O dětech a trápeních I.

… tak trochu navazuju na ten citát z trička, co sem Radim dal 31.10. Byli jsme pátek před tím navštívit naše známé, kteří mají tříměsíční holčičku. Když jsme přijeli, vraceli se právě z procházky. Po návratu jsme se v předsíni vyslekli ze svrchníků a oba rodičové odhalili svá trička. Otec s nápisem „Optimist.“ (i s tou tečkou) a matka s nápisem z Radimova příspěvku „Someday, everything will make perfect sense. So for now, laugh at the confusion, smile through the tears, be strong and keep reminding your self that everything happens for a reason.” Vlastně mi to přišlo docela vtipné. Oni sami to tak určitě neplánovali, a přesto si v den naší návštěvy oblekli tato docela výmluvná trička :-)

Návštěva proběhla poklidně, strávili jsme tam tři hodiny, které byly převážně věnovány průběhu těhotenství, porodu a poporodnímu režimu. Nebudu nijak zastírat, že mě to zajímalo, takže mě to rozhodně nijak neobtěžovalo, právě naopak. Přestože v současné době děti neplánujeme, velice mě zajímá, jak to novopečení rodiče dělají, a jak to zvládají. Každý jde svou cestou. Tento pár je výjimečný třeba tím, že maminka novorozeněte se snaží pokračovat v maximální míře ve výkonu svého povolání, byť částečně z domu. Novorozeně již teď hlídá několikrát týdně paní na hlídání, kojit přestaly po třetím měsíci. Bylo vidět, že si na sebe ještě zvykají, ale jinak navenek působili tak normálně. Trochu unaveně. Občas potřebovali sebe i nás ujistit, že přes všechna úskalí a trápení to stojí za to.

A to je asi to, co mi pořád nesedí. Vážně je to trápení? Asi ano, pokud člověk nedokáže připustit, že život je zkrátka jiný. Není horší. Je jiný. Není to trápení. Nebo – nebylo by to trápení, kdybychom tak nelpěli na tom, co jsme znali dosud. Čímž nechci říct, že je to snad něco jednoduchého!

Přestože mě návštěva spíše utvrdila v tom, že některé věci bych zkrátka chtěla jinak, měla na mě z nějakého důvodu ještě jiný vliv – najednou jsem dostala strach. Propadla jsem pocitu, že nic takového, jako donosit, porodit a udržet na živu dítě nemůžu nikdy zvládnout! Bylo to strašně intenzivní, bylo mi z toho téměř na zvracení a naprosto jsem přišla o energii na zbytek večera. Vyjít schody do čtvrtého patra v Radimově práci pro mě byl velice obtížný fyzický výkon… Večer jsem se s tím Radimovi svěřila. S tím, že se bojím. Asi se bojím nejvíc únavy. Mám s ní své zkušenosti. To moje zapeklité spaní! To je to, čeho se bojím. Já nemůžu spát ani teď, když děti nemám. Jak asi budu spát, až je budu mít? Jak to budu zvládat? Vybrečela jsem se z toho Radimovi na rameni. Jak to budeme zvládat? Normálně :-) Uvolnilo se to a strach mě přešel. Až to přijde, bude to zkrátka něco nového, nesmírně zajímavého, obohacujícího. A přestože to jistě bude často výzva, tak to rozhodně, ale rozhodně nebude trápení…

S láskou

s

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s