží ale podle mě jen ženy. Uráží i muže. Dělá z nich jednorozměrné bytosti, kterým nejde o nic jiného než o to jedno. I to je sexistické. A je to škoda, protože v mužích je to sto tisíckrát více.

s

Sedm věcí XXXVII.

Přehoupla jsem se do závěrečné fáze posledního náročného týdne letošního roku. Ještě zítra budu do večera na šití a o víkendu v Praze, dál už žádné „tvrdé“ plány na prosinec nemáme. Jen nějaké večírky a setkání s přáteli. Dárky mám už nakoupené, jen je zabalím a je to. Letos mám velké předsevzetí být v prosinci už co nejvíce v klidu. Loni jsem v první den volna onemocněla – je to takový náš rodinný způsob, jak si snadno zajistit odpočinek. Tak letos si ho zajistím radši vědomě a Štědrý den raději strávím bez angíny :-)

  1. Děkuji za krásný sníh, který napadl před naším odjezdem ze Šumavy. Bylo ho jen tolik, aby potěšil a nekomplikoval nám dopravu.
  2. V pondělí jsme byli v divadle na představení Shylock. Nějak moc mě neoslovilo, jelikož přinášelo témata, která mi nejsou neznámá, ale asi je fajn, že takové hry jsou. Věřím, že pro spoustu lidí to mohou být nové podněty k zamyšlení.
  3. Před divadlem jsme byli na příjemné večeři. Měla jsem před tím zase pořádný splín, menstruace dělá svoje. A díky Radimovy, jak mě podržel.
  4. Už potřetí jsem byla na dvou hodinách jógy po sobě. Začíná se mi to moc zamlouvat. Nehledě k tomu, že to začíná být i poměrně zajímavé – například taková pozice „vrány“ – doma se mi asi na vteřinu povedla, byť to rozhodně a zdaleka nevypadalo jako na obrázku, a to z mnoha důvodů. Ale nejde o frajeření. Je to prostě moc příjemný zážitek. Chodím k Alici Mičunek do Centra tance a je to prostě skvělé. Alice má podobný náhled na život jako já, takže kromě cvičení si odnáším často i inspiraci do života. A je to famózní relax.
  5. Mírnou komplikaci přináší fakt, že zase nespím. Vzpomínala jsem na to, jak je dávno ta předchozí epizoda a je to prakticky přesně rok, což je moc zajímavá souvislost. Jsem z toho dost vyčerpaná, ovšem sebekriticky musím uznat, že je to trochu smrt z vyděšení. Realita je pak o dost lepší, než jak se obávám. Zatěžuje mě to ale velmi. A Radim mi obrovsky pomáhá. Například dlouhým objímáním dnes v pět hodin ráno. Díky, lásko, ještě jednou nastokrát díky.
  6. Zmínila jsem se o své nespavosti řediteli a dozvěděla se spoustu o tom, jak to má on. Moc příjemný zážitek, povídat si s ředitelem o tom, jak nám v noci buší srdce…
  7. Jo a díky Radimovi za úžasnou scenérii, která se mi otevřela, když jsem v úterý večer přišla domů! ;-*

s

Moudřím s věkem?

Tento text s titulkem „Nese s sebou věk moudrost?“ se mi trefil do noty – do Kristových let mi sice ještě rok chybí, ale i já mám dnes narozeniny a je zajímavé srovnat svoje postřehy s těmi jeho. Autor uvádí 9 bodů, ve kterých cítí, že se jeho pohled na svět za posledních deset let změnil. Zkusím je přeložit a zároveň se zamyslet, jak to mám já:

  1. „Jsem méně nadšený z radikálních utopických vizí jak ve společnosti opravit všechno jedním zásahem.“ Nebyl jsem nikdy takový radikál jako autor, ale pocit, že vím, co by se mělo změnit, aby se situace ve společnosti zlepšila mám dneska rozhodně menší než 10 let zpátky.
  2. „Méně věřím, že jsem výjimečný a mohu změnit svět.“ Tak tady to mám přesně naopak – oproti stavu před deseti lety si mnohem víc uvědomuju, že JSEM výjimečný (stejně jako každý člověk) a že skutečně mám moc změnit svět – pod čímž si ovšem nepředstavuju nějakou celospolečenskou spasitelskou ideu (viz vod 1), ale to, že můžu ovlivnit své okolí, pomoct a přinést radost (třeba i jen několika málo) konkrétním lidem. To je podle mě změna světa více než dostatečná.
  3. „Méně věřím v jakýkoliv konkrétní systém, více jsem smířen s myšlenkou, že realizovat cokoliv užitečného vyžaduje mít […] prakticky nenaučitelné schopnosti.“ Nevím přesně, co tím autor myslí, ale menší víra v jakýkoliv jednotný systém vysvětlující svět je rozhodně to, čím se liší moje dnešní já od mého tehdejšího já. Čím víc toho znám a čím víc mám zkušeností, tím víc uvědomuju, jak je svět komplikovaný a těžko uchopitelný jakoukoliv jasnou a jednoznačnou teorií.
  4. „Více uznávám, že ostatní lidé jsou v nějakém směru kompetentní a že vědecké obory se nedopouštějí stupidních chyb, které mohu snadno odhalit.“ Tak tady se s autorovým pohledem neztotožňuju. Myslím, že moje důvěra v inteligenci lidí a vědecké poznání se za těch 10 let příliš nezměnila.
  5. „Více věřím, že moc je důležitá a ovlivňuje všechno.“ Tady bych to mírně upravil, a namísto slova „moc“ tam dal něco jako „diskurz“, „paradigma“ nebo „způsob myšlení/vnímání“. Možná tím autor myslí něco podobného (viz bod 7), ale pro mě asi největší změnou oproti tomu, jak jsem se na svět díval před deseti lety, je to, že si mnohem víc uvědomuju, jak moc z věcí, které jsem tehdy vnímal jako „objektivní“ nebo „dané“ je ve skutečnosti výsledkem něčího (často kolektivního) rozhodnutí nebo vůle.
  6. „Více věřím v Chesterstenovu závoru.“ Musel jsem si sice vygooglovat, co to je, ale když jsem to zjistil, troufnu si tvrdit, že TOHLE jsem si uvědomoval už před deseti lety. Ale možná že i moje uvažování jde tímto směrem víc a víc – někdy přemýšlím, jestli ne až moc…
  7. „Více se obávám, že se mýlím ve všem, dokonce i v tom, v čem mám pravdu, protože neznám nějaká důležitá další paradigmata, která se na věc dívají zcela jinak.“ Nikdy jsem asi úplně netrpěl přehnanou důvěrou ve své soudy; ale dnešní postfaktická doba, kdy se na každou věc dá podívat tisícem různých způsobů a vždycky to zdánlivě dává smysl, na mě klade v tomto směru tak velké nároky, že už jsem v mnoha ohledech na snahu dojít do stavu, kdy bych věřil že se ve svém pohledu nemýlím, úplně rezignoval.
  8. „Méně věřím v to, že všichni by spolu vycházeli lépe, jen kdyby si o trochu víc navzájem rozuměli.“ Pokud je toto naivní iluze, tak v ní nadále hrdě setrvávám… Spíš bych řekl, že před 10 lety jsem tomu věřil méně.
  9. „Méně věřím, že kohokoliv vůbec zajímá pravda.“ Tak s tím se bohužel ztotožňuju. „Pravda totiž nikoho nezajímá!“ je v poslední době můj častý zoufalý výkřik…

Teď ale přichází ta těžší část, a to zamyslet se nad tím, jak jsem se za posledních deset let změnil, vlastními slovy. Čím bych asi moje o deset let mladší já nejvíc překvapil, kdyby se se mnou mohlo dnes potkat?

Přemýšlel jsem nad tím docela dlouho a nechci to odbýt nějakou povrchností. Jako například, že by mě určitě překvapilo, že si dodnes píšu ten deník, se kterým jsem někdy v té době začínal. Nebo že by mě určitě dost zaskočilo, že jednou z nejoblíbenějších činností pro mě dneska je přednášet o historii – protože před deseti lety pro mě představa veřejného vystupování byla noční můrou. Stejně tak by moje tehdejší já, které s myšlenkou běhu maximálně tak párkrát koketovalo na pár několikasetmetrových úsecích s kamarádem, asi jen těžko chápalo, že jsem uběhl několikrát maraton, ba absolvoval i delší tratě. To všechno jsou docela zásadní věci, ale je přirozené, že se člověk v tom, čemu se věnuje, posouvá a získává zkušenosti.

V čem by ale byl ten největší rozdíl v mém myšlení a vnímání světa? Nakonec jsem dospěl k tomu, že jsou dva.

Za prvé: tehdy jsem se na svět díval mnohem více racionálně, mnohem více jsem racionálnost od světa očekával a mnohem více jsem věřil ve schopnost racionálního uvažování vyřešit všechny problémy světa. Dnes už vím, že rozum je nástroj – nástroj, který nám ukáže nebo vymyslí cestu, jak dojít tam, kam chceme či potřebujeme. Ale ten cíl, ba ani ten směr, kam chceme či potřebujeme, rozumem nevymyslíme. Rozum je prostě sluha – nikoliv pán. A nebo by se to dalo shrnout do onoho pěkného moudra: „Život není problém, který je třeba [rozumem] vyřešit, ale zkušenost, kterou je třeba zažít.“

Za druhé: tehdy jsem mnohem víc věřil, že věci jsou jednoznačné. Že něco je buď tak, a nebo onak; dnes už vím, že mnohdy je to tak i onak zároveň. Že je objektivně a natrvalo dáno, co je dobré, a co špatné; dnes už vím, že pro každého může být dobrého něco jiného, a že se to dokonce může měnit s časem. Tehdy jsem viděl svět více černo-bíle; dnes už… sem by patřilo klišé o mnoha odstínech šedé, ale já bych to formuloval pozitivněji a napsal, že dnes už vidím svět barevněji.

P.S. Když jsem se snažil vžít se do sebe před deseti lety, vzpomínal jsem na studentský byt, který jsem sdílel s několika mimořádně inspirativními osobnostmi, a mimo jiné se mi vybavil obrázek, který jsem měl tehdy jako pozadí na svém PC. Pamatuju si ho přesně, protože jsem ho tam měl poměrně dlouho, a záměna je vyloučena, protože nikdy před tím ani nikdy po tom jsem si už na plochu nahou holku nedal;-) Není to úplně on, ale je to stejná modelka v téměř stejné pozici, takže pro představu úplně vyhovuje tento. A napadlo mě při té příležitosti, že už se mi dneska zdaleka tak nelíbí, jako tehdy. Přitom vidím ale i dnes, že ta slečna – nebo spíš ta fotografie – je … prostě dokonalá.

Takže rozdíl bude v tom, že dnes už krásu nehledám a nevidím v (umělé) dokonalosti.