Je to holčička, smířila jsem se s tím

Můj dnešní rozhovor s jednou nastávající maminkou v šestém měsíci těhotenství:

(Tohle jsem slyšela já:)

Už mě to těhotenství ani moc nebaví. Zjistili jsme, že je to holka, což mě teda moc nenaplnilo radostí, ale už jsem se s tím smířila. Měl to být Honzík, chtěli jsme kluka. Víš, mně by stačilo jen jedno dítě, ale chtěli jsme, aby měl Kubík sourozence, takže máme to druhé dítě jen kvůli němu.

(A tohle slyšela ta malá uvnitř:)

Maminka chtěla, abych byla kluk. To nejsem. Je se mnou něco špatně. Už se s tím prý smířila. Maminka s tatínkem mě mají, abych byla sestřičkou pro Kubíka, nechtějí mě pro mě samotnou.“

Jaký je to asi pocit, když od nás rodiče od začátku očekávají něco, co nemůžeme splnit? Jaký je to asi pocit, když se s naší existencí „smíří“? A jaký je to asi pocit, když se netěší na nás, ale na to, že budeme někomu dělat sourozence? A co mají sakra lidi pořád za problém s těma holčičkama?

s

Reklamy

Nemůžeš mít všechno

Když Alexandr Makedonský v čele své armády přitáhl až do Indie, narazil na Inda, který seděl nahý na vrcholku sloupku a nepřítomně zíral na nebe. Přistoupil k němu a zeptal se ho, co tady dělá.

„Snažím se nahlédnout nicotu,“ odpověděl Ind, „a co tady děláš ty?“ zeptal se Alexandra.

„Snažím se dobýt svět,“ odpověděl Alexandr.

Oba muži se zasmáli. Oba muži byli přesvědčeni, že ten druhý marní svůj čas.


Co je marněním času? A co jím není? Jak vidno, pro každého to bude něco jiného. Hodně teď přemýšlím, čím marním čas já. A napadá mě spousta věcí… Až moc. Až z toho občas propadám skepsi. Ale prominentní roli mezi nimi hraje práce. Ať se na to dívám z kterékoliv stránky, ať začnu odkudkoliv, vždycky skončím u toho, že nejvíc času marním v práci.

Nemůžeš mít všechno. Nemůžu být zároveň profesionální vývojář (navíc programátor, analytik a projektový manažer v jednom), poloprofesionální historik, amatérský běžec, nadšený cestovatel a k tomu mít krásný vztah a osobní život. Aspoň ne v té míře, v jaké bych to všechno chtěl. I můj den má jenom 24 hodin – ale hlavně si čím dál víc uvědomuju, že i mé síly, energie a nadšení jsou omezené a vyčerpávají se. A nejvíc je z toho všeho vyčerpává právě ta práce.

A tak je na čase s tím něco udělat. Nevím ještě jistě, zda je nutné změnit zaměstnavatele. Určitě ne za jiného, kde to bude stejné/podobné. O to mi nejde, to nic nevyřeší. O co mi tedy jde?

A tak jsem, po dlouhém přemýšlení a mnoha vypitých půllitrech, dospěl k závěru, že se potřebuju posunout. Že po třech a půl letech na této pozici už mě polovina těch věcí, které dělám, prostě nebaví; a na tu druhou polovinu, která by mě bavila, nemám – kvůli té první – dostatek času a energie, abych ji mohl dělat tak, jak bych chtěl. A že už se odmítám dále spokojit, tak jako dosud, s tím, že tak to prostě musí být a dál se v tom trápit. Nemusí.

