Strčit si své dobré rady někam

Mám jednu kamarádku, s kterou jsme se dlouho neviděly, ale občas si píšeme dost otevřené maily o tom, jak se máme. Píšu jí o svých trápeních, a ona mně zase o těch jejích. Je to příjemný, svobodný prostor, kde se lze s čímkoli svěřit beze strachu, že to druhá strana bude považovat za „mázlé“.

Před časem mi od ní opět přišel mail, kde reaguje na některé z věcí, které jsem jí psala, a dává mi několik dobře myšlených rad, jak k těm trampotám můžu přistupovat, nebo co můžu udělat. A já, ačkoli si toto všechno dobře uvědomuju a chápu, že to myslí dobře a že se snaží udělat všechno proto, aby mi nějak z té dálky pomohla, jsem se pozorovala, jak si v duchu říkám „Co si to jako myslí? To já vím všechno taky! Takové rady si může strčit za klobouk! Jak to mám asi udělat? Kdyby to bylo tak snadné, tak už jsem to dávno vyřešila…„.

Je nesmírně obtížně někomu něco radit. Nikdy nevíte, co ten druhý prožívá, co má za sebou a co vlastně řeší… co je za vším tím trápením, o které jde. Dokud nejsme v kůži toho, komu radíme, nemůžeme vědět… Každý má své prožívání, své zkušenosti, svou paměť, své vzorce. To, co nám přijde snadné a samozřejmé, je pro druhého nepředstavitelné. Nebo to už tisíckrát zkusil a nešlo to. Nebo to prostě zkoušet nechce a nebude. A je to naprosto v pořádku.

A je také nesmírně obtížné rady přijmout. Vždycky si musím uvědomit hlavně to, že ten druhý se mi jen snaží s láskou pomoct. Tím, že mi radí něco, co já už třeba i vím, se mě nesnaží patronizovat nebo mi dát najevo, že jsem úplně, ale úplně pitomá, když jsem na to nepřišla sama. Snažím se vždycky uvědomit si, proč se mi ty rady tak nelíbí. A jestli na nich náhodou přesto něco není.

A asi úplně nejtěžší je neradit. Mám takový pocit, že jsme společnost, kterou nikdo nenaučil, že když má někdo trápení, tak to nejlepší, co pro něj můžeme udělat, není to, že mu něco pěkného poradíme, ale to, že mu vyjádříme pochopení a podporu a prostě s ním v tom trápení budeme. S vírou, že to zvládne vyřešit. A s podporou i v případě, že to vyřešit nezvládne. No jo, ale jak to chcete udělat? Co má člověk vlastně teda říkat? Nebo nemá říkat nic? Bude blbé ticho… Ale možná to blbé ticho, nebo slova jako „chápu tě„, „já vím“ nebo „jsem s tebou„, i když třeba ze začátku znějí divně nebo nedostatečně, jsou to úplně nejvíc…

S láskou

s

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s