Život bez nároků

Tento Sonin text mě inspiroval ke snaze formulovat něco, co už mám v hlavě déle. Když poslouchám kohokoliv jak si na cokoliv stěžuje, zní mi v hlavě jedno slovo: nárok. Každá stížnost vychází z toho, že dotyčný je přesvědčen, že je mu odpíráno něco, na co má nárok. Zácpa na dálnici? Zpožděný vlak? Mám přece nárok dojet tam, kam chci, tehdy, kdy chci – vždyť jsem si zaplatil! Nemá na mě čas? Nepomohl(a) mi? Neudělal(a), na čem jsme se domluvili? Mám přece nárok, aby se mi věnoval(a) a abych dostal, co chci – vždyť to slíbil(a)!

Všechny stížnosti, hněv, rozladění vycházejí zkrátka z toho, že jsem přesvědčen, že mám na něco nárok. Jenomže, přátelé, vzato do důsledku: nemám nárok ani na to, abych se dožil zítřka. Pro člověka zvyklého uvažovat v kategoriích „nároků“ je to možná děsivé pomyšlení, ale když si to připustíme, může to být osvobozující. Neexistuje přírodní zákon, který vyžaduje, aby svět vůbec fungoval zrovna tak, jak JÁ si představuju. Nikdo nemá povinnost plnit to, co od něj já očekávám – a stejně tak já nejsem povinen plnit očekávání, která do mě vkládá kdokoliv druhý.

Nikdo nemá povinnost cokoliv (pro mě) udělat – ani když to slíbil. Ba ani když jsem za to zaplatil. V konečném důsledku každý udělá jen to, co bude chtít. To neznamená, že svět je totální chaos, kde neplatí žádná dohoda – ale když jakoukoliv dohodu někdo poruší, je to JEHO volba a jeho zodpovědnost. Na mě je, abych z toho vyvodil důsledky a příště se podle toho choval – ne abych se tím užíral, litoval (se), vztekal se, nadával.

Navíc si uvědomme, že často chceme po lidech něco, k čemu se dokonce ani nezavázali! Svalujeme na ně zodpovědnost za naše štěstí a naši spokojenost, a oni o tom, chudáci, možná ani nevědí. A i kdyby chtěli, nemůžou nám vyhovět, když ani nevědí, co se po nich chce – a nebo, ještě častěji, když po nich chceme něco, co ani není v jejich silách.

Za své štěstí si každý zodpovídá sám. A šířením negativní a destruktivní nálady kolem sebe (a tím hlavně do sebe) se ještě nikdo šťastným nestal. Nebylo by lepší být naopak vděčný za všechno, co v mém životě a kolem mě funguje? Poděkovat každému, kdo pro mě ze své vlastní vůle (protože nikdy nikdo nemusí!) cokoliv udělá? Prostě zaměstnávat svou mysl více úvahami o tom, co mám, než o tom, co nemám…?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s