Vítej, úzkosti…

Včera jsem u sebe v kanceláři projednávala něco s kolegou – ředitelem jedné docela velké společnosti. Známe se dlouho a dobře, i když je náš vztah čistě profesionální, až na nějaké občasné povídání o jeho vnoučatech a podobně. Už když vcházel do kanceláře, zdálo se mi, že je nějaký divný. Na otázku, jak se mu daří, odpověděl něco v duchu, že špatně a už to i blbě snáší. Rozvíjet to moc nechtěl… ale přece po chvilce přiznal, co se děje – má problémy s jedním obchodním partnerem (dlouhodobé a hodně nepříjemné – padají trestní oznámení a tak podobě) a když teď minulý týden znovu narazil na nějakou zmínku o něm, složil se (doslova to označil „mrdlo to se mnou“), roztřepal se, odpadl a bere teď léky na nervy…

Pak odešel a přišel o několik hodin později, abychom se ještě na něčem domluvili. Zmínil, že možná za měsíc skončí, že už na to nemá nervy. Pak jsme se bavili, jestli by mu nepomohla třeba delší dovolená nebo něco podobného. Uznal, že potřebuje zpomalit. Osmělila jsem se a řekla jsem mu, že zpomalit ale může jen on sám a že to musí udělat uvnitř, ve své hlavě… Podíval se na mě a řekl „Ale ty s tím máš zkušenost…“

Jo, mám. Téměř jsem vyhořela. Po sedmi letech absolutní oddanosti práci a zanedbávání svého života a péče o svoje nitro, jsem se ocitla v situaci, kdy mi došel dech. A několikrát, myslím, že to bylo čtyřikrát, se mi stalo, že jsem se ráno vzbudila, a přes záchvat odporu a úzkosti jsem měla obrovský problém vstát z postele. Děsilo mě to. Proboha, co budu dělat, když to nezmizí… Já prostě nedokážu vstát z postele! Nedokážu se ani pohnout!

Už v té době jsem se zajímala o psychologii a buddhistický náhled, který mě inspiroval přístupem, že můžu ten odpor pozvat dál, přivítat ho, zeptat se ho, co potřebuje, a láskyplně jej přijmout. Úkol jako kláda… Dostala jsem se většinou jen k tomu pozvání, pak naštěstí většinou zmizel… prostě jsem ho nechala, aby přišel a zase odešel, a vyděšeně ho pozorovala. Poslední útok jsem pocítila na festivalu psychologie, v březnu 2015, před přednáškou Michala Mynáře. Seděla jsem v pražském kině, v pauze mezi přednáškami, a útroby mi svírala úzkost. Pomohla mi ta přednáška – byla o sebedrezúře a o tom, jak k sobě být laskavější. To bylo zatím mé poslední setkání s úzkostí. Pevně doufám, že poslední…

Moc mě mrzí, jak nás ta zběsilá doba láme. Řešení jsou asi dvě – nepřipouštět si to a naučit se s tím žít, nebo zpomalit. Snažím se o obé. Snažím se stále si uvědomovat, že je to všechno v pořádku, a že já jsem v pořádku. Nemusím být dokonalá. Nemusím dělat víc. Tak, jak to je, to stačí. A když zpomalím, stačí to taky. A věnuju pozornost tomu, jak se cítím v těle. Protože tělo to ví dřív než hlava, kdy potřebuju odpočívat a kdy se můžu rozjet… a tak naslouchám a poslouchám… a říkám svým strachům – vítej, strachu, pojď dál…

S láskou

s

Reklamy

1 komentář: „Vítej, úzkosti…

  1. Radim

    Zajímavé je, že v okamžiku, kdy si tím sám prochází, najednou pozná, že „ty s tím máš zkušenost“, což by ho dřív asi ani nenapadlo, že… ;-)

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s