Peripetie se seznamkou

(Toto je „bonusový díl“ seriálu o tom, jak jsem se poznal se Soňou. Předcházela mu Expozice, Kolize, Krize a Peripetie.)

Poprvé jsem seznamku vyzkoušel někdy v listopadu. Sebral jsem odvahu, vytvořil účet, vyplnil profil, postupoval podle všech dobrých rad – a začal oslovovat slečny. A brzy jsem měl možnost na vlastní oči vidět, jak funguje seznamka z pohledu muže (poznámka č. 1: Z pohledu ženy je to úplně jinak!): jako bušení hlavou do zdi. Napíšete jedné, druhé, páté, sedmé… a nic.

Když konečně přišla první odpověď a následovala výměna několika málo vzkazů, zjistil jsem další poučení: první, co se na seznamce musíte naučit, je odmítat. Zní to snadno – ale když po dvou týdnech marné snahy KONEČNĚ někdo aspoň napíše, není snadné připustit si, že to nemá smysl a hned to skončit…

Poučen tímto vývojem, usoudil jsem, že toto není příliš nadějná metoda – a na doporučení dvou kamarádů se přihlásil na speed date. Měl být v lednu a druhý v únoru. Ten lednový jsem jaksi zapomněl včas zaplatit (poznámka č. 2: Soňa věří, že člověk nic nedělá neúmyslně; to znamená, že jsem nezapomněl – ale prostě tam jít ve skutečnosti nechtěl.), na únorový jsem se ale už vypravil.

Ještě před pár lety by to pro mě bylo naprosto nepředstavitelné, a ještě před rokem bych si řekl, že mi to nestojí za to. Nyní jsem se na to ale už díval úplně jinak – těšil jsem se, když už na nic jiného, tak na ten zážitek. Strach, jak tam budu působit, jsem neměl, co mám říkat nebo co nemám říkat jsem neřešil vůbec. Trochu nervozní jsem byl, ale tak zdravě. (Poznámka č. 3: Během krize jsem se dostal do stavu, kdy mi bylo téměř všechno jedno – na nic jsem se netěšil, ničeho jsem se nebál, z ničeho jsem se neradoval, z ničeho jsem nebyl nervozní… takže tahle nervozita byla spíš dobrou zprávou).

Speed-date funguje na principu vzájemné shody – každý účastník zaškrtne protějšky, se kterými by se chtěl znovu potkat, a je-li shoda vzájemná, dostanou na sebe kontakt. V našem případě bylo 7 účastníků a 7 účastnic, se dvěmi jsem měl vzájemnou shodu, jedna na pokus o kontaktování pak už nereagovala (později mi napsala, že se mezitím zadala), s druhou jsem si začal dopisovat a pak absolvoval příjemné asi tříhodinové rande. Specialitou tohoto seznámení se ukázalo být to, že ať kdokoliv z nás řekl cokoliv, ten druhý měl na to vždy přesně opačný názor. Nakonec jsem si ještě chvíli psali a pak usoudili, že tohle opravdu není ono. Samozřejmě jsem to tušil už od toho rande – ale opět, nebylo snadné si to připustit a zachovat se podle toho.

Nicméně vyzvěděl jsem od ní aspoň mnohé zajímavé informace. Zvláštní bylo, že jí připadalo, jako kdyby to většina těch mužů a chlapců, co na speed-date potkala, nemyslela vážně a byli tam jakoby z povinnosti…

Zpátky ale k seznamce internetové. Čas od času jsem si řekl, že to přece jen znovu zkusím, a odpovídal vždy nějaký čas na inzeráty. Když máte zhruba nulovou úspěšnost, první co vás napadne je zvýšit množství pokusů. Takže jsem po nějaké chvíli už odpovídal téměř na všechno, s vědomím, že to beztak nejspíše nikam nepovede. A podle toho pak ty mé odpovědi i vypadaly – prefabrikované, nezajímavé (nutno podotknout, že přesně takové byly často i inzeráty, na něž jsem odpovídal). A samozřejmě to nikam nevedlo. První pravidlo seznamky: Pečlivě vybíráme, koho kontaktujeme – ozýváme se jen těm, u kterých už v inzerátu je něco, co nás zaujme, co rezonuje. A odpověď musí být taková, aby to z ní bylo znát – aby měla šanci rezonovat taky na druhé straně.

Jednou jsem usoudil, že mé odpovědi jsou příliš šedivé, fádní, vážné a slečny by uvítaly spíše hravější. Zkusil jsem proto sestrojit odpověď odlehčenou. A hned první slečna, které jsem jí poslal, se mi ozvala zpátky! Ve smyslu: „Jsi milý, ale já hledám vážný vztah a z Tvé odpovědi cítím, že bychom si nerozuměli.“ Druhé pravidlo seznamky: Nesnažíme se druhému zalíbit tím, že píšeme to, co (si myslíme že) očekává, nýbrž snažíme se druhému ukázat, kdo skutečně jsme a co skutečně chceme – abychom měli šanci zjistit, zda to může dohromady fungovat.

Internetovou seznamku jsem od počátku považoval pouze za nástroj, jak o sobě dají seznámeníchtiví lidé vědět a vymění si kontakt – samotné seznamování pak probíhá mimo ni, nejdřív po mailech, posléze osobně. Proto mě nenapadlo, že uživatelé (resp. uživatelky) budou ochotněji odpovídat na vzkazy zaslané přes interní systém seznamky než na maily. Nicméně dalším poučením, které jsem pochopil až na sklonku své „seznamkové kariéry“ je, že je tomu skutečně tak. A nemusí to ještě znamenat, že dotyčná má seznamku jen jako další sociální síť – myslím, že slečnám bylo milejší komunikovat takto, než hned na počátku poskytnout někomu, z něhož se taky mohl vyklubat pěkný otrava, svou mailovou adresu.

Internetová seznamka má jednu velkou výhodu – měl-li jsem akutní intenzivní nutkání něco pro nalezení partnerky udělat, internet byl většinou nejvíce po ruce. Lze ji tedy použít minimálně k uklidnění:-) Nicméně jak už to tak bývá, za momentální uklidnění jsem platil frustrací v budoucnu – to když jsem po pár dnech musel sledovat ono obligátní prázdno v seznamu přijatých odpovědí. Tím se dostáváme asi k nejtěžšímu boji, který je na internetové seznamce nutno podstoupit – najít rovnováhu mezi dvěma extrémními přístupy. Jeden by byl upínat se na každý pokus: „Tahle vypadá tak sympaticky! A napsala takový milý inzerát! A má krásného pejska, přesně takoví se mi líbí! Už se nemůžu dočkat až se s ní uvidím…“ Druhý extrém by zase byl zůstat zcela nezaujatý: „Tak každé pondělí večer projdu inzeráty a vyberu ty které mají fotku a méně než 3 pravopisné chyby v textu a na ty odpovím; a každou středu ráno se podívám do mailu, jaké přišly odpovědi mně…“. Ani jeden nemůže fungovat. V případě, že je člověk zaujatý až příliš, ten kolotoč vyvolaných nadějí a zklamání ho brzy ubije. V případě, že je člověk nezaujatý až příliš, nemá šanci zaujmout ani druhou stranu…

Jak bych tedy shrnul své zkušenosti z internetové seznamky? Někdy se říká, že to je metoda pro zoufalce. Jakožto člověk, který se přes internetovou seznamku nakonec velmi úspěšně seznámil, si dovolím prohlásit, že na tom něco je. Díky jednoduchosti a nezávaznosti používání se tam jistě pohybuje početná skupina uživatelů, kteří to buď nemyslí vážně, nebo jsou de facto partnerského vztahu neschopní, protože nevědí, co vlastně chtějí, nebo to vědí, ale nejsou schopni to realizovat. Ale to není v principu jiné než v „reálném“ životě – tam se na „seznamovacím trhu“ (tento výraz opravdu nesnáším, ale nevím jak lépe to nazvat) taky pohybuje spousta takových – a to z toho prostého důvodu, že většina těch, kteří vědí, co chtějí, a jsou toho schopni, je už zadaná. Na internetové seznamce je statisticky vzato těch „zoufalých“ většina, nicméně tam ani zde nejde o to nacházet kvanta potenciálních partnerů – stačí přece najít toho jednoho! A na to může internetová seznamka posloužit stejně dobře jako jakákoliv jiná metoda.

Reklamy

3 komentáře: „Peripetie se seznamkou

  1. Jaňa

    „Soňa věří, že člověk nic nedělá neúmyslně; to znamená, že jsem nezapomněl – ale prostě tam jít ve skutečnosti nechtěl“ … Ty jsi vlastně na Prygl jít nechtěl… Tímto se ti omlouvám, že jsem tě donutila :D

    To se mi líbí

  2. Pingback: Jak jsem se seznámil na Tinderu – Všecky drobné radosti

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s