Takže buď se změní tato firma, tak abych se já mohl posunout tam, kam chci – a nebo se rozloučíme. Stanovil jsem si, že pokud se do konce roku nepodaří dosáhnout toho prvního, přijde na řadu to druhé. Tak mi držte palce. I když sám vlastně nevím, zda k tomu, aby se to povedlo, nebo k tomu, aby se to nepovedlo ;-)

Nemůžeš mít všechno (trochu jinak) aneb Jak se vzájemně podkopáváme

Strávili jsme s Radimem víkend v Jeseníkách. Byli jsme na Pradědu, v jesenických lázních, na Rejvíze a všude bylo krásně. Mně se tam moc líbilo a protože už se nějaký čas řídím heslem „Dream big!“, začala jsem se bavit představou, že bychom si tam někdy koupili letní chalupu – jeli tam třeba v létě na dva měsíce, chodili po horách a tak podobně, romantika, idylka. Současně si plně uvědomuju, že chalupa není na pořadu dne, ale proč ji nechtít? Rozmyslet se jinak se můžu kdykoli :-)

Jak jsem té představy teď plná, říkám to všem na potkání, takové to „bylo tam tak krásně, že bych si tam klidně někdy pořídila chalupu“. Napsala jsem to dnes i jedné kamarádce a za chvilku mi přišla tahle odpověď: „Koupíte si chatu, když  budete mít dům?? Myslím, že dům ti bude stačit :-)

No, možná bude, ale je to tak podstatné? Vždyť si nic nekupuju, jen o tom sním (a i kdybych si ji kupovala, tak no a co!). A budu si o tom snít dál. Myslím, že si takto shazujeme sny vzájemně často a úplně zbytečně. Na kamarádku se nezlobím, ona si tím řeší něco svého. Ale snažím se to nedělat. A tak když mi někdo říká o svém snu, nepřemýšlím nad tím, jestli je to úplně mimo, není to přece můj sen! Máte nějaký sen? Hezký! A já vám budu držet všechny palce, které mám, abyste ho dosáhli. Nebo vám rovnou i s něčím pomůžu, pokud je to v mých silách… A když ho nedosáhnete, popláču si s vámi.

Nedávno jsem taky v jedné knize četla úvahu o tom, jak je důležité podporovat sny svého partnera, a to někdy ještě víc, než je podporuje on sám. Naprosto se s tím ztotožňuji! My totiž sníme málo! A když už sníme, hned si to shodíme tím, že se to nikdy nepodaří… Víte co? Kdybych tu chalupu fakt chtěla, můžu si ji koupit už teď! A třeba to opravdu udělám. A nebo neudělám, ale to přece není důvod nesnít! Samozřejmě se může stát, že se nám některé sny nesplní, ale to je život a není to nic hrozného. Ale proč se vzdávat snů jen proto, že se bojíme toho, že se nesplní? Není to škoda? Neokrádáme se o sny, které by se třeba splnit mohly, kdybychom si je dovolili snít? Sněte naplno!

Dream big!

S láskou

s

Stavíme dům III.

Je to tady! Během příštího týdne se poprvé kopne do země a přitečou první peníze z hypotéky. Stavba začíná. Letos sice jen na krátký čas, ale intenzivní je to dost už teď. Náš život teď dostal nový rozměr – rozměr dokumentace, rozvodů, ventilů, řídicích jednotek. Místo toho, abychom večer dělali to, co dřív, přemýšlím nad tím, jestli chceme nezámrzné ventily nebo jiné. A bojíme se, že uděláme něco špatně.

Pořád se něco mění. Pořád se objevují věci, které musejí být jinak než původně. A to jsme vlastně ještě nezačali kopat :-)

Před dvěma dny jsme měli všichni schůzku – já, Radim, stavební dozor, stavaři. Chvilku si užívám radost z toho, že jsme to dotáhli až sem. Že aniž bychom cokoli tušili o stavbě domu, jsme teď tady, s domem na papíře, s lidmi, co dům postaví. I když jsme teprve na začátku, máme toho za sebou už kus. Je příjemné si uvědomit, co všechno už jsme zvládli.

