Peripetie

(Toto je čtvrtý díl seriálu o tom, jak jsem se seznámil se Soňou. Navazuje na Expozici, Kolizi a Krizi a konečně přináší do celého příběhu i prvky komična.)

Zatímco jsem se jako tonoucí stébla držel naděje, že se jednou dočkám toho, že ONA si to rozmyslí, čas od času jsem se odhodlal k pro mě neobvyklým dobrodružstvím:

Kontaktoval jsem jednu běžkyni, kterou jsem potkával na závodech, a chvíli jsme si psali. Pozval jsem na rande postupně dvě dívky (jedna odmítla rovnou, druhá nepochopila, že se jedná o rande). Zaregistroval jsem se na seznamku a v nepravidelných intervalech – závisejících na momentální intenzitě mého zoufalství – se pokoušel seznámit jejím prostřednictvím (to si zaslouží celý samostatný příspěvek – takže o tom příště). Oslovil jsem na ulici dvě neznámé dívky (z toho prvního byl trapný rozhovor se zmateným zakončením, z toho druhého občasné dopisování po facebooku a to, že od té doby prohodíme pár slov, kdykoliv se potkáme). Přihlásil jsem se na speed-date a jeden absolvoval – výsledkem bylo dopisování a posléze rande s jednou z účastnic (jejíž zoufalství se však ukázalo být ještě vyšší než mé). A vrcholem bylo, když jsem na doporučení její kamarádky s kyticí tulipánů přišel pozvat na rande jistou slečnu přímo na její pracoviště (čímž jsem pobavil její kolegyně, zatímco ji samotnou k smrti vyděsil).

Tak a teď vážně – a hlavně chronologicky:
Podzim 2014: První slečna odmítla pozvání na rande s tím, že je šťastně zadaná (pozvání i odmítnutí proběhlo po mailu). Se druhou jsem strávil příjemné dvě hodiny, během nichž jsem se o ní dozvěděl spoustu věcí (mimo jiné to, že je zadaná) a pronesl asi 23 slov (nezapomeňte, stále jsem nudný, neumím navazovat kontakt a konverzovat…). Ale pro mě to byla velmi důležitá první zkušenost tohoto druhu, i když jejím největším pozitivem bylo to, že jsem to snad nějak se ctí přežil.

Zima 2014: První dívka oslovená na ulici – ve skutečnosti po přednášce v knihovně – byla velmi milá, ale nepodařilo se mi vůbec převést hovor na jiné téma než to, které mi posloužilo jako záminka k navázání hovoru, a neumělé pozvání na kafe poté odmítla. Navíc se ukázalo, že jsem špatně odhadl věk a byla o hodně mladší než jsem si představoval. Přesto jsem tehdy odcházel domů s téměř euforickým pocitem, že jsem to dokázal.

Předjaří 2015: Speed-date byl všestranně zajímavým zážitkem. Absolvoval jsem sice jen jeden, takže možná mám zkreslené představy, ale jako způsob seznámení mi to přišlo ze všech metod, které jsem vyzkoušel, nejnadějnější a nejsmysluplnější. Potkáte tam jen ty, kteří o seznámení stojí (aspoň většinou). Je to osobní. Je to příjemná akce. Na tom speed-date, kde jsem byl já, zůstala například po oficiální části polovina osazenstva neoficiálně dále besedovat nad pivem. A na úplný závěr si tu nejmladší účastnici dokonce přímo z akce před půlnocí odvedl jeden pán k sobě domů (k dokreslení úspěšnosti mužských účastníků této akce nutno upřesnit, že se nejednalo o nikoho z nich, nýbrž o číšníka). Bral jsem to jako mimořádně zajímavou možnost sledovat „balení“ z bezprostřední blízkosti a zároveň jsem byl už natolik nad věcí, že jsem mu ani nezáviděl – věděl jsem, že toto nechci.

Jaro 2015: Ze druhé dívky oslovené na ulici se vyklubala velmi sympatická běžkyně, se kterou jsem si příjemně a poměrně dlouze popovídal. Pak jsme si ještě nějakou dobu trochu psali na facebooku a od té doby se potkáváme na různých bězích a vždy prohodíme pár slov. Mimochodem byla taky zadaná.

No a k těm tulipánům… To považuji za své vrcholné číslo. Nechal jsem si vyšmírovat, kdy bude přítomna, stejně jako to, že tulipán je její oblíbená květina. Byl jsem poučen, že být pozvána na rande od chlápka s kyticí je snad snem každé dívky, věděl jsem samozřejmě také to, že není zadaná. A tak jsem překonal strach, kytici zakoupil a napochodoval tam. Byl jsem samozřejmě připraven na to, že odmítne, a měl jsem nachystánu i variantu pro případ, že přijme; to jediné, s čím jsem nepočítal, bylo, že vyděšeně zakoktá: „Já… já… já nevím!“ No prostě amatér. Nakonec z toho taky nebylo nic než obdiv několika málo lidí, kterým jsem se s tímto dobrodružstvím svěřil.

Poslední nezapomenutelný zážitek z této oblasti mě potkal, když jsem při jedné cestě vlakem přisedl ke slečně, kterou se více než hodinu snažil zaujmout neznámý pán sedící naproti. Jeho úsilí jsem sledoval nejprve se zájmem a posléze s rostoucím pobavením, protože onen pán působil čím dál směšněji – a to nejen na mě, ale i na svou oběť. (Tehdy jsem ještě nenašel odvahu se do debaty aktivně zapojit a nenabídl jsem jí víc než pohledy plné pochopení.)

Krom toho všeho jsem s některými kamarády začal detailně probírat problematiku partnerských vztahů, z čehož jsem také načerpal mnoho inspirace. Jeden z nich například v té době řešil těžký rozchod a vyloženě mi záviděl, že takové problémy se mě netýkají. Druhý zase, sám v několik let trvajícím vztahu, suše konstatoval, že člověk chce vždycky to, co nemá – kdo je sám, chtěl by do vztahu, a kdo je ve vztahu, chtěl by z něj ven. A netvářil se při tom úplně vesele.

Ačkoliv žádný z těchto pokusů vlastně nevedl vůbec nikam, výrazně se zmenšil můj ostych ze seznamování, zvýšilo sebevědomí a hlavně jsem se mnohé naučil – o druhých, i o sobě.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s