Sedm věcí XV.

Uplynul další týden, který přinesl mnoho důvodů k vděčnosti. Vlastně mi přijde, že najít jich vždy jen sedm je proklatě málo… Takže do toho. Za co jsem tento týden vděčná?

  1. Za mezinárodní hovor s kamarádkou z Británie –  byl to první hovor po té, co se jí narodilo mimčo. Moc ráda jsem ji slyšela a moc mě těší, jak si to rodičovství užívá. A děkuju i za páteční odpoledne s další kamarádkou – ten babský pokec prostě má něco do sebe :-)
  2. Za koncert v rámci noci kostelů – byli jsme v kostele v naší vsi, koncert byl moc krásný, hrozně na mě působil, úplně to ve mně vibrovalo, prostě ta síla varhan v takové sakrální stavbě má něco do sebe… a ne snad, že bych zatoužila chodit na mše, ale vlastně mi skoro přijde škoda, že je ta církev tak zprofanovaná a že jsme takový národ ateistů – možná to chce nějaké církevní obrození – modernizaci a přiměřenou duchovnost – a třeba by se pak kostely jako přirozená místa pro setkávání lidí rehabilitovaly a pospolitost se prohloubila… Ale to je asi cesta daleká…
  3. Za krásný víkend – byli jsme se v sobotu dopoledne projít v lese, pak jel Radim na pařbu a já jsem si jen tak lenošila, v neděli jsem byla ráno na zahradě a zbytek dne jsme už taky nic moc nedělali… ale to se o víkendech přece může :-) Nebo vlastně skoro musí! :-)
  4. V pondělí jsme byli s Radimem na koncertě Teamu – byl super! A krásně před ním pršelo… Nevím proč, ale miluju, když takhle krásně prší… a když třeba ještě navíc prší, a já přitom můžu jen tak ležet Radimovi v náručí, vnímat teplo jeho těla a poslouchat to bubnování kapek do oken, tak to je taková moje malá nirvána… Díky, Radi :-)
  5. Během tohoto týdne jsem se na zahradě potkala se srnou, zajícem, bažantem a ježkem (toho jsem teda neviděla přímo, ale zakašlal na mě z hromady dřeva) – děkuju za tyhle návštěvy matky přírody – poslední dobou hodně uvažuju nad tím, jak jsme si už zvykli, že my lidé tady prostě žijeme, a když potkáme nějaké zvíře, tak je to tragédie a je potřeba udělat všechno proto, abychom to eliminovali… Ale my jsme přece taky zvíře. Jen už jsme se tak odpojili od přírody, že když potkáme nějaké jiné zvíře, je to buď důvod k oslavě nebo horor. Už si s tou přírodou vlastně vůbec neumíme poradit. Já v ní neumím ani přespat (umění se v ní vyčůrat to trochu vylepšuje, ale nezachrání). A to mi nepřijde jako správné. I vlastně k těm klíšťatům si nacházím nový vztah – jak teď jsem venku mnohem víc než dřív, tak jsem jich během posledních měsíců už pár chytla. Z toho prvního jsem byla vyděšená, z druhého nervózní a to třetí jsem včera bez milosti na zahradě vytrhla se slovy „To víš, že jo!“ :-) Takže už jsem vlastně skoro zálesák? Spíš asi věčný greenhorn… :-)) (Má láska k Old Shatterhandovi se prostě nezapře :-).
  6. Za to, že můžu jet v červenci na Šumavu na meditační víkend – zjistila jsem tento týden, že ho pořádají, akorát nám kolidoval s plány – děkuju Radimovi, že ty plány s takovou lehkostí poslal k šípku, abych mohla jet.
  7. Celý tento týden mě to v práci po dlouhé době i celkem baví. Je to úleva. Což je zajímavá myšlenka, jelikož to znamená, že když mě to v práci moc nebaví, tak že mě takový stav vlastně štve. Ale proč? Copak je v zásadě něco špatného na tom, když mě to v práci nebaví? I to „nebavení“ vlastně může být docela zábava :-) No nic, očividně jsem už příčetná témata vyčerpala a teď blábolím…

S láskou

s

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s