Ze setkání se stavaři jsem měla dobrý pocit. Zdálo se mi, že bychom mohli být dobrý tým a že to zvládneme. Ale už nějaký ten čas se smiřuju s poznáním, že je to proces, který nemá nikdo pod kontrolou. Nebo možná ho máme svým způsobem pod kontrolou my s Radimem, ale jen tak, že o všem rozhodujeme – to je výhoda i nevýhoda :-) Rozhodně o všem nevíme. Možná vlastně spíš nevíme o ničem. A neví to nikdo. A je otázka, jestli to někdo vůbec všechno vědět může :-)

No, zkrátka to bude velice dobrodružné :-) Ale určitě to dobře dopadne!

s

 

Chodíme častěji do hospody, nebo k volbám?

K předchozím moudrům bych rád dodal ještě jedno, které se mi těžko formuluje a které ve mě teprve zraje, takže to asi nebude tak vyprecizované… ale uvidíme, co z toho vzejde ;-)

Jde o to, že čím dál víc cítím, že zabývat se má smysl vždycky jednotlivými, konkrétními případy – ne obecninami a abstrakcemi. Je to asi dost obecné a abstraktní prohlášení :-D, takže se pokusím vysvětlit.

V našem komplexním světě funguje obrovské množství zobecňujících a abstraktních pojmů. Např. pojem občan – každý z desíti milionů obyvatel ČR je pro některé případy nahlížen jako občan, což je abstraktní pojem, dá se říct model člověka, do kterého je zahrnuto jen velmi málo z jeho atributů a vlastností, zatímco naprostá většina je vynechaná. A v některých případech je s ním nakládáno jako s touto abstrakcí – tzn. nikdo se mě neptá na můj životní příběh, když jdu k volbám, protože právo volit je navázáno na to, že jsem občan, takže prostě přijmou můj hlas a hotovo. Do určité míry právě na tomto principu je založeno celé uspořádání společnosti a její funkčnost. A samozřejmě je to velmi, velmi užitečný koncept.

Jenomže asi i díky tomu, jak užitečný je, prorůstá nám tento koncept takřka všude. A tak namísto abychom uvažovali o konkrétních lidech s unikátním životním příběhem a unikátním souborem vlastností, uvažujeme téměř neustále o těchto obecninách: o politicích, o imigrantech, o Rusech, o levičácích, o fotbalistech, o vodácích… Což samo o sobě by asi bylo v pořádku, pokud bychom skutečně prováděli abstraktní dedukce nad těmito abstraktními pojmy. Problém ovšem nastává v případě, že pak začneme výsledky tohoto abstraktního operování nad abstraktními pojmy aplikovat na konkrétní věci, lidi a situace. K čemuž máme, řekněme si to upřímně, obzvláště my muži, velké sklony.

Abych tedy opustil rovinu abstraktní a začal mluvit konkrétně – zabrousím do mé oblíbené problematiky medicinské. Zde například se můžete dočíst, že statistika hovoří jasně. A právě takovéto uvažování je naprosto typickým příkladem toho, o čem hovořím výše. Údaj, že třetina obyvatel ČR onemocní rakovinou, je při tom zcela jistě fakticky správný a hlavně je NESMÍRNĚ UŽITEČNÝ. Pro lékaře zabývající se tímto odvětvím, pro celý zdravotnický systém a potažmo i pro stát jako instituci je to velmi důležitá informace, protože na jejím základě je určitě nastaven celý systém zdravotnictví, jeho kapacita, platby do pojišťoven… to všechno musí z takového údaje vycházet. To je přesně ta doména, kam to abstraktum patří.

