Smutný příběh

Nedávno jsem se po delší době setkal s kamarádem, a to, co mi vyprávěl, ve mě vyvolalo smutek. Ačkoliv to rozhodně není „drobná radost“, zkusím zde zrekapitulovat celý příběh.

Když jsme spolu bydleli po čas studia na vysoké škole, měl sen zůstat na akademické půdě, ve vědě nebo v nějakém takovém povolání. Mají ovšem rodinnou firmu, kterou dlouho vedla jeho matka, a jaksi automaticky se očekávalo, že až dostudují její synové, tak ji převezmou. On se k tomu moc neměl, nakonec možná i proto po skončení magisterského studia studoval ještě druhý obor, aby tento okamžik co nejvíce oddálil, a dost nad tím rozmýšlel. Nakonec ale podlehl „dějinné nutnosti“ a po skončení školy do firmy nastoupil.

Od počátku tvrdil, že ho to nebude bavit ani uspokojovat, ale jakmile se rozhodl, že do toho přece jenom půjde, začal své okolí (ve skutečnosti sebe) přesvědčovat, že to vlastně není tak zlé, že je to prostě práce, způsob obživy… ta firma velmi dobře prosperuje, takže si vydělá opravdu hodně a jako způsob obživy je to velmi kvalitní. Ale že se svého snu nevzdal, o tom svědčí to, že se asi po roce přihlásil na doktorské studium; po dalším roce ho však nechal – nedokázal už při práci najít motivaci a energii na to, aby se do studia znovu opravdu pustil.

A nastoupily dva procesy: za prvé racionalizace. V hlavě se mu zrodila teorie o tom, že si tímto způsobem během historicky krátké doby vydělá tolik, že se pak stane rentiérem, bude skromně žít z pasivních příjmů, které si díky svému bohatství zajistí, a bude se konečně nerušeně věnovat tomu, čemu chce. A za druhé zvyk. Velmi rychle si zvykl na to, že v práci tráví poměrně dost času, ale i na vyšší životní standard, který mu dobře placená práce umožňuje. Tím se mu však pochopitelně vzdálila ona laťka, po jejímž dosažení může být spokojeným rentiérem, neboť se zvýšily jeho nároky.

So far so good. Až do tohoto okamžiku je to všechno spíše šedivá teorie a popis života jednoho úplně obyčejného muže, který spadl do stejné pasti konzumní společnosti jako miliony jiných (okořeněná jen tím, že zrovna on byl vždycky velkým a hlasitým kritikem právě konzumního způsobu života – ale tuto ironii dějin oceníme jen my, co ho dobře známe).

Jenomže teď přichází okamžik, kdy do příběhu vstupuje syrová životní realita, a který je důkazem toho, že když člověk nežije v souladu sám se sebou, vždycky se mu to dříve nebo později vymstí. S partnerkou, se kterou žije už několik let, si pořídili dítě. Ona učí na vysoké škole a v této oblasti se dost realizuje. Odmítla se tudíž této pozice vzdát – ba ještě navíc trvala i na tom, že si podle plánu dokončí i doktorské studium a napíše disertační práci, přestože bude mít doma několikaměsíční miminko. Zároveň on, který je v práci do velké míry svým vlastním pánem a nebyl by pro něj problém zvolnit, kdyby chtěl, nedokázal opustit svůj velkolepý plán – naopak narození potomka vzal jako výzvu k ještě většímu úsilí o materiální zabezpečení, protože už nezabezpečuje jen sebe, ale i budoucí generaci.

A jak to dopadlo? Zčásti jsem o tom psal už v jednom ze starších příspěvků, kde jsem pod názvem „případ druhý“ mluvil právě o nich. Vmanipulovali se do situace, která by byla velmi náročná už sama o sobě, i kdyby se nepřidaly ještě nepředvídané zdravotní komplikace – jako že se přidaly. A tak podle jeho vlastních slov zvládli péči o dítě (o tom, jak taková situace na dítě asi působí, ho ani nenapadlo uvažovat – nevím, zda nad jeho vyjádřením: „Malej samozřejmě nic nepozná“ mám brečet, nebo se smát), zvládli práci a školu (tomu teda věřím), ale odnesl to jejich vztah. On jí vyčítá, že když se ukázalo, že to takto nejde zvládat, nenechala aspoň studia, když už ne vyučování; ona mu vyčítá, že jí nedokázal pomoct a podpořit ji. Oba mají samozřejmě pravdu.

Díky tomu, jak si to sami zkomplikovali, byli navíc nuceni ve velké míře využívat pomoc rodin obou rodičů – takže ve výsledku si narušili i vztahy s nimi, stejně jako vztahy rodin mezi sebou. On je přesvědčen, že se pro ni a pro dítě obětuje („kdyby šlo jenom o mě, už jsem té hranice, za kterou bych všeho nechal, dosáhl“) a že ona to nejen neocení, ale ještě mu vyčítá, že pro ni nedělá dost. S ní jsem nemluvil, takže její pohled tlumočit nedokážu, ale asi si ho všichni dovedeme představit.

Ono je to mnohomluvně a s velkými cavyky opsáno, ale ve skutečnosti je to vlastně jen varianta starého známého, bohužel mnohokráte opakovaného příběhu, kdy muž je přesvědčený, že jeho rolí po narození potomka je zahrnout matku a potomka finančním blahobytem, kdežto žena touží po tom, aby jí pomáhal s péčí o dítě. Výsledkem je odcizení partnerů a více či méně rozpad jejich vztahu. Prohrávají všichni – muž, který se „obětuje“ pro rodinu, kterou zároveň ztrácí; žena, která přichází o důvěru ve svého partnera, a hlavně dítě, které netouží po žádných materiálních výdobytcích a kterému je jedno, zda ho přebaluje maminka nebo tatínek, ale touží po lásce a harmonii – a právě ta je nevyhnutelně první obětí takovéhoto stavu.

Dámy a pánové, moc vás ve jménu všech ještě nenarozených dětí prosím: TAKHLE NE!!!

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s