Co vlastně chceme?

Jak tu psal Radim své poznámky z Festivalu psychologie, část z nich pochází z jedné přednášky od Janky Chudlíkové. Pro mě osobně to byla jedna ze tří přednášek, které mě nejvíc oslovily. Sice jsem se nedozvěděla příliš mnoho nového, ale bylo to podáno tak krásně uceleně, se zápalem a s nesmírným vhledem… a také velmi prakticky.

Poslední dobou, asi tak dva roky zpět, se totiž ve svém životě potýkám se svými omezujícímu vzorci a s tím, jak a v jaké míře se jich zbavit. Někdy se mi to daří, a někdy je to takový „tanec v lejnech“, jak říkala paní Chudlíková, případně takové procházení bahnem, jak říkají zenbudhisté.

A paní Chudlíková nabídla další možnost, jak se těch vzorců zkusit zbavit. Podle neurovědy totiž existuje zhruba 0,02 vteřiny trvající mezera mezi tím, kdy pocítíme emoce (které nás pudí konat „e-motion“) a tím, kdy začneme reagovat, a to je právě ten čas, který můžeme využít k tomu, abychom se mohli zastavit, abychom mohli na tu automatickou reakci nahlédnout a rozhodnout se konat jinak, než jak nám velí starý program. To je ta chvíle, kdy si můžeme uvědomit, že nemusíme jednat tak, jako obvykle, ale že můžeme třeba sednout na letadlo a odletět do Sydney.

Její rada byla tedy asi v tomto duchu: využijme té krátké mezery a přerušme zaběhaný vzorec jednání tím, že uděláme hluboký nádech a výdech, čímž se z ješterčího a savčího mozku můžeme přepnout do neokortexu, který nám umožňuje najít nové kreativní řešení naší situace. Můžeme udělat hluboký nádech a výdech, a obrátit se přitom v hlavě k tomu, co skutečně chceme, k vizi toho, kam jednou chceme dojít.

Paráda, no ne? (Škoda, že v psaném textu ten sarkasmus tak nevyzní :-). Moje sarkastická poznámka se ovšem vůbec netýká popsané metody. Ta je skvělá. Směřuju spíš k tomu, že to není vůbec snadné. Nejdřív si musíme být schopni uvědomit, že jednáme podle nějakého programu. Pak si musíme uvědomit, že nemusíme a že si můžeme zvolit jiný způsob (v každém okamžiku můžeme být novým člověkem, můžeme být tím, kým chceme, můžeme se rozhodovat vždy znovu a znovu jinak – to už je také v podstatě zenové… ono „tady a teď“). A dokonce můžeme při hledání toho správného řešení hledat takové řešení, které bude v souladu s tím, kým jsme a co chceme. Jenže víme to vůbec? Víme, co chceme? Já vím, že nechci letět do Sydney. O Sydney tu samozřejmě vůbec nejde. Možná je někdy snazší vědět, co nechceme, než vědět, co chceme, ale i to je nesmírně důležité…

Takže až přijde ta chvilka, kdy si uvědomím, že se můžu zachovat jinak a budu se obracet k vizi toho, jaký život chci žít, jak se rozhodnu? Jaká jsem a jaká chci být? Kam chci jednou dojít? Přemýšlím nad tím už delší dobu… A zjistila jsem, že nemám příliš nějaké kariérní cíle. Ani hmotné. Jistě, tak třeba větší byt nebo dům by byl fajn, ale není to něco, na čem by stála moje představa šťastné budoucnosti. Uvědomila jsem si, že pro mě velkou roli v životě hrají mezilidské vztahy. To je cesta, kterou chci jít. Chci mít kolem sebe lidi, kterým můžu říkat, