Povzdech nad stavem vědy medicínské

Máme v rodině malé dítě – ani ne dvouleté – které má slabou epilepsii. Jednou za čas, zpravidla když je s ním jeho maminka v nemocnici na nějakém vyšetření, mě to nutí uvažovat nad neveselým tématem medicínského přístupu k životu. A včera byla právě takový den…

Na úvod maličko teorie – epilepsie je nemoc, která má asi milion různých variant. Může se projevovat velmi výrazně a nebo zcela neznatelně. Může být v průběhu života stále stejná, nebo se vyvíjet. Může se jak zhoršovat, tak zlepšovat – a není výjimkou, že u dětí jednoho dne (často v pubertě) prostě sama zmizí. Zkrátka, dělá si co chce. A současná medicína jí příliš nerozumí -nedokáže vysvětlit příčinu, proč jí trpí čím dál více dětí (svou roli hraje dědičnost, ale možná i očkování…). Nedokáže říct, co záchvat vyvolá, ani co se při něm vlastně v mozku děje. A nedokáže absolutně předpovědět, jakým způsobem se u daného pacienta bude vyvíjet.

Přesto ji pochopitelně léčí.

V zásadě existují dva druhy léčby. První jsou -nikoliv překvapivě – léky. Existuje celá řada preparátů a různé možnosti jejich dávkování (včetně kombinací). Medicína nedokáže určit, který na kterého konkrétního pacienta bude jak působit (dokonce některé léky některé typy záchvatů zhoršují, zatímco od jiných pomáhají…), takže léčba se nasazuje tak, že se tak dlouho zkouší různé léky a jejich dávkování, až se najde účinná kombinace. Ani potom ale nedokáže medicina zaručit, že tato účinnost bude zachována – občas se v těle (obzvláště vyvíjejícího se dítěte) může prostě něco změnit a účinnost léků se změní rovněž. Navíc epilepsii zhoršuje jakákoliv zátěž typu obyčejné nemoci se zvýšenou teplotou, takže u dětí epilepsií trpících se předepisují různé další léky i v případě, kdy by se u jiných prostě nechalo nachlazení přejít. A samozřejmě všechny tyto léky – jak ty proti epilepsii, tak ty druhotné – mají své vedlejší účinky. Kupříkladu u některých léků proti epilepsii se zhoršuje smysl pro rovnováhu, což třeba u dítěte, které začíná chodit, není nic příjemného…

Druhým způsobem je nasazení ketogenické diety – tedy poměrně zásadní, nicméně zvládnutelná a snesitelná změna stravovacích návyků. Opět trocha teorie – jde o výrazné omezení příjmu sacharidů a částečně i bílkovin a jejich nahrazení tuky. Tělo se tím dostane do jiného modu zpracovávání přijímané energie, ve níž získává energii pro svůj provoz nikoliv z cukrů, jak jsme v dnešní době uměle vyráběných slazených potravin už zcela navyklí, nýbrž především právě z tuků (v důsledku čehož se tuky neukládají v těle, ale zpracovávají – proto se ketogenická dieta někdy používá i při hubnutí). Aby toho bylo dosaženo, musí množství přijímaných sacharidů v poměru k tukům klesnout na určité procentu (jeho výška je daná, ale není teď pro nás důležitá – liší se i podle věku atd…). V praxi to znamená, že se nekonzumují žádné uměle doslazované potraviny a omezují se i přírodní sladidla (např. med), neboť veškeré „povolené“ množství sacharidů se prakticky získává z ovoce a zeleniny. Naopak se zvyšuje příjem tuků (vaří se na sádle, atd…). Existují celé kuchařky jídel, která jsou „keto“. A nejsou to žádné „náhražky“, jsou to normální, plnohodnotná chutná jídla (vlastní zkušenost – Soňa některá z nich vaří). Pouze je potřeba si zvyknout na to, že se vaří jinak.

Tento způsob však medicina používá až poté, co selže výše uvedená metoda medikamentů. Důvody jsou dva. Za prvé: nikdo neví, jak a proč ketogenická dieta na epilepsii působí. Tento důvod mi v kontextu toho, co píšu ve druhém odstavci tohoto článku, připadne zcela absurdní. Druhý důvod jsem pochopil až včera.

Lékaři mamince malého pacienta sdělili, že u něj (po tři čtvrtě roku neúspěšného úsilí nalézt účinnou kombinaci léků) uvažují o nasazení ketogenické diety. No hurá, říkal jsem si… ale jen do okamžiku, kdy mi maminka pacienta popsala, co to je ketogenická dieta v podání lékařů: Na každý den je stanoveno přesné množství kalorií, které má pacient přijmout. V nich musí být vyvážen přesně stanovený poměr sacharidy : bílkoviny : tuky – a to nejen v jídle za celý den dohromady, ale v každém jednotlivém jídle zvlášť! V praxi to tedy znamená, že naprosto veškerá strava pacienta se musí přesně vážit, aby se spočítal ten správný poměr, a že je naprosto přesně určeno, kolik čeho musí pacient sníst (neexistuje tedy: „Já už nechci“, nebo „Já mám ještě hlad“).

A já sa ptám: PROČ?!

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s