Nicméně pro mě (stejně jako pro kohokoliv jiného z obyvatel ČR, o kterých ten údaj hovoří) je to údaj naopak ÚPLNĚ K NIČEMU. Neříká mi vůbec nic. Není pravda dokonce ani to, že já (nebo kdokoliv z vás) mám pravděpodobnost 25 %, že zemřu na rakovinu. To, na co zemřu, záleží na mém konkrétním životním příběhu a na mnoha a mnoha atributech a vlastnostech, které v tom abstraktu, nad kterým byla úvaha provedena, nejsou zachyceny. Toto uvažování je úplně v pořádku z pohledu mediciny – té je totiž nakonec jedno, proč do léčby přijde konkrétní člověk a ne jeho soused, pro ně je důležité, kolik jich přijde – ale tak, jak je použito v tom odkazovaném článku, nemá žádnou relevanci.

Podobně to ale funguje v mnoha dalších případech – v medicině bych řekl, že prakticky ve všech (zkuste někdy přijít k doktorovi a sdělit mu nějakou potíž – a rozjede se kolotoč abstraktních úvah a procedur nad abstraktním pacientem). Ale i všude jinde. Například jednu politickou stranu nemám rád, nesouhlasím s ní, neztotožňuji se s jejími vizemi – správná aplikace této úvahy proběhne u voleb, kde ji tedy rozhodně nebudu volit; chybná pak proběhne, když se v hospodě odmítnu bavit s člověkem, který je členem té strany. Atd. A všimněte si, že když vedle sebe postavíme ty případy správné a chybné aplikace, tak zjistíme, že v běžném životě se mnohem, mnohem častěji dostáváme do situace, kde ty naše abstraktní úvahy k ničemu nejsou, než do situací, kde je můžeme smysluplně použít.

Pokud bych to chtěl vyjádřit bonmotem (což můžu, protože nepoužít v tomto textu bonmot proto, že jedna známá osoba, kterou opravdu hodně nemám rád, je slavná jejich častým užíváním, by byla chybná aplikace abstraktní úvahy na konkrétní případ;-), řekl bych: Do hospody chodíme mnohem častěji než k volbám.

Stavíme dům II.

Dnes je středa, a to je jaký den? To je den cesty na vodárny za účelem dohodnutí osazení vodovodní přípojky vodoměrem. Akce se zdá býti jasná, v osm jsme na značkách, z minulého týdne máme přece všechno nachystané. Takže šup šup, můžete za panem vedoucím. Jistě.

A máte tam vodovodní šachtu? É, nevím.

Máte tam díru v zemi? Ne, aha, tak šachtu nemáte. A vykopete si ji sami? É, netuším. Asi ne.

Tak se s někým domluvte, my na to nemáme čas. A chcete vodovodní šachtu plastovou nebo betonovou? É, nevím, můžeme si rozmyslet? Jistě.

No, zkrátka, na ničem, kromě toho, že budeme potřebovat vodoměr, jsme se nedomluvili. A chaos pokračuje :-)

Minulý text byl bezvadně vypointovaný – sdělení, že v chaosu je třeba diverzifikovat, jistě všechny čtenáře tohoto blogu hluboce zasáhlo a od té doby nemohou pod jeho tíhou spát, bylo by tedy škoda ochudit je i další úžasnou pointu. Takže zde je! Zdá se, že stavět dům je mnohem efektivnější seberozvojová aktivita než jakékoli kurzy. A kam se hrabe psychoterapeutický výcvik! Pokud se o sobě skutečně chcete něco dozvědět, stavte dům.

A co že jsem se to dneska dozvěděla o sobě já?

  • že mi naprosto nečiní potíže čekat, až na mě přijde řada, i když při tom mám pozorovat pána, který si ze zoufalství téměř rve vlasy z toho, že se po něm chce několik věcí najednou
  • že dokážu bez skrupulí přiznat, že nevím, i když je to asi něco dost základního, co se očekává, že vědět budu
  • že se často vyděsím a vypnu logiku, takže se pak nechytám, ani když se mi někdo snaží vysvětlit něco tak jednoduchého, jako že je potřeba vykopat jámu o přesně známém průměru
  • že pořád přemýšlím v módu „no jo, takhle je to asi OK, ale pro jistotu to uděláme ještě lépe…“

