Katarze

(Toto je vyvrcholení seriálu o tom, jak jsem se poznal se Soňou. Předcházela mu Expozice, Kolize, Krize a Peripetie i s bonusem.)

Soňa napsala tak krásný inzerát, že se na něj nedalo neodpovědět. A hned poté se rozvinula po mailu neuvěřitelně otevřená, laskavá a milá komunikace, během níž jsme velmi rychle zjistili, že máme společný základní pohled na svět i mnoho aspektů naší minulosti. Od prvního mailu mi bylo jasné, že je to mimořádně zajímavá osoba, se kterou stojí za to se poznat, i kdyby nemělo jít o vztah; od třetího mailu jsem si pak byl jist, že k sobě patříme – i kdyby to měl být pro nás oba jen jakýsi „vztah na zkoušku a nasbírání zkušeností“. Vůbec jsem si nedovedl představit, jak hluboký a nádherný vztah z toho bude…

Měl jsem své obavy. Soňa je velmi samostatná a soběstačná, zajištěná a úspěšná… obával jsem se, že taková žena mě vlastně k ničemu nepotřebuje. Je to úplně naopak – protože opravdová láska je, když jsou spolu dva lidé, kteří by mohli žít každý sám, ale nechtějí. Ne když je jeden na druhém, nebo druhý na první, nebo oba na sobě navzájem závislí, ať už hmotně nebo duševně.

Pochopil jsem, že všechno to, čím jsem si prošel za poslední rok, mělo svůj smysl. Mnohé jsem si v sobě ujasnil, nabyl jsem jistotu v tom, co chci. Pochopil jsem, co je to láska – a hlavně jsem si uvědomil, jak cenná je láska opětovaná.

Stejně tak zkušenosti, které jsem udělal při svých předchozích pokusech seznámit se, se vyplatily. V době, kdy jsem narazil na inzerát Soni, jsem si totiž už asi týden dopisoval s jinou slečnou, na jejíž inzerát jsem odpověděl dříve. Opět jsem si ale už po prvotním nadšení uvědomoval, že to není ono. A když jsem narazil na inzerát, který si dala Soňa, aplikoval jsem podvědomě všechna tři základní pravidla: 1) Umět odmítnout, aneb vysvětlil jsem oné předchozí, že mi to nerezonuje; 2) oslovovat jen ty, co nás zaujmou, aneb na Sonin inzerát jsem neodpověděl proto, že se tam toho dne objevil, ale pro to, co v něm bylo; 3) nepíšeme, co (si myslíme že) chce druhý slyšet, ale co my cítíme a co máme chuť v reakci na tento konkrétní inzerát napsat.

I díky tomu jsme se se Soňou po týdnu dopisování poprvé potkali a zjistili, že si rozumíme stejně naživo, jako po mailech. A po druhém, resp. třetím setkání (ta totiž následovala těsně po sobě:-) jsem se – poprvé v životě – začal považovat za zadaného. A tím jsem od té doby šťastně až dodnes:-)

Několikrát jsem už od té doby přemýšlel nad tím, jaký vliv hrálo to, že jsme oba byli až do doby, kdy jsme se potkali, tak dlouho a neustále sami. Jisté je, že kdybychom se potkali před dvěma roky, nejspíše bychom si nerozuměli a určitě bychom spolu nenavázali partnerský vztah. Tehdy jsme oba byli jinými lidmi. Ale to, že jsme se vstupem do jakéhokoliv partnerského vztahu tak dlouho čekali, určitě přispělo k tomu, že dnes ho máme takový, jaký ho máme. Tedy úžasný, naplňující a šťastný.

Tím neříkám, že toto je jediná správná cesta – jistě k tomu lze dojít i dříve než ve třiceti, jistě k tomu lze dojít i přes několik vztahů, které nakonec nevyjdou, jistě je možné k tomu nedojít ani po čtyřiceti letech samoty… Ale naše cesta vedla právě tudy a proto mohu mluvit jedině o ní. Obrovskou výhodou je, že jsme si do našeho vztahu nepřinesli žádná zranění, zklamání či šrámy z nevydařených vztahů předchozích. Ty sleduju na některých lidech kolem mě – a je mi těch lidí líto. Chápu, že pustit se do dalšího vztahu naplno a bez podvědomých obav z toho, že mi bude opět ublíženo, je těžší než když do toho člověk takto jde poprvé, ale domnívám se, že stojím-li o skutečně hluboký a opravdový vztah, musím to udělat.

Za nevýhodu jsem zpočátku považoval nedostatek zkušeností – ale zpětně už vlastně ani nevím, proč. Dnes naopak vidím, že jsme si díky tomu nepřinesli do vztahu žádné vzorce z minula. Víme, jak těžké se je jednou nabytých vzorců zbavit. A když člověk se vztahy začíná v osmnácti, dost pravděpodobně si těch špatných vzorců, kterých se pak musí těžce zbavovat, vytvoří více. My jsme si náš vztah mohli vybudovat „na zelené louce“, tak aby nám ideálně vyhovoval.

Přemýšleli jsme už také, jaké to asi je, zažívat všechna ta „poprvé“ někdy v šestnácti, osmnácti letech. Nevím. Ale představuju si, že to musí být mnohem víc stresující. Přece jenom s věkem člověk (zpravidla:-) dostává rozum a dovede si takové situace spíše užít, než aby se v nich bál. První rande, první sex, představení rodičům, seznámení s různými přáteli toho druhého, společné bydlení, … to všechno je vzrušující, ale pro ne úplně vyrovnanou osobnost (a kdo z nás jí je dnes, natož v osmnácti, že ano…) může být zdrojem značného napětí. Nemusí to tak mít každý – ale my, takoví jací jsme tehdy byli, bychom to tak jistě měli. A věřím, že je to poměrně rozšířené – myslím si totiž, že mnozí lidé v tomto věku vstupují do vztahu ne proto, že by cítili autentickou potřebu s někým sdílet svůj život, ale proto, že je to „cool“ a že by byli divní, kdyby to nedělali.

I přes to si občas říkám, že ze zpětného pohledu by to byla jistě zajímavá zkušenost. Ale zase bych neměl tu zkušenost, jaké je to ve třiceti:-) A rozhodně toho nelituju, nemám pocit, že mi v životě něco nenávratně uteklo – naopak, uvědomuju si, že mám ve třiceti něco, k čemu se mnozí nedopracují ani v padesáti. A jsem za to vděčný.

Děkuju, Soni!

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s