SYON – díl 2

– „Co bylo včera v Promu?“ zeptal se John, když snídali. „Zase jsem to zaspal…“

– „Nové oděvy do deště, se zvýšenou odolností a hlavně prý s praktičtějším střihem šiltů – to by se nám zrovna mohlo na hory hodit!“ upozornila ho Jenny, „určitě si to v autě přehraj, než tam dojedeš.“

– „Přehraju,“ přikývl John a znovu si uvědomil, že dnes bude vybírat a zkoušet vybavení na aktivní dovolenou. Ale teď ráno se cítil dobře a plný energie. „Vlastně se na ni začínám těšit,“ usmál se na Jenny.

– „Super!“ usmála se zpátky a dala mu pusu. „Už musím jít,“ omluvila se, „dneska tam potřebuju být načas, je to první lekce.“ Jenny šla dnes na kurz historie, který navštěvovala v rámci nároku na sebevzdělávání. Byla na to mimořádně zvědavá – o historii se zajímala dlouhodobě a kurzů na různá témata navštěvovala už několik. Tento byl ale výjimečný – na rozdíl od všech ostatních, které už absolvovala, se nezabýval skutečnou historií, ale prehistorií. Ani nevěděla, proč si ho zvolila – doba př. Kr. ji nikdy nezajímala. Ale v létě se realizovalo kurzů méně, a tak byla nabídka omezená, a na kurzy, které ji zaujaly na první pohled, se už nevešla – a tak si řekla, že takový výlet do prehistorie může být taky jednou zajímavý.

——————————————-

Když se večer opět doma sešli, John byl znovu nějaký přetažený. Když Jenny povyprávěl, jak probíhalo vyzvedávání vybavení na aktivní dovolenou, Jenny jakoby posmutněla: „Johny, já jsem TAK ráda, že žijeme v téhle době!“ John zvedl obočí. To byla fráze, kterou člověk slyšel a viděl všude kolem sebe dnes a denně, ale snad nikdy neslyšel, že by ji někdo vyslovil takhle procítěně a bez objektivního důvodu.

– „Víš, ten kurz prehistorie – je skvělý! Je to o době před Kredity,“ cítila potřebu mu objasnit, protože jeho rozhled co se historie týče byl chabý, „a vede to hrozně sympatický profesor. Vyprávěl nám, jak tehdy lidé žili – mě nikdy nenapadlo nad tím takhle přemýšlet! Víš, lidi tehdy chodili každý den na minimálně osm hodin do „zaměstnání“ – to bylo takové…“, na chvíli se odmlčela, protože ji nenapadalo, jak to Johnovi stručně vysvětlit. Profesor jim to dnes popisoval asi hodinu. „… takové místo, kam jsi přišel a těch osm hodin tam něco dělal. Ale to něco se tě nijak netýkalo… rozumíš, někdo ti řekl, co máš dělat, a tys to dělal. A teprve když jsi skončil, tak ses mohl starat o sebe. Dovedeš si to představit?“

– „Ehm… mě to především nedává smysl,“ odpověděl John. „Proč to ti lidé dělali?“

– „Protože za to dostávali peníze… peníze byly, když to hodně zjednodušíme, něco jako tehdejší Kredity. Takže jsi tam musel chodit, abys dostal Kredity.“

John chvíli přemýšlel a snažil se představit si ten svět. „Dobře, dovedu si dejme tomu představit, že musím osm hodin někde být a něco tam dělat, a za to dostanu Kredity. To chápu. Ale nechápu, jak taková věc zapadá do Systému?“

– „Ale Systém tehdy neexistoval…“, odvětila Jenny, „bavíme se o době před Kredity, rozumíš…“

– „Dobře, chápu že Systém neexistoval, ale muselo být něco… něco podobného, prostě nějaký tehdejší Systém. Tak jako nebyly Kredity, ale … ty…“

– „Peníze.“

– „… peníze, tak nebyl Systém, ale něco… třeba se to jmenovalo jinak nebo se to ani nijak nejmenovalo… ale muselo to nějak fungovat. A v rámci tohoto něčeho muselo být nějak logické, že ti lidé dostávali ty… tehdejší Kredity za to, že osm hodin někde byli a něco dělali…“

Jenny se tvářila zmateně: „Já ti teď asi nerozumím, to je na mě už moc abstraktní… tehdejší něco-jako-systém prostě fungoval tak, žes dostával Kredity-peníze za to zaměstnání. Nic složitého bych v tom nehledala, je to prehistorie…“

– „Hmmm,“ ukončil debatu John,  „já asi neumím přesně vyjádřit, co mi na tom není jasné – ale to nevadí, třeba se k tomu dostanete v příštích lekcích a pak mi to prozradíš,“ usmál se na Jenny.

– „Jo,“ odpověděla Jenny, „já jsem ale chtěla říct, že až díky tomu jsem si uvědomila, co to skutečně znamená to Žijeme v mimořádné době... Chápeš, ti lidé trávili osm hodin někde, to je jedno kde – a na obstarávání svých nároků měli jen ten zbylý čas! A taky energii – protože těch 8 hodin oni něco dělali – k ničemu jim to sice nebylo, ale dělali! A museli z toho být taky unavení… ale teprve POTOM, ve zbytku času a ze zbytků sil si mohli obstarávat své nároky!“

– „To si teda fakt představit nedokážu,“ odvětil John, „to bych nezvládl. Vždyť já mám poslední dobou problém zvládnout to, i když na to mám celý den! Kdybych na to měl o osm hodin méně, tak bych neměl šanci…“

Ten večer John usínal s obdivem vůči pralidem, kteří žili ve světě popsaném Jenny, a začátek laudatia vnímal s mnohem větším porozuměním. Žijeme v mimořádných časech a velmi si toho vážíme. Žádná z generací před námi neměla tolik prostoru na to, aby obstarávala své nároky, jako ta naše… Zbytek ovšem opět zaspal.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s