A opět se potvrdilo, že pan provozní byl mou mimózností spíše pobaven než otráven, dal nám čas na rozmyšlenou a celkově nám prostě opět pomohl posunout se o kousek blíž cíli. Byť jsme se s Radimem nakonec shodli, že takto ten dům teda nikdy nepostavíme :-)

s

Opsané diplomky

Po delší době jedna k politické situaci. Zaznamenal jsem totiž, že se nám tady šíří takový zlý, nepěkná věc: Rezignují nám ministři po zjištění, že se dopustili plagiátorství ve svých diplomových pracích.

První byla potenciální ministryně spravedlnosti, osoba, která na tu funkci neměla ani morální, ani odbornou kvalifikaci, která byla pod velkou palbou opozice a na níž byla opsaná diplomka vytažena jako součást tlaku na její odstoupení a v celém jejím případě sehrála roli jakési třešničky na dortu. Dotyčná skutečně rezignovala – zaplať pánbůh za to! – právě až po tomto posledním skandálu.

Pak přišel na řadu ministr práce a sociálních věcí, proti kterému pokud vím z odborné ani morální stránky do té doby nikdo nenamítal nic víc, než je z řad opozice běžné a přirozené. Na rozdíl od ministryně nebylo podezření z plagiátorství poslední kapkou, kterou pohár přetekl, ale kapkou jedinou. Přesto, v situaci kdy krátce před tím rezignovala kvůli opsané diplomce jeho kolegyně, neviděl jinou možnost než rezignovat také.

A nyní máme dalšího pána na holení, ministra obrany. Stejná situace jako jeho kolega z resortu sociálních věcí, navíc v jeho případě už ani nejde o to, že by opsal části práce z nepřiznaného a v práci neuvedeného zdroje, ale o to, že části práce převzaté z přiznaného zdroje neoznačil podle citačních pravidel. Upřímně doufám – byť o tom pánovi nic nevím – že to ustojí a tím snad tento hon na čarodějnice, který se nám vymknul z rukou, ukončí!

To jsme se opravdu nechali od bývalá ministryně spravedlnosti – ve vzácné shodě s většinou opozice, která po jejím odstoupení tak usilovně volala – přesvědčit, že důvodem jejího odstoupení bylo skutečně akademické pochybení při vypracování diplomové práce? Ne, to nebylo! Závažných důvodů k jejímu odstoupení bylo hned několik (namátkou: odborná nedostatečnost, podnikání jejího manžela, skandální výroky o trestním stíhání předsedy vlády…) a opsaná diplomka byla jen jedním z nich – a to ani ne tím nejdůležitějším.

Předpokládám, že v současné době někdo intenzivně prověřuje diplomové práce všech ministrů současné vlády. Jiná skupina novinářů pak nepochybně prověřuje všechny ministry minulých vlád, aby nám ukázala, že se to dělo i za doby vlády těch, kdo to dneska halasně kritizují… Nepodléhejme tedy prosím tomuto trapnému šílenství. Protože jinak budeme brzy na politické scéně vážně řešit otázku, které všechny pozice ve státní správě je nepřijatelné zastávat, pokud se člověk za svého studia dopustil akademického prohřešku při vypracovávání diplomové práce. Že mezi nimi je ministr, to už víme. Ale co jeho náměstci? Předsedové Sněmovny a Senátu, členové poslaneckých a senátních výborů? A co samotní poslanci a senátoři, neměli by také v případě odhalení plagiátorství složit funkci? A jejich poradci? Co vedoucí odborů na všech státních úřadech? A tak dále, a tak dále…

Myslím, že máme důležitější věci na práci.

Pár pouček

Když už jsem v těch Kristových letech, můžu si asi troufnout podělit se o zkušenosti, které jsem zatím od života vydoloval (nebojte, není jich mnoho;-).

