Záchranná výprava

1992 nebo 1993

Jakožto dítko první či druhou třídou základní školy povinné, navštěvující školu nacházející se hned vedle našeho paneláku, chodím již po poledni někdy ze školy domů, nikoliv do družiny. Odtud zavolám telefonem mamince do práce, že jsem doma a co bylo ve škole, a pak mám před sebou pár hodin samoty. Strávím je čtením – už tehdy jsem byl vášnivý čtenář – a posloucháním rádia, kde jde můj oblíbený pořad (škoda, že si už nepamatuju, jaký to byl).

Ve 3 hodiny vyzvedává maminka cestou z práce mladší sestru ze školky, která je kus od našeho bydliště. Jak se blíží třetí hodina, zavírám knihu a přesunuju se do kuchyně, která je na opačné straně domu. Stavím si židli pod okno – bez ní ven ještě nevidím – a opírám se lokty o parapet. Sleduju ruch na ulici: projíždějící auta a autobusy, chodce spěchající z práce, děti skotačící ze školy… Bavím se představou, že to všechno je jen divadlo pro mě – že ve skutečnosti nikdo z těch lidí do žádné práce nechodí a v okolních bytech nebydlí, ale všichni to jen hrají, abych se měl na co dívat, a jakmile zajdou za roh, převlečou se a po chvíli zase představují někoho jiného…

Hlavně ale vyhlížím, kdy se na ulici vedoucí od školky objeví maminka se sestrou. Těším se, až přijdou – ale zároveň jsem vždycky nervozní, jako kdybych se bál, že zrovna dneska nepřijdou. Jak se přehoupne 3. hodina a ony nikdy, moje nervozita vzrůstá. A jednoho dne se mé obavy vyplní – je už čtvrt na čtyři a ony stále nikde! Něco se muselo stát! Hodiny kontroluju několikrát do minuty a už to nemůžu vydržet. Musím něco udělat!

Oblékám si bundu, čepici a šálu, obouvám boty (je zima). Třikrát si kontroluju, že mám klíče, abych si nezabouchl, a vyrážím. Na to, abych jel sám výtahem (bydlíme ve 4. patře) jsem ještě příliš malý, chodím po schodech. Ve 2. patře potkávám paní Novotnou – přátelí se s maminkou a její dcera je velká kamarádka s mou sestrou -, která jde zrovna domů. Velmi se diví, kam jsem si to takhle vyrazil, a když jí to vystrašeným hlasem prozradím, otáčí se ve dveřích a jde se mnou. Uklidňuje mě a míříme do školky. Zhruba v polovině cesty potkáváme na chodníku maminku se sestrou. Další velké divení, co se stalo…

A co že se to tedy stalo? Nic. Maminka se možná trochu zdržela cestou z práce, sestře možná trochu trvalo odtrhnout se ve školce od hry, možná jim trochu trvalo její oblékání do zimních věcí… Dnes nevím, co jsem chtěl svou výpravou do školky vlastně dosáhnout – a mám podezření, že jsem to nevěděl ani tehdy. Ale byl jsem přesvědčen, že se NĚCO děje a já musím NĚCO udělat…

Poučení? Dítě bere do určitého věku bezmezně vážně vše, co mu rodiče řeknou, a – a to je důležité – i vše, co jen naznačují nebo co u nich pozoruje – a věřte, že toho u svých rodičů pozoruje a vnímá hodně. Když mu řekneme, že přijdeme ve tři hodiny, bude očekávat, že přijdeme ve tři hodiny. A když vidí, jak se neustále bojíme, že se NĚCO stane, jak jsme nervozní vždy, když něco nejde přesně podle plánu, a jak v takové chvíli hned začínáme probírat různé katastrofické scénáře – bude to dělat taky. Se vší vážností.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s