Sedm věcí XII.

Zase mám týden zpoždění! Psát tento text v pondělí mi připadalo brzy a pak tomu již bránily objektivní skutečnosti. Zvláštní je, jak mám pořád potřebu to zdůrazňovat, že mám zpoždění… Co na tom záleží? Sice jsem tuto rubriku začala psát ve čtvrtek, a chtěla bych pravidelnost dodržet, ale někdy to zkrátka nejde a toto očekávání na sebe nakonec kladu jen já sama… takže… abych to neprodlužovala… píšu až teď a basta :-)

Další komplikace, když člověk píše takto zpětně je ta, že jednak už je to strašně daleko, tak někdy těžko lovím z paměti, co se vlastně událo, a jednak je to někdy těžké odlišit od událostí, které nastaly až v následujícím referenčním období… i když… na to vlastně taky vůbec nezáleží :-)

Tak do toho :-) Tento týden jsem byla vděčná například:

  1. Děkuji Radimovým rodičům, že nám půjčili auto, a Radimovi, že většinu cest z našeho pětidenního výletu na východ řídil on – trvalo mi sice asi dva dny, než jsem se zbavila návyku řídit s ním, ale pak to byla skutečná úleva. Kromě toho jsem si ovšem po přesednutí zpátky do Bertičky (tak říkám svému autíčku :-)) navíc uvědomila, že řídím ráda a že mě to baví :-) Ale nic se nemá přehánět…
  2. Děkuju Radimově mamince za úterní večeři a včerejší oběd – má se mnou trochu starosti, jak nejím ten lepek, ale dělá, co může, aby mi vyhověla. Moc si toho vážím.
  3. Evropské unii – možná by stačilo „schengenu“? – zkrátka moci si jen tak za dva dny projet třemi státy, aniž by nás kdokoli kdekoli zastavil, zdaleka není samozřejmost. Stačilo by přejet o pár desítek kilometrů dál, k ukrajinské hranici, aby si člověk pořádně uvědomil, že je zač být vděčný.
  4. Všem, kteří se starají o vojenské hřbitovy – Radim mi několik z nich ukazoval. Nechci tím říct, že jsou snad staré hřbitovy důležitější než jiné věci, chci tím říct, že starost o ně není zbytečnost, která nemusí být. Leží na nich otcové, synové, bratři, kteří, daleko od domova, daleko od rodiny, zemřeli v boji, který nebyl jejich. Zemřeli, a my dnes žijeme. Je jedno, jestli byli na straně vítězné nebo poražené, prohráli jsme s nimi všichni. Obětovali to nejcennější, co měli, a to nejmenší, co my můžeme udělat, je poděkovat jim, uctít je a věnovat jim alespoň myšlenku… Nechci být nikdy ženou, které muže do války odvedou…
  5. Radimovi děkuji za líný víkend, který našemu výletu předcházel – s lehkým přeháněním můžu říct, že jsme vážně nedělali skoro nic, a bylo to skvělé.
  6. Během mého pobytu mimo kancelář, přesněji řečeno na východě :-), mi přišlo přes padesát pracovních mailů – děkuji za ně. I díky nim jsem si uvědomila, že už mě to nestresuje. Vyšší úroveň bude, až mě ten počet ani nebude nezajímat, ale to se vypiluje :-)
  7. Děkuji Martině za úžasnou masáž- sice jsem po ní byla večer skoro jako opilá, ale to moje pnutí v pánvi rozhodně trochu povolilo…

S láskou

s

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s