Krize

(Toto je třetí díl seriálu o tom, jak jsem se poznal se Soňou. Navazuje na první část: Expozice a druhou část: Kolize)

Ta zásadní změna, ke které u mě došlo, spočívala v tom, že jsem v sobě pocítil obrovskou lásku a velkou potřebu ji dávat. Začal jsem toužit po vztahu. A když jsem si najednou uvědomil, jak velký deficit v této životní oblasti mám, padla na mě deprese.

Aby bylo jasno – protože to z úvodního popisu asi není zřejmé – jinak jsem byl naprosto normální a vcelku úspěšný mladý muž. Ve škole vždy premiant, vysokou školu vystudoval bez větších problémů, od jejího absolvování pracuje jako programátor, což je práce která ho víceméně baví, bydlí v bytě sice pronajatém, ale bez spolubydlících. Vedle práce se intenzivně věnuje svému koníčku a vede občanské sdružení s ním související, díky němuž mnoho cestuje, poznal se se spoustou zajímavých lidí z několika evropských států, z nichž z některých se stali jeho dobří přátelé. Ve volném čase navíc běhá a díky tomu je ve slušné kondici, i jinak je fyzicky i duševně zcela zdráv. Nekouří ani nefetuje, alkohol pije v míře přiměřené svému věku a společenskému postavení (má mnoho přátel, s nimiž chodí na pivo…). Vzhledu a postavy průměrné, v poslední době díky běhání zhubl do téměř štíhlosti. V kolektivu oblíben, často sice stojí trochu v pozadí, ale nezkazí žádnou legraci a všeobecně je považován za velmi schopného jak v práci, tak v rámci svých nekomerčních aktivit.

A tohle všechno najednou neznamená vůbec nic.

Najednou jsem měl pocit, že celý můj dosavadní život byl jeden velký omyl. Že nic z výše vyjmenovaného nemá žádnou cenu, když nemám s kým bych to sdílel. Nic z toho mě najednou netěšilo. Když jsem šel po ulici a viděl pár – jakýkoliv pár – nemohl jsem si pomoct a záviděl jim. Cítil jsem se jako naprostý outsider, protože jsem nic takového nikdy nezažil. A hlavně jsem vůbec, ale vůbec neměl představu, co s tím. Neumím přece jednat s lidmi a navazovat vztahy, jsem introvert, mám divné zájmy, jsem nudný… pamatujete? Navíc nemám příslušné zkušenosti, takže vlastně ani nevím, jak se to dělá, a budu každé pro smích. Jediná, kdo o mě z nějakého důvodu stojí, je ONA – ale ONA mě zároveň odmítá a chodí s jiným.

Bylo potřeba se propadnout velmi hluboko do tohoto zoufalství, abych našel sílu něco s tím udělat.

Přestal jsem tolik řešit práci, protože pro mě najednou nebyla tak důležitá. Ubral jsem energie, kterou věnuji svému občanskému sdružení, z něhož se mi už stala prakticky druhá (byť neplacená) práce, protože jsem si uvědomil, že nemůžu zvládat všechno sám. Přestal jsem sledovat to, čemu se dnes říká zpravodajství a aktuální dění, protože jsem pochopil, že naprostá většina toho, co se v něm dozvím, nemá pro můj život naprosto žádný význam. Redukoval jsem čas trávený s kamarády a kolegy, kteří jsou plni negativismu nebo pasivity, protože jsem pochopil, že mně ani jim nic nepřináší. Najednou jsem měl spoustu času a prostoru na vztah – na vztah, po kterém jsem toužil, ale který zatím nebyl nikde na obzoru. Ten čas jsem sice zčásti zabíjel vysedáváním po hospodách a příležitostně utápěl v alkoholu, ale zčásti ho věnoval snaze najít někoho, s kým bych mohl svou touhu po vztahu realizovat.

A tak jsem se vrhl do seznamování.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s