Nikoliv multitasking, ale multipurposing. Všichni se všude neustále snažíme o multitasking, tj. dělání několika najednou. A tak zároveň pracujeme, zároveň čteme článek na internetu, zároveň posloucháme hudbu a zároveň telefonujeme. Mnohem lepší metoda je ale multipurposing – tedy dělání jedné věci, která mi přinese několik užitků. Např.: zaběhnu ke kamarádovi na návštěvu – zároveň se bavím, zároveň rozhýbávám tělo po celodenním sezení v práci, zároveň trénuju na maraton a zároveň se přesunuju tam, kam se chci dostat – ale to vše dosahuju tím, že dělám JEDNU věc. Samozřejmě ne vždy to tak vychází, ale vždycky stojí za to dávat přednost činnostem, které jsou multipurpose, před těmi, které nejsou.

Nikoliv aditivní, ale substraktivní řešení problémů. Jsme zvyklí problémy řešit, tím, že něco přidáme. Když mě ze sezení v práci budou bolet záda, začnu cvičit nebo chodit na masáže. Aditivním řešením problémů ale celou situaci zesložiťujeme a zpravidla jako vedlejší efekt vytváříme další problémy, které je nutno řešit… znovu přidáním něčeho dalšího. Mnohem lepší je tudíž řešit problémy tím, že něco ubereme; když mě ze sezení v práci budou bolet záda, omezím sezení v práci. Samozřejmě že ne vždy to dokážeme – ale vždycky stojí za to se nejdřív zamyslet nad tím, jestli daná věc nemá substraktivní řešení, než sáhneme k aditivnímu.

V jednoduchosti je krása. To je asi vůbec nejdůležitější zkušenost, kterou jsem na tomto světě zatím získal. Na světě je mnoho věcí, procesů a struktur, které jsou komplikované. Potkáváme se s nimi všude – v práci, u techniky, ve vztazích… Ale čím komplikovanější něco je, tím více energie si vyžaduje, abychom to udrželi v chodu. Proto stojí za to dávat přednost těm jednoduchým věcem. Aspoň to zkusit – protože když se ukáže, že až tak jednoduše to přece jenom nejde, vždycky to lze patřičně zkomplikovat (kdežto opačný proces je mnohem obtížnější).

A nakonec to nejzásadnější: Čím víc vím, tím míň vím. Poslechněte nebo přečtete si ten text celý – nebudu ho sem opisovat, ale podepsal bych ho kompletně ;-)

Úsměvy smutných mužů

Knihu Josefa Formánka, která vznikla ze zkušenosti jeho vlastního pobytu v protialkoholní léčebně, jsem četl už před několika lety. Nyní je v kinech film na jejím základě natočený, na který jsme na doporučení kamarádky také zašli. Film je velmi věrný knižní předloze a zprostředkovává značnou část toho, co mi původně zprostředkovala kniha – přesto doporučuji více přečíst knihu než zhlédnout film. Tvůrci filmu byli podle mě trochu měkcí – kniha je v některých ohledech tvrdší. A taky samozřejmě film tolik nedokáže vysvětlovat vnitřní motivace, které jsou u tohoto tématu to nejdůležitější.

Zde bych se tedy rád podělil o hlavní poselství knihy, které mi film připomněl, neboť v něm také zaznělo – pouze jednou ale, a ne tak důrazně, zatímco v knize na mě křičelo opakovaně a hlasitě. Zní takto:

Ačkoliv příběh každého konkrétního alkoholika je jiný, důvod, proč alkoholici pijí, je u všech stejný: neschopnost vyrovnat se s vlastní nedostatečností; pocit selhání; pocit viny; přesvědčení, že su sračka.

Tento způsob uvažování je mnohem blíž mužům než ženám, proto jsou taky alkoholiky v naprosté většině případů muži. Alkohol tedy (aspoň na začátku) není problém – alkohol je jeho řešení (připomínám video, které sem už kdysi dávala Soňa).