O pocitech z pocitů druhých

Často o tom čtu a občas o tom i píšu – řeší to hlavně knihy o výchově, které mě poslední dobou zajímají. Možná to řeší i knihy o výchově dospělých, ale těch tolik nečtu :-) Mám teď na mysli to zvládání pocitů a emocí, které prožívají druzí…

Je to zvláštní – řekla bych, že asi panuje shoda na tom, že pocity jako strach, vztek, zklamání, smutek, frustrace, a mnoho dalších, jsou přirozené a v různé míře je prožívají všichni. A přesto – kdo z nás je v pohodě, když je právě prožívají lidé okolo nás?

Kdo z nás je v pohodě, když jeho partner zažívá smutek nebo zklamání? Kdo z nás je v pohodě, když na něj šéf dostane vztek? Není vůbec snadné být s negativními pocity druhých… ani nás to nikdo nenaučil. Moji rodiče nikdy neprojevovali výbuchy vzteku. Mámu jsem za svůj život viděla plakat asi jednou. Frustraci si pak vylívali spíš sarkastickými poznámkami, které mi sráželi sebevědomí pod bod mrazu. Nemyslím si přitom, že by třeba moje mamka nikdy nepociťovala frustraci, které lze ulevit pláčem. Určitě ji pociťovala často. Ale naučila se už dřív, že takovéto pocity se neprojevují – nepláče se, nevzteká, nerozčiluje, ani nedojímá… Vlastně se nedělá skoro nic, co by mohlo připoutat něčí pozornost jako nepatřičné. Taky jsem se to naučila. A trvalo mi třicet let, než jsem se to zase odnaučila… Jsem teď možná opačný extrém – dojímá mě totiž úplně všechno. I texty na naučné tabuli o lidech, kteří schovávali za války americké vojáky :-)

Proč to tak máme? Proč je tak obtížné být s druhým, který prožívá negativní emoce? Člověk má pocit, že se děje něco špatného, že by měl něco udělat, aby to přestalo, ale to není řešení… Jediné „řešení“ podle mě je, s tím druhým zkrátka být. Být s ním ve chvíli, kdy tyto negativní emoce prožívá. Být tam pro něj. Vyslechnout ho a věnovat mu čas a laskavou pozornost. Nedělat, neřešit. Jen „být a nechat srdce bít“. Obejmout. Pohladit. A tak jako já se nemusím bát a stydět za to, že nevím, co jiného dělat, a jak pomoct, tak ten druhý se nemusí bát a stydět ty negativní emoce projevit… ukázat, že je prožívá.

Dokonce je to podle mě naopak – čím víc zranitelnosti člověk přizná, tím snáze se navazuje s druhým pouto, protože totéž prožíváme všichni – pouze často předstíráme, že tomu tak není, že jsme borci, kterých se nic nedotýká. Ale když projevíme svoji slabost, vidí druzí, že jsme stejní jako oni a je pak pro ně třeba snazší udělat to stejně…

Takže já se budu nechávat dojímat k slzám i dál :-)

S láskou

s

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s