Sedm věcí XXXIV.

Již 34 týdnů se pokouším zachytit, za co jsem vděčná. A není to vlastně tak obtížné, vždy se něco najde a většinou je toho i výrazně víc, než lze zachytit do sedmi krátkých bodů. Vlastně se tato krátká týdenní zastavení stávají částečně mým deníkem, deníkem vděčnosti. Deníkem, který mi ukazuje, že lze být vděčný i tehdy, když nic nezapadá, i tehdy, když se věci bortí… a možná to jde v jistém smyslu i lépe, protože když už si člověk tu vděčnost v té mizérii uvědomí, zazáří jako sluneční paprsek mezi mraky…

I právě uplynulý týden byl zdrojem mnoha vděčností, a opět byl velmi hektický. Nakonec mi některé plány z programu vypadly, a upřímně řečeno jsem jim v tom ani moc nebránila.

Velkou změnu mi také přineslo to uvědomění, že nepotřebuji stále ve volném čase jen číst. Uvolnilo mi hodně času, a možná ještě víc energie.

A zcela zásadní pro mě byl tento citát z knihy How to relax od autora Thich Nhat Hanh: You don′t need to set aside special time for resting and realxing. You don′t need a special pillow or any fancy equipment. You don′t need a whole hour. In fact, now is a very good time to relax. Začala jsem si to říkat v každé volné chvilce – na každém semaforu, v zácpě na dálnici, ve frontě v obchodě – now is a very good time to relax. A nevím, jestli to je tím nebo něčím jiným, ale cítím se posledních několik dní moc dobře, jsem taková klidná, moje energie je vyrovnaná a mám jí dost i večer.

O víkendu jsme nakoupili nějaká jablka a pak se šli projít do Hustopečí k rozhledně. Bylo krásné podzimní počasí, sluníčko svítilo, stromy byly krásně zabarvené, vítr tak akorát studený a oběd v místní restauraci tak akorát teplý :-) A v neděli v tanečních? Tango, prosím! Ó, moc nám to šlo! Je to pro mě taky skvělá příležitost trénovat odevzdávání kontroly – nechávat vedení na Radimovi. A Radimovi už to skvěle šlo! Až měl dokonce obavy, jestli se mnou moc nesmýká :-) Nikoli, lásko. Klidně houšť! Slow… slow… quick quick!

V pondělí jsem byla opět na akupunktuře, bylo to moc příjemné, až na to vstávání :-) Nicméně tentokrát jsem se dozvěděla, že mám moc žluté plosky dlaní a chodidel, a že to patrně souvisí s tím, že mám hodně bilirubinu nebo se mi nějak divně usazuje. Z pohledu čínské medicíny jsou žlučník a játra jedna rodina, a z hlediska emocí jsou spojeny se vztekem. Je zajímavé uvažovat nad tím, jak je naše kultura vysazená na to, že vztekat se nemá a jak my sami máme pocit, že když se na nás někde vztekne, tak že špatní jsme my. A co teprve dát si za cíl více se vztekat! Půjde to ještě? Umíme to vůbec? Jak se stane, že se ze vztekajících dětí stanou nevztekající se dospělí? Například moje máma se taky vůbec nevzteká. Akorát se jí teď ve vypjatých chvílích začala objevovat taková divná vyrážka na krku… Není přece jen lepší se trochu vztekat? Nechat to vybublat, vyšumět a mít klid?

V pondělí večer jsme byli v Olomouci na koncertu Jany Kirschner. Byl to dlouhý den, plný dobrodružství. Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem to všechno krásně zvládla (no, trochu jsem prudila s parkováním, přiznávám…), aniž bych měla pocit, že je toho na mě moc… A zážitek z koncertu? Ach… úžasný… Jana Kirscher už na svých Moruších ukázala, že jde svou cestou… divokou… nespoutanou… živočišnou… koncert byl skvělý hudebně i jako show (a těch věcí na scéně!), její manžel byl nesmírně zábavný, ostatní hudebníci byli doslova kaleidoskop osobností, každý z nich úžasný, včetně slepého akordeonisty. Zpěvaččin hlas častou fungoval spíš jako další nástroj v té úžasně pulzující kakofonii, než že by neustále hudbě dominoval… tóny kolem nás doslova vířily, stejně jako energie, která ze všech účinkujících sršela. A v autě taky s Radimem často vedeme ty nejzajímavější hovory… (Jo a seděli vedle nás skuteční nefalšovaní hipsteři – konečně jsem nějaké viděla naživo! – měli načesané patky, dlouhé bradky, kostěné brýle, tvídová saka a dva z nich měli dokonce stejný svetr ;-))

IMG_2836.JPG

V úterý jsem byla na služební cestě v Praze. Tentokrát se to obešlo bez kolon. A udělala jsem další krok směrem k poklidnějšímu spánku. Začínám věřit tomu, že mám naději. Paradoxně ale někdy pochybuju i tom, jestli je to vlastně správné, zbavit se něčeho takového, co mě již tolik let provází… přemýšlím, jakému účelu to slouží… a jestli mi to nebude někdy chybět? Asi to je hloupé uvažování. Když se mi podaří to napravit, a někdy v budoucnu bych to zase potřebovala, můžu se k tomu rozhodnout vrátit. A když si představím tu slast osvěžujícího spánku… budu vděčná až do smrti. A kdyby to nešlo, zvládnu to i tak. Je fascinující, co všechno člověk zvládne… když se přestane bát.

Středa byla ve znamení setkání s přáteli. Jedno z nich se nakonec neuskutečnilo, což dalo prostor tomu druhému. Je fajn, když si člověk jednou za čas může s přáteli promluvit o životě. Ne jen o takovém tom provozním ulpívání na povrchu, ale dozvědět se něco o plánech, nadějích, cílech či strastech. To jsou ty chvíle napojení, které mi dávají velký smysl.

Mám taky pocit, že pořád učím něco nového o životě v páru, něco nového o Radimovi, něco o sobě. A pořád mám pocit, že o tom vlastně skoro nic nevím…

Dneska odrážky nepočítám. Ale myslím, že těch sedm věcí tam už určitě je…

S láskou

s

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s