Postřehy ze světa moderní techniky

Měl jsem možnost navštívit konferenci, která sice byla o cestovním ruchu, ale z pohledu moderních technologií. Byl to fascinující den plný zážitků a inspirace, podělím se o pár neuspořádaných poznámek:

  • Virtuální realita: měli jsme možnost vyzkoušet expozici, která je součástí českého domu v olympijské Koreji, kdy si člověk sedne na sáně (opravdové) a virtuálně se projede namodelovanou krajinou reprezentující významné události z českých dějin 1918-2018. Hezký zážitek – a člověk se vůbec nediví některým „jezdcům“, že se v zatáčkách naklání nebo se sehnou, aby nedostali turbinou po hlavě. Druhá ukázka byla přírodní scenerie, kam si člověk stoupne a rozhlédne se (resp. může kousek popojít – ale ne moc) – hora na Islandu (jejíž jméno jsem si nezapamatoval), zapadlá ulička Benátek nebo jeskyně byly působivé, ale že by toto byla budoucnost turismu, jak nám provozovatel tvrdil, si nemyslím. Je to ale úžasný nástroj pro mnoho různých využití. Například představa, že čtu knížku a můžu uprostřed příběhu rychle „nakouknout“ na místo, o kterém pojednává, mě nadchla.
  • Umělá inteligence: podle všech odborníků bude pronikat úplně všude a bude řešit úplně všechno. Takhle tedy zřejmě v praxi vypadá vrchol křivky humbuku;-) Mně jen znepokojuje, když poslouchám lidi, kteří se v tom oboru pohybují, kteří v jistém smyslu udávají jeho směr a rozhodují, jak bude skutečně budoucnost vypadat, a vidím, jak velice úzce a jednostranně o věcech přemýšlí. A když s klidem říkají něco jako „v budoucnu si už nebudeme ani domlouvat s lidmi schůzky a setkání, jen zadáme požadavek na svého osobního asistenta [což bude software, ne člověk!] a on se s osobním asistentem toho druhého domluví a pro nás to bude znamenat akorát to, že se nám v kalendáři objeví další záznam“, tak si tak říkám, že všechno fakt mít nemusím ;-) Představa, že svůj život řídím podle kalendáře, kde se mi bez mé kontroly různě objevují schůzky a jiné události, a pak podle něj chodím po světě a vlastně ani nevím kam a proč a za kým jdu, mi přijde srandovní.
  • Kultura start-upů: Skoro všichni, kdo tam hovořili, byli start-upisti. Pokud nevíte, jak vypadá takový start-upista, tak je to mladý muž jednoznačně hipsterské vizáže stojící před vymazlenou prezentací (napsal bych powerpointovou, ale myslím že většina z nich ve skutečnosti používá nějaký sofistikovanější nástroj) a povídající několik minut s velkým zapálením a nadšením o věci, která má asi 90-95% šanci že skončí naprostým krachem. Činí tak ovšem slovy tak pozitivními, že odcházíte s přesvědčením, že projekt, který vám právě představil – třeba něco jako že „do pěti let budeme namísto auty všichni jezdit podzemními tunely v kapslích rychlostí zvuku“ – je stejně jasný a přirozený jako to, že dopravní prostředky používají kola. Až vás trochu zaráží, že na takovou samozřejmost nikdo kromě toho týpka před plátnem ještě nepřišel a nechápete, že už to dávno není realitou. Je fascinující to pozorovat. (Dobře, přiznávám, pro dramatické vyznění jsem to trochu přehnal. Ty kapsle nebudou do 5 let, ale až za 10.)
  • Utrpení milovníka českého jazyka: Technologičtí byznysmeni a developeři používají ve své branchi opravdu weird jazyk. Jako člověka s citem pro češtinu mě po několika minutách začínalo dost cinkat v uších, když jsem poslouchal ty věty, v nichž byla 4 slova česky a 3 anglicky (z toho 2 opatřená českou koncovkou nebo jinak zpotvořená). Zlatým hřebem pak byl týpek, který nám oznámil že „tuto featuru budou roll-outovat“. A v zadržení výbuchu smíchu mi vůbec nepomohlo vědomí, že tou featurou, kterou se pán chystá rolloutovat, je tak sofistikovaná a riskantní věc jako… ehm, rezervace sedačky v autobuse.
Reklamy

