Školník

1994 nebo 1995

Od třetí třídy základní školy jsem vyměnil „klasickou“ základku, kterou jsem měl hned vedle baráku, za základku s rozšířenou výukou jazyků ve městě. To prosím v té době znamenalo, že se od třetí třídy žáci učili jednomu cizímu jazyku a od šesté druhému, zatímco na normální základní škole se vyučoval jeden cizí jazyk, a to tuším až od páté třídy. (Dnes začínají s angličtinou pokud vím už prvňáčci…) Možná ještě důležitější ale bylo to, že na jazykové základní škole jazyky učily učitelky, které je skutečně uměly, nikoliv přeučené ruštinářky, které byly se svým studiem o jednu lekci před žáky. Díky tomu umím dnes anglicky – ani na gymnáziu, o vysoké škole nemluvě, mě už nikdo anglicky nenaučil nic víc, než naše skvělá angličtinářka na základce.

V osmi letech pro mě ale změna školy znamenala především nutnost dojíždět denně autobusem ze sídliště do města. Ještě než jsem si na to troufl úplně sám, chodil jsem nějaký čas do školy společně s tatínkem, který pracoval tehdy kousek od ní. Protože on chodil do práce na 7 hodin, znamenalo to pro mě, že jsem před vyučováním trávil asi půl hodiny ve školní družině.

Jednoho rána jsem tedy přišel do školy, v šatně se převlekl a vyrazil do místnosti, kde družina sídlila. Šlo se takovou dlouhou chodbou, v tuto hodinu ještě zcela ztichlou, na níž bylo několik dveří do různých tříd. A najednou se ty, kolem kterých jsem zrovna kráčel, prudce otevřely, až mě praštily do hlavy. V jedné třídě totiž zrovna cosi kutil školník, ze kterého si pamatuju pouze modré montérky a to, že byl postavou velmi neoblíbenou. Vážnější než bolest, kterou mi dveře způsobily, bylo moje leknutí a šok. Který okamžitě znásobilo to, že se vynořil právě obávaný školník – a hlasitě mi vynadal za to, že jdu po chodbě. Do družiny jsem přišel s brekem.

Tehdy jsem těžko mohl chápat, že školník (ne zrovna intelektuál) pravděpodobně jen agresivně ventiloval svůj vlastní úlek z toho, že svou neopatrností mohl ublížit dítěti – což by pro něj představovalo značný průšvih. Uvěřil jsem mu a vážně uvažoval, zda jsem „správně“ měl jít pomaleji nebo více u zdi, zda jsem měl vidět nebo slyšet otevírající se dveře dřív, zda jsem měl stihnout uskočit… zkrátka co všechno jsem (zase) udělal špatně.

Poučení: Chovejte se slušně.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s