Kolize

(Toto je druhý díl seriálu o tom, jak jsem se poznal se Soňou. Navazuje na první část: Expozice)

Potkal jsem se s ní zcela nečekaně a podotýkám, že to zatím není Soňa. Tahle slečna v té době hledala vztah (což jsem ale samozřejmě pochopil až později). Já jsem jí přišel do rány spíše náhodou – ve skutečnosti si vyhlédla k seznámení jednoho mého kamaráda, ale jelikož ten se rychle ukázal být vůči pokusu navázat jakýkoliv vztah imunní, přenesla se její pozornost na mě. Začali jsme si psát, potkávali se na bězích, pak běhat společně… Potud by to snad i splňovalo parametry oněch pohádek, které jsem zmiňoval minule – nicméně v realitě ten příběh samozřejmě pokračoval úplně jinak.

Jak jsem zmínil, hledala vztah. Je tedy logické, že jsem nebyl jediný, s nímž se v té době podobným způsobem seznámila. A než jsem se v nové situaci vůbec zorientoval, začala chodit s jiným – prakticky přímo před mýma očima. Ale (což jsem rovněž pochopil až později) kvůli svým vlastním nejistotám a strachu si mě „držela v záloze“. Na což jsem ochotně přistoupil, protože v té době jsem do ní byl už regulérně zamilovaný. A tak se náš vztah prohluboval, i když zůstával čistě přátelský.

Nakonec to takhle trvalo tři čtvrtě roku.

Bylo to trápení, za které jsem jí dnes vděčný – těch 9 měsíců mě naučilo tolik, co celý předchozí život ne. Což se ale ukázalo až později – zpočátku to vypadalo všelijak.

Propadl jsem se totiž do hluboké osobní krize, které jsem nerozuměl a dlouho jsem nedokázal říct, o co vlastně jde. Práce mě úplně přestala bavit. Na své koníčky jsem neměl sílu ani chuť (kromě běhání, které mě svým způsobem zachránilo od úplného zblbnutí). Přestal jsem si rozumět s mnohými přáteli, kteří se najednou ocitli úplně jinde (což se ale nestalo z jejich vůle, to já jsem se změnil). A to bylo vše, co jsem v životě do té doby měl – takže nyní jsem neměl nic. S vypětím všech sil jsem udržel základní schopnost pracovat (i když v intenzitě nesrovnatelné s minulostí), vycházet s lidmi kolem sebe (i když jsem jejich trpělivost někdy natahoval až k prasknutí) a navenek zdánlivě fungovat. Vevnitř jsem ale byl na dně.

Můj dosavadní život se rozsypal na tisíc kousků a já nad nimi bezradně zůstal stát. Nejdřív jsem měl za to, že zadáním je slepit ho zpátky do původního tvaru – ale rychle jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Bylo potřeba poskládat ho jinak, vybrat věci, které mají zůstat, a zahodit ty, které už do mého života nebudou pro příště patřit. Ze zbytku pak složit něco, co bude částečně navazovat na minulost, ale částečně se od ní bude lišit a bude tvořit úplně jinou budoucnost – prostě uspořádat si život nanovo. Ale jak? V praxi to obnášelo dny, týdny a měsíce nejistot, strachu, bezradnosti, bezmocnosti, frustrace, neschopnosti cokoliv dělat, probdělých nocí a proklimbaných dní.

Osobní krize mě přiměla přehodnocovat svůj pohled na… vlastně všechno. Změnil jsem názor na spoustu věcí – a to mě naučilo nesoudit druhé pro jejich názory. Změnil jsem pohled na svůj vlastní život – a to mě naučilo nesoudit sebe sama. Inspirací a podporou mi v mnohém byly texty z webu psychologie.cz, který jsem už před tím delší dobu sledoval.

A tak jsem se pomalu a bolestně orientoval v tom, co se to se mnou vlastně děje.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s