Sedm věcí 6 a 7/2018

Zas mi došlo, jak se pořád zbytečně soustředím na prkotiny, které jsou podle mě špatně, a nedoceňuju to všechno ostatní, co je dobře…

  1. Děkuju svému tělu za všechny ty stovky tisíců procesů, které bez mého vlivu neustále provádí… sem tam nějaká bolest je na úrovni statistické chyby a nejde to jinak.
  2. Děkuju za to, že už spím relativně dobře. Sem tam nějaké bezesné noci jsou v normě.
  3. Děkuju za to, že se můžu hýbat a že můžu cvičit. To, že jsem nezhubla nebo nezrychlila je zcela irelevantní.
  4. Díky za to, že žiju a mám se dobře. Občasné komplikace jsou součástí balíčku – jak říká Radim, není to chyba, je to vlastnost.
  5. Díky za zubaře. Nechodím k nim ráda, ale bez nich by to bylo pro mě hodně zlé.
  6. Díky za sníh. Doprava se poddá.
  7. Díky za lásku. Občasná nedorozumění jí nevadí.

s

Všichni všechno víme

Poslední dobou mě zaráží jedna věc, která vlastně možná trochu souvisí i s úvahami na téma otázek, které tu popsal Radim. Překvapuje mě, jak všichni všechno vědí. Všichni vědí, kdo za co může, kdo je blbec, co se mělo udělat dobře, co se udělalo špatně, proč se co stalo, co si kdo myslel a jaké měl motivy k tomu, co udělal.

Přitom je to naprostý nesmysl.

Nevíme totiž vůbec nic. A i pokud nám to ti lidé sami řeknou, tak se nemůžeme často spolehnout na to, že je to skutečně tak.

Jaký by ten svět byl, kdybychom si o něm nevytvářeli domněnky? Kdybychom prostě brali věci tak, jak jsou. Ten nebo onen něco udělal nebo neudělal. Dokud mi to sám neřekne, netuším o jeho motivaci vůbec nic – možná se bál, možná se naopak nebál, možná se snažil něčemu vyhnout a něco jiného získat. Většinou je to jinak, než si myslím a moje domněnky jsou jen projekce mých vlastních obav do jednání druhého.

Neodpověděl mi? Když budu věřit, že jsem nudná, tak mi neodpověděl, protože ho nudím. Když budu věřit, že chlapi jsou svině, tak mi neodpověděl, protože je svině. Když budu věřit, že mlčení je forma msty, tak mi neodpověděl, protože se mi mstí. Skutečný důvod je úplně jiný. Ale my přece víme!

A když víme, tak nepotřebujeme klást otázky, abychom se něco dozvěděli. Klademe otázky, abychom si potvrdili, že to víme správně. A nikdy se nic nového nedozvíme. Jen se utvrzujeme v tom, co jsme si už mysleli a co realitu vůbec neodráží.

Co takhle dívat se na to jinak? Co zkusit pohled, že vlastně vůbec nic nevím. Nevím, proč se ti lidé chovají, jak se chovají. Nějaký důvod pro to mají. Stejně jako mám vždycky nějaký důvod já. A podíváme-li se na své jednání – skutečně bývá jeho motivací to, že chceme někomu uškodit? Pomstít se? Zkazit něco? Nebo se spíš třeba bojíme, nechce se nám nebo naopak chceme něco jiného?

Další věc, která s tím souvisí je ta, že často předpokládáme, že daná osoba měla pro svoje jednání nějaké motivy, které jsou negativní – že tím chtěla třeba někoho poškodit, někomu se pomstít, něco zničit. V angličtině existuje jeden krásný termín, benefit of the doubt, který je např. zde vysvětlen takto: To give someone the benefit of the doubt is to default to the belief that their intentions are honest, and not assume malice when there is uncertainty or doubt surrounding the circumstances. Zjednodušeně jde o to, že prostě nepředpokládáte, že to ten člověk udělal se zlým úmyslem. Podle mě bychom to měli více používat.

V naprosté většině případů jsou podle mě lidé motivováni jinak než tím, že by chtěli někomu ublížit a měli zlý úmysl. A tak například ministr, který odvolá ředitele nemocnice, samozřejmě může být diletant, který odvolává odborníka, ale taky to může být mladý právník, která má nějakou profesní čest a nemůže se přenést přes to, že našel někde nějakou chybu, o níž má pocit, že ji musí řešit. Možností je spousta, do hlavy nikomu nevidíte, neříkám tu teď, že je to tak nebo tak. Ale vadí mi, když se na všechno díváme vždycky jen z té horší stránky. Protože tak to prostě není.

s

Tisíc dnů s Radimem

Desátého února 2018 je to přesně 1000 dnů, co Radima znám. Sice jsem ještě před tisíci dny nevěděla, jak vypadá, ale to na věci nic nemění. Přemýšlím, jak mi těch tisíc dnů změnilo život, a říkám si, že naprosto zásadně. Následovat bude naprosto neuspořádaná úvaha a ohlédnutí za tím, jaký ten čas byl. Jejím cílem je jediné – vyjádřit vděčnost. Díky, lásko, za ten skvělý čas. Miluju Tě. Jsi můj kus nebe.

Díky Radimovi jsem se hodně změnila – ne, že by to on po mně chtěl, ale protože jsem chtěla já. Začala jsem s ním víc cestovat. Začala jsem se víc hýbat. Začala jsem si víc věřit. Začala jsem míň některé věci řešit. Začala jsem víc pít pivo :-) Jsem dnes úplně jiná, než jaká jsem byla na začátku našeho vztahu. A sleduju ten vývoj s potěšením a pocitem, že vlastně pořád teprve začínáme.

Za těch 1000 dnů jsme měli jen pár okamžiků, kdy jsme se neshodli, žádný z nich bych přitom neoznačila vyloženě za hádku – nejdramatičtější výměny názorů probíhají tradičně o politice, genderu a podobných otázkách. Pár krizových momentů jsme taky měli, ale zvládli jsme je. Z počátku našeho vztahu jsme chvilku slaďovali jeho tempo, pořád máme některé svoje „nevyřešené věci“, a pak nás pravidelně vyvádí z míry odlišný způsob toho, jak navigujeme nebo jak se balíme. Ale už se tím vlastně bavíme :-)

Proti tomu pak stojí stovky a stovky okamžiků, které jsou krásné (jakkoli mohou nepozorným očím připadat obyčejné či fádní) – od dlouhého ranního ležení v posteli, přes vycházky na zahradu, až po vysedávání po hospodách, což je vlastně další věc, s kterou jsem díky Radimovi začala :-) Stále nás potkávají různá poprvé – letos například spolu poprvé pojedeme na dlouhou dovolenou po vlastní ose. A možná se pustíme do stavby domu. To jsou dost velká poprvé. Máme samozřejmě i spousty malých, nenápadných, ale milých. Náš vztah je živý, neupadli jsme zatím do žádného stereotypu a řekla bych, že nám to ani v nejbližší době nehrozí. Je to pro mě neustálý zdroj inspirace a poznání. A hrozně mě to všecko baví.

No, nebudu do toho už dál zabředávat, chtěla jsem se tímto na chvilku zastavit nad tím, jak je mi s Radimem krásně a jak si vážím toho, že spolu jsme. Někdy propadám obavám, že se rozejdeme a nedovedu si představit, že bych o Radima přišla. Až teprve nedávno jsem si uvědomila, že je v té úvaze jedna chyba – i kdybychom se rozešli, tak to neznamená, že bych o Radima přišla. Uklidnilo mě to. Radim je člověk, který se stal pevnou součástí mého života, a na kterého rozhodně stálo za to čekat třicet let. Jsem zvědavá, co si pro nás vesmír připravil dál. Za dalších tisíc dnů dám kdyžtak vědět…

s

Rozhovor s Kateřinou Šimáčkovou

Skvělý rozhovor. Zde.

Dovolím si vypíchnout myšlenky, které mě oslovily:

Někdy jenom stačí myšlenku vyslovit a nemusíte hned pro ni získat většinu.

Svoboda je také pro ty druhé. To znamená, že když chci žít ve svobodném světě, musím respektovat, že budu žít s lidmi, kteří svobodu budou využívat úplně jinak než já, a nebudu jim nutit svou představu života. Protože pak už to není svoboda.

Těžko se hledá spravedlnost, ale docela dobře dokážeme identifikovat nespravedlnost. Tak jako někdy je těžké najít pravdu, ale velmi lehké vidět lež. Držme se alespoň toho, že když nedosáhneme spravedlnosti, zabraňme nespravedlnosti.

s

Otázka

Ze Soňou odkazovaného článku mě nejvíc zaujala jedna myšlenka, týkající se toho, jak pracujeme s otázkou. Otázka, to má být nástroj komunikace, porozumění a hlubšího propojení mezi lidmi. Otázku máme klást pro to, abychom dostali odpověď – abychom se něco dozvěděli (ať už něco „objektivního“, nebo něco o druhém člověku), zpravidla něco, co zatím nevíme. Abychom něčemu nebo někomu porozuměli.

My ale otázku používáme především jinak – jako nástroj manipulace. Otázku klademe pro to, abychom druhého přiměli říct, co chceme, aby řekl. Co jsme už předem určili – tedy vlastně abychom si potvrdili to, co (si myslíme že) víme. A co hůř, dost často je naší skutečnou motivací dotazovaného „nachytat“ – ponížit ho, ukázat jeho slabost, omyl nebo nekonzistentnost. Vrcholovým číslem je pak pro nás schopnost položit takovou otázku, na kterou ať dotazovaný odpoví tak, či onak, v každém případě se mu jedno z toho přihodí. A pak se s potutelným úsměvem dívat, jak se trápí, abychom nakonec mohli spokojeně vykřiknout: „Ha, mám tě!“

To není správné. A děláme to my. Nikoliv oni. My. Dělají to média – a teď nemluvím o nějaké TV Barrandov nebo podobné žumpě, ale například o naší skvělé DVTV (čest výjimkám – především ČT, která to podle mého dělá nejméně). Děláme to v internetových diskuzích, děláme to i v diskuzích osobních. Dokonce to asi opravdu považujeme za obsah pojmu „umění diskuze“ nebo „umění argumentace“ a jako takové to oceňujeme.

A pak se divíme, že prezidentské volby u nás vyhraje člověk, který právě v této disciplině exceluje?

Sedm věcí 5/2018

Tento týden byl skvělý. Utekl hrozně rychle a byl plný různých úkolů a cest, ale taky různých zajímavých mezilidských setkání.

  1. V pondělí jsem chvilku hovořila s neznámým mladíkem u pokladny v obchodě. Je zajímavé, jak někdy prostě jedno vstřícné gesto vede k zajímavým konverzacím. Říkal na příklad, že v Lidlu v Belgii se stojí dlouhatánské fronty u pokladen, a lidem to nevadí, a že u nás se to nezlepší, protože si lidi moc závidějí.
  2. V úterý jsme krásně podebatovali s našimi přáteli o povolební situaci. Bylo to moc fajn. Radim navíc přitom podle mě velice přesně trefil, proč lidé volí Zeman – mají pocit, že žijí v nebezpečném světě. A mají pocit, že jsou jeho obětmi.
  3. Ve středu jsem si uvědomila, že jsem byla v kontaktu téměř se všemi svými nejbližšími přáteli. Zajímavý úhel pohledu na běžný pracovní den :-)
  4. Ve čtvrtek mě čekala neplánovaná cesta do Prahy. Rozhodla jsem si využít to a udělat si výlet, opět jsem jela vlakem. Při cestě zpět mě překvapil jeden muž, nejméně sympaticky vyhlížející cestující mi krátce před vysednutím pomohl sám od sebe vyprostit láhev vody, kterou jsem si chtěla v RegioJetu vzít.
  5. I v pátek jsem vedla dva zajímavé rozhovory s kolegy. Oba jsou velmi vystrašení a od toho se odvíjely i rady, které jsem dostávala. Díky za ně, ale já se odmítám bát.
  6. Do toho se celý týden promítaly zajímavé hovory s jednou kolegyní o vztazích. Miluju takovéto debatění :-)
  7. Začala jsem číst knihu o Emilu Zátopkovi, kterou jsem dostala na Vánoce od Radima. Je naprosto úžasná – jednak Zátopek sám byl fascinující osobnost, jednak je kniha sondou do života u nás během 20. století. Rozhodně ji doporučuji všem, kteří mají pocit, že se máme špatně. Ten teror a nesvoboda, která se celým textem prolíná, je odstrašující. Aspoň pro mne.

s