Měchýř jménem Steve aneb Co mě naučil zánět močových cest

Mám zánět močových cest. Potřetí v životě. Potřetí během posledních dvou měsíců. Tedy, už ho nemám, už jsem ho téměř vyléčila, a tak můžu krátce reflektovat, co mi přinesl pozitivního (uvědomuju si, že v následujícím textu nadužívám slůvko „čůrat“, ale „močení“ či jiná, nevím jaká synonyma, mi nepřijdou vhodná, ani pro Steva důstojná).

  1. Uvědomit si, že zdraví je to nejcennější, co mám a jak mě jeho absence ovlivňuje nejen fyzicky, ale psychicky.
  2. Být vděčná za obyčejné vyčůrání bez bolesti.
  3. Čůrat ve stavu bdělé přítomnosti.
  4. Čůrat v přírodě.
  5. Víc si věřit.
  6. Více se zamyslet nad tím, jak duchovní stránka ovlivňuje tu tělesnou.

Když jsem ten zánět dostala (si vyrobila?) poprvé, skončilo to antibiotiky, a to ve chvíli, kdy mi začala tuhnout bedra, tj. asi po pěti dnech od zaznamenání prvních potíží. Podruhé to bylo dost podobné, akorát jsem asi ani na tuhnutí beder nečekala. Antibiotika zánět ukamžitě utnula. Po prvním dni užívání nastalo markantní zlepšení. Jediný problém s antibiotiky byl ten, že jsem je nechtěla užívat. Chodím současně k jednomu skvělému pánovi na akupunkturu, užívám nějaké byliny, antibiotika jsem neměla mnoho let. Až teď. Dvakrát během měsíce.

Tento (snad již končící) zánět byl jiný. Od začátku jsem měla pocit, že obtíže jsou méně naléhavé a že to bez antibiotik zvládnu. A snad jsem to i zvládla, i když se s tím peru už třetí týden. A ledviny mě bolely. Ale tak nějak zvládnutelně. A jakkoli je to velice nepříjemné onemocnění, mnoho jsem se při něm o sobě dozvěděla. A bylo také nesmírně fascinující celý jeho průběh odžít (narozdíl od přetnutí antibiotiky) a pozorovat – kde ta bolest začala, jak se každý den posunovala jinam, a co to se mnou dělalo. Myslím, že jsem prošla většinou z takových těch známých fází truchlení – odmítnutí, vztek, smlouvání, deprese, smíření…

A) Cože, přece to nemůžu mít potřetí za dva měsíce!?! (odmítnutí)

B) Nechci to! Je to k vzteku! O to víc, že si za to nejspíš můžu sama! (vztek)

C) Když si dám ty bylinky a poležím pár dní v posteli, určitě to přejde. (smlouvání)

D) Ach, já nebohá, co se mnou bude, jsem k ničemu, nemůžu jet ani na služební cestu, aniž bych musela čůrat v poli, tři týdny se s tím potýkám, a pořád to není dobré, nevím, co mám dělat. (deprese)

E) Minulou sobotu ta krize vyvrcholila, když se to po dvou týdnech zlepšování markantně zhoršilo. Skončila jsem v meditačním sedu v slzách, zoufalá z toho, že antibiotika brát nechci a že nevím, co mám dělat, jelikož nejsem schopná přijít na nic, co by mi pomohlo. Lidé, na které jsem se obracela o pomoc, se mi pomoct snažili, ale nepomohli. Byla jsem v tom sama. Což bylo důležité pochopení. Protože vždycky jsme v tom sami. Ne snad, že by nebyla důležitá podpora ostatních nebo léčebné metody, to všechno je nesmírně důležité, ale nikdo jiný nás za nás nevyléčí. Cítila jsem, že nechci jít k lékaři. Nešla jsem, a nelitovala jsem toho. Uvědomila jsem si, že akupunktura mě v tom léčení možná podpořila, možná by to bez ní šlo ještě hůř, ale také není samospásná, a že nedokážu ani odhalit příčinu v hlavě, pokud to nějakou mělo. Jenže být v tom sám, není vůbec nic špatného. Je to naopak skvělé! Protože já rozhoduju, co se bude dít. Já rozhoduju, co potřebuju. Já rozhoduju, co cítím, že je správné. A v té chvíli jsem se rozhodla přestat se svým zánětem tak zarputile bojovat. Není to můj nepřítel, je to učitel. Svůj močový měchýř jsem pojmenovala, říkám mu „Steve“ a při každé návštěvě příslušných míst s ním něžně rozmlouvám a poslouchám, co mi říká. (smíření)

Díky, Steve!

S láskou

s

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s