Jak to mám s běháním

Poslední Sonin text mi trochu leží v hlavě – hlavně tedy věta: „On sám ví, proč to dělá a proč to dělá takto.“ Přemýšlím od jejího přečtení, jestli je to pravda:-)

Předně ale uvedu na pravou míru jinou větu: „chce podat co nejlepší výkon a snaží se vybičovat k nejvyšší rychlosti – což ho samozřejmě bolí.“ To by mohlo znít, jako že běhám na výkon – ale tak tomu většinou není. Je spousta běhů, kdy běžím na pohodu, jsou i běhy, kdy se vyloženě flákám (zrovna včera jsem jeden takový absolvoval:-) a jen výjimečně běžím na nějaký předem stanovený výkon v tom smyslu, že bych měl určený čas, kterého chci dosáhnout. I ten samotný Pražský maraton jsem neběžel na žádný stanovený výkon, ale na přežití… Většinou spíše než na výkon běžím na… jak to nazvat… dobrý pocit z výkonu.

To znamená tak, abych sám věděl, že jsem do běhu dal všechno – nebo ani ne všechno, ale spíš řekněme dost… Bez ohledu na to, jaký je výsledek. Zažil jsem běhy, kdy jsem málem nedoběhl a výsledný čas byl pod očekávání (druhý půlmaraton v Blansku, Pražský maraton…), ale „dobrý pocit z výkonu“ byl o to lepší. A naopak běhy, kdy jsem si trhl různé traťové rekordy, šly mnohdy tak nějak samy a vlastně jsem z toho ani žádný velký zážitek neměl.

A teď zpět k otázce, proč to dělám – protože je pravda, že tenhle styl běhání zpravidla bolí. Ale – to patří k tomu, když chci zjistit, co skutečně dokážu (když jsem s běháním začínal, byl pro mě půlmaraton nepředstavitelně dlouhý). Když chci zjistit, jaké to je tam za tou hranicí, kam jsem se dostal minule (pamatuju si mnoho „úplně nových stavů“, jak je nazývám, které jsem zažíval, když jsem postupně přidával vzdálenosti a intenzitu běhu). Když nechci zůstávat v zóně, kterou znám, ale občas vykročit i za ni.

Ale samozřejmě mnohdy je to taky o tom něco (sám sobě) dokázat, ukázat (sám sobě), že zvládnu to, co většina lidí považuje za nadlidský výkon (jako třeba uběhnout maraton nebo ujít 100 km za 24 hodin…). Asi to potřebuje moje sebevědomí, jinak dost chabé…:-) Ne za každou cenu – ale to, že to bolí, není dostatečný důvod to zabalit. Když se člověk někam posouvá, když roste, vždycky je to doprovázeno bolestí – a to platí nejen pro běh, ale pro život obecně.

Běhu se věnuju dost intenzivně – ostatně cokoliv začnu dělat, dělám vždycky dost intenzivně (že by další zajímavé téma?:-) – a je pro mě plnohodnotná součást mého života. A není podle mě smyslem života, aby byl snadný.

Reklamy

4 komentáře: „Jak to mám s běháním

  1. Jaňa

    jak jako „zrovna včera jsem se vyloženě flákal“?

    Zrovna jsem přemýšlela jak to mám s běháním já: spoustu tvých pocitů sdílím.
    Občas ráda vystoupím ze své komfortní zóny (VR, K24, Pražský maraton, včerejší mokrá Líšeň … ) a dokážu tak nějak sama sobě, že na to mám a že mě jen tak něco nepoloží.
    Občas si takhle můžu plnit svoje sny, které jsem si nemyslela, že se mi kdy podaří splnit (např. maraton byl už tak před 10 lety snem a občas nahlas vypuštěnou větou „Jednou bych si ráda zaběhla maraton,“ pro kterou jsem ale nic nedělala).
    Běh je pro mne ve chvílích volných tréninkových běhů volností, kdy si můžu běžet kam a jak chci, kdy můžu naprosto skvěle odreagovat, přemýšlet nad čím chci, a když to potřebuji, tak si uprostřed opuštěných polí stoupnout a zařvat.
    Běh mě naučil, že když si vytyčím cíl, tak za ním dokážu dojít. Sice přes spoustu bolestí a bolístek, přes spoustu okamžiků, kdy mám chuť to vzdát a dokonce to říkám i nahlas. Ale co tak zpětně přemýšlím, tak jsem asi nikdy nic vyloženě nevzdala, že bych na start závodu, na který jsem byla přihlášena nedošla nebo se v půli trati otočila zpět. Ano, nespočetněkrát jsem se zastavila že už nemůžu, že mě to nebaví, že v těchle podmínkách dál neběžím, ale vždycky jsem to nějak do toho cíle doplácala!
    Dál mě běh naučil rozeznávat cíle reálné a zatím nereálné (YESenický maraton mi ve chvílích optimizmu přijde jako reálný, JUT zatím ne-e, i když když se mi nabídla nedávno jedna registrace tak jsem nad tím asi 15 s uvažovala).
    a čím dál tím víc mě přesvědčuje o tom, že „neexistuje nedokáži, jen nechci.“

    Liked by 1 osoba

    1. Radim

      Můj text byl hlavně o tom, proč běhám tak, jak běhám, ne proč vůbec běhám, ale když už jsi ve svém komentáři otevřela obě ta témata, tak proč běhám vůbec je proto, že věřím, že člověk je stvořen k fyzické aktivitě. A proto v dnešní době, kdy se většina činností přesouvá do polohy vsedě nebo dokonce do úplně virtuálního světa, je pro mě běhání ideálním způsobem, jak to vyvážit. Nemyslím si totiž, že model alá Matrix, aneb napojíme se na hadičky a pustíme si virtuální realitu, ve které budeme „žít“, může skutečně vést ke šťastnému životu, i když někteří to už pomalu zkoušejí;-)

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s