Kde se berou soudy o druhých…

Čtu teď knihu od Jessicy Ortner s názvem The Tapping Solution for Weight Loss & Body Confidence (vyšlo to i v češtině, a velmi to doporučuji, mimochodem…).

A narazila jsem tam na tuto úžasnou myšlenku, jak je to vlastně s tím odsuzováním druhých…

Cituji nejdříve přesně, následuje opět můj překlad.

When you pass judgement on someone else, you are teaching your subconscious mind that it′s not safe for you to have what they have because you may be judged in the same way you′re judging them.“

A příklad:

Judgement: She is so beautiful. She must be vain.

What your subconscious hears: I can never feel beautiful or people will think I am vain. It′s not safe to feel beautiful.

Česky:

Když někoho soudíte, ukazujete svému podvědomí, že není bezpečné mít to, co mají ti, které odsuzujete, protože by vás pak mohli odsuzovat stejně, jako vy odsuzujete je.

A příklad:

Odsudek: Je moc krásná. Ale určitě je hloupá.

Co slyší podvědomí: Nemůžu se nikdy cítit krásná, protože lidé si budou myslet, že jsem hloupá. Není bezpečné se cítit krásná…

 

Fascinující. Nikdy mě asi nenapadlo o tom přemýšlet tímto způsobem. Budu se teď nějakou dobu dávat trochu víc pozor na to, když mě nějaké odsudky napadnou…

S láskou

s

Advertisements

3 komentáře: „Kde se berou soudy o druhých…

  1. Jaňa

    to je jeden pohled na věc…. možná, někdy, u někoho, je to spíš takhle, což:
    myšlenky v hlavě: Je moc krásná…..závidím….(hluboko v podvědomí: rychle něco negativního….ať nemusím závidět tak moc, to se přece nemá….)…takže…Určitě je hloupá.

    To se mi líbí

  2. Může být…

    Kniha je zaměřená na to, jaké emocionální závaží nám brání zbavit se přebytečných kil… Úvahy jsou založeny na tom, že nadbytečná kila nejsou o poměru kalorie příjem/výdej, ale že se hubnutí nedaří například proto, že naše podvědomí je prostě přesvědčené, že ten tuk navíc z nějakého důvodu potřebuje, že je prostě pro nás bezpečnější mít nadváhu, protože nemít nadváhu by bylo z nějakého důvodu nebezpečné… toto slouží jako demonstrace toho, jak takové vnitřní přesvědčení může fungovat. A možná taky trochu jako vodítko, jak ho poznat… A když se to nebezpečí podaří odhalit, a zbavit se ho, přestanou nás nevyřešené emoce hnát k tomu, abychom jedli příliš mnoho nevhodných potravin, jejich důsledkem ta nadváha je, protože tělo prostě už nebude mít pocit, že to pro své bezpečí potřebuje…

    Je to moc zajímavé čtení. Já jsem rozhodně „emotional eater“, takže mě ty úvahy smysl mají a už bych i řekla, že mi něco z toho pomohlo některé věci líp pochopit…

    A tady k tomu ještě zajímavé aktuální doplnění na téma „Ta má ale velká prsa. Ta musí být hloupá.“ A „Každý, kdo si to myslí, je ignorant!“ :-)
    http://ona.idnes.cz/olivia-newton-johnova-dcera-chloe-lattanzi-velka-nadra-prohlaseni-obhajoba-1u7-/spolecnost.aspx?c=A160711_101927_spolecnost_bib

    To se mi líbí

    1. Radim

      Jsem ignorant ;-)

      Jani, ta myšlenka, jak to chápu já, je ale taková, že nezáleží na tom, z jakého důvodu si řekneš, že je hloupá (klidně ať jím je ta přiznaná či nepřiznaná závist, nebo cokoliv jiného) – ale výsledek bude pořád stejný: totiž že když takto uvažuješ, sama sobě tím bráníš v tom, aby ses považovala za krásnou.

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s