Olomoucká epopej

Včera jsme měli půlmaratonský den – plán byl takový, že dopoledne pojedeme k našim na oběd, od nich pak odpoledne do Olomouce, kde se trochu projdeme, a večer běžím Olomoucký půlmaraton. Nakonec to ale bylo poněkud dramatičtější:-)

Po půl jedenácté nasedáme do auta a vyrážíme. V ten moment si říkám: „Hm, ani jsem se nepodíval, jaké mám přidělené startovní číslo… ehm, sakra, vždyť mě přece ani žádný mail se startovním číslem nepřišel!“ V ten okamžik jsem se lekl. Už jednou, loni, se mi stalo, že jsem se zapomněl přihlásit na běh, který jsem měl v plánu, a zjistil to až několik dní dopředu, kdy už byla kapacita dávno vyprodaná. Tehdy se to podařilo vyřešit díky vstřícnosti ředitele závodu… To tady nepřipadá do úvahy.

Vracíme se tedy domů, abych to ověřil, a rychle zjišťuju, že je to skutečně tak – nejsem zaregistrován! Zatímco já zoufale procházím staré maily a výpisy z účtu, abych zjistil, jak se to sakra mohlo stát, Soňa nelení a na Facebooku nachází nabídky lidí, kteří na poslední chvíli chtějí udat své startovní číslo. Třem z nich píšu – a do 10 minut mi dva volají zpátky, s jedním se tedy domlouvám, druhého odmítám, a se zpoždění, ale přece vyrážíme znovu. Jsem z toho poněkud rozhozen – až tak, že na odpočívadle na dálnici musím akutně využít toitoiku.

Po návštěvě u našich jedeme do Olomouce, utáboříme se před místem, kde se vyzvedávají čísla, a píšu dobrodinci SMSku ve stylu: „Su tu, až vyzvedneš číslo, ozvi se.“ Odpověď přichází za chvilku: „To je asi nějaký omyl, spolu jsme se přece nakonec nedomluvili.“ Cože? Dochází mi, že jsem si do telefonu uložil špatné číslo – a abych v tom neměl chaos, tak jsem si to druhé pro jistotu úplně smazal!

Ležím v trávě a hlavou se mi honí myšlenky na to, jaké su pako. Jak su nezodpovědný, neschopný, nemožný, přesně jak mi to vždycky říkali doma. Jak na mě není spoleh, jak jednou někde zapomenu i vlastní hlavu. Když mám jednou za čas ve spaní něco jako noční můru, je to téměř vždy právě tento scénář: jsem v nějaké situaci, ve které si najednou uvědomím, že jsem před tím něco prošvihl, zapomněl, neudělal, a teď už to nejde napravit, a řítí se katastrofa. Mám to v sobě asi hluboko zažrané… A pokaždé, když se mi to v realitě splní (ačkoliv vím, že fakticky vlastně o nic důležitého nejde), tak mě to vystresuje.

Uklidňuje mě vědomí, že dotyčný má číslo na mě a beztak se musí ozvat on, jakmile číslo vyzvedne – já mu volat vlastně nepotřebuju. Ale nejistota narůstá, má se ozvat mezi 15. a 16. hodinou, a tento interval zvolna ubíhá… Po čtvrté hodině se jdeme projít do Expa, kde se čísla vyzvedávají, protože ležení v trávě už máme dost. Nervózně kontroluju telefon, protože se bojím, že v tom hluku bych ani jeho zvonění nemusel slyšet – a nacházím nepřijatý hovor. Hurá! Volám hned zpátky – borec je zmatený jak lesní včela, tváří se že jsme se vlastně nijak nedomlouvali, ale nakonec se shodneme, kde se za 10 minut potkáme.

Nechápu sice moc, co se děje, ale jdeme na místo srazu. Když borec dorazí, ujasníme si, že to je úplně někdo jiný než s kým jsem domluvený. Ve skutečnosti je to člověk, který mi volal před pár hodinami a kterého jsem taky odmítl s tím, že číslo už mám, a žádný zmeškaný hovor jsem od něj neměl – jenomže jak si se svým novým telefonem ještě tak úplně nerozumím, viděl jsem ho tam, i když tam nebyl…

Dotyčný nicméně startovní číslo k dispozici stále má a dává mi ho s radostí, už si myslel, že ho takhle na poslední chvíli neudá! Děkuju, rozloučím se s ním (ještě slibuje, že mi bude na trati fandit, což nakonec na 10. kilometru skutečně splní) a přemýšlím, co budu teď dělat, pokud se nakonec přece jen ozve i ten původní člověk… Což se samozřejmě za 5 minut skutečně stane.

Takže mě čeká ještě poslední úkol, vysvětlit mu, že za to sice můžu já svou zmateností, ale on má smůlu. Nabízím mu, že za původně domluvenou cenu od něj, aby netratil, koupím aspoň triko závodu (které jsem původně nechtěl, ale tak zase by to byl pěkný suvenýr z této akce), nicméně to chce pro sebe, takže se nakonec loučíme s nepořízenou.

Když po prohlídce startovní tašky zjistím, že u čísla chybí sichrhajsky na připnutí, a že v peněžence, kde jich většinou aspoň 10 nosím, žádné nemám, musím se smát. Takový detail už mě přece nemůže zastavit… rychlá návštěva u Sonina kolegy z práce, který bydlí poblíž, a kromě sichrhajsek doplňujeme jako bonus i vychlazenou vodu do našich tenčících se zásob.

Po tom všem je uběhnutí půlmaratonu ve 32stupňovém vedru pod 2 hodiny už pohodová relaxace:-)

Advertisements

3 komentáře: „Olomoucká epopej

  1. Po cestě zpátky jsme ještě pomalu vjížděli do bouřky, z dálky bylo vidět, jak se blýská… načež se v kontextu patálií uplynulého dne začalo konverzovat na téma, jak funguje vlastně ta Faradayova klec :-) Následně nás málem sejmul taxikář jedoucí po mokrých kolejích a pak nám Martin při loučení popřál, ať se nám po cestě domů stane něco vtipného… ta průtrž, skrz kterou jsme se museli domů prokousat, rozhodně teda vtipná byla :-))

    To se mi líbí

    1. Radim

      To asi nevysvětlíme, protože podstatou naší konverzace nebylo, že bychom si navzájem vysvětlovali, jak to funguje, ale to, že jsme si navzájem vysvětlili, že nikdo nechápeme, jak to funguje ;-)

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s