Vánoce

Na mém oblíbeném webu vyšel článek od mého oblíbeného autora, který se zamýšlí nad významem Vánoc: Čas setkání se světem za oponou . V podstatě bych k tomu dodal jen to, že k tomu není co dodat.

A tak přidám jen malou úvahu o tom, jak to mám se svým vztahem k Vánocům já. U nás v rodině to totiž bylo tak, jak autor popisuje v kapitolce „Vánoce jako svátky pro děti“. Dokud jsme byli se sestrou malí a věřili na Ježíška, byly Vánoce prostě Vánoce. I když jsme povyrostli a už jsme věděli, že dárky nenosí Ježíšek, byly Vánoce stále prostě Vánoce. Ale postupně, jak jsme byli méně a méně dětmi, mizelo u nás doma přímo úměrně našemu věku vánoční kouzlo. Rodiče totiž měli Vánoce zafixovány právě jako svátky pro děti, kde nejdůležitější jsou rozzářená dětská očička nad překvapivými dárky. Což se, pochopitelně, postupem věku vytrácelo.

V praxi se to projevovalo ztotožněním Vánoc s rozdáváním dárků a symbolizovala to věta maminky, pronášená pravidelně každý rok: „Tolikých příprav – a pak je za hodinu po všem.“ Ano, skutečně, pokud Vánoce = rozdávání dárků, pak trvají hodinu… Postupně jsme to tedy dopracovali do takového stavu, že se Vánoce staly téměř stresujícím zážitkem, protože znamenají potřebu vymyslet a sehnat dárky pro toho a toho a tamtoho… V době, kdy každý má vlastně všechno co chce a těžko ho oslníte něčím, co by si nemohl sám pořídit. To bylo někdy v době, kdy jsem chodil na gympl a na začátku vysoké. Nakonec jsem byl, z podvědomého protestu proti tomuto pojetí Vánoc, schopen chodit kupovat dárky 24.12. ráno.

Dnes bych se sám sobě téměř smál, kdybych kolem sebe neviděl, že spousta lidí to takto má stále. Právě letos mi pár dní před Vánoci jeden pán, jinak moudrý člověk kolem padesátky, tlumočil svůj pohled na Vánoce, který se prakticky doslova shodoval s tímto pojetím. „Vánoce chápu, dokud jsou malé děti. Ale bez nich… řekněme si upřímně, dneska, kdy každý má všeho plnou pr…, jaký smysl má komukoliv cokoliv kupovat. A protože nesnáším, když se kupují blbosti, které nikdo nepotřebuje, nejradši bych Vánoce zrušil.“ To je, prosím, ukázkové minutí se s Vánoci ve smyslu výše odkazovaného článku.

Někdy v průběhu studia na vysoké škole se můj vztah k Vánocům změnil. Bylo to v době, kdy jsem při studiu napůl brigádně pracoval, měl jsem toho chvílemi nad hlavu – a Vánoce jsem si začal ztotožňovat nejdříve s klidem a odpočinkem, posléze s rozjímáním nad svým životem, nad tím každodenním shonem a jeho smyslem, nad svým směřováním. A také s bilancováním uplynulého roku. Začal jsem oceňovat těch několik dní volna, kdy po mě nikdo nic nechce, kdy člověk vypadne z každodenního kolotoče a může si buď přečíst tu knížku, která celý rok ležela neotevřená na poličce, protože byly „na řadě“ důležitější (=klid a odpočinek), nebo přemýšlet nad tím, co tak důležitého vlastně celý rok dělal, že se k té knížce nedostal (=rozjímání nad svým životem).

A v tom okamžiku jsem si pro sebe našel smysl Vánoc. Nikoliv překvapivě jsem následně zjistil, že je to blízké významu, který Vánoce měly v původní křesťanské tradici.

A zároveň s tím jaksi automaticky, ruku v ruce, přišlo i pochopení významu obdarování, které je s Vánoci spojeno. Darem totiž obdarovanému sdělujeme především to, že na něj myslíme a že nám na něm záleží. To nejcennější, co člověku můžeme věnovat, je naše pozornost. Množství nebo cena darů proto není důležitá, neboť nemusí být v žádném poměrů s věnovanou pozorností (jakou pozornost jsem obdarovanému věnoval, když mu jedním kliknutím na internetu objednám drahý předmět, který nemá žádnou souvislost s jeho osobností?). Důležité je, jaké poselství dárek nese. Může to být drobnost, nebo velká věc – ale skutečnou hodnotu (neplést s cenou) má, když je z ní vidět, že jsem jeho vymyšlení, výběru nebo výrobě věnoval nezanedbatelnou pozornost. Proto se snažím – samozřejmě v ideálním případě – rozdávat dárky, které jsou hlavně individuální a originální; tedy takové, které jednoznačně patří obdarovanému a mají význam právě pro něj a nikoho jiného.

———————————————————

Nyní jsem zvědav, zda si svou novou cestu k Vánocům naleznou i mí rodiče. Až do loňska jsme všechny Štědré dny skutečně trávili v kruhu rodinném – mí rodiče, sestra a já. Takže to mohla pro ně být sice jaksi „modifikovaná“, ale stále funkční verze oněch „Vánoc pro děti“. Loni přibyl navíc můj malý synovec, který sice ještě z Vánoc ve svých čtyřech měsících věku nic neměl, ale byl příslibem obnovených „dětských Vánoc“ do budoucna. Letos se však situace obrátila: sestra mezitím dostavila dům a letošní Vánoce bude trávit ve vlastním, já jsem se seznámil se Soňou a Vánoce budu trávit s ní – což znamená, že rodiče budou poprvé trávit Vánoce … sami, řekli by oni; spolu, řekl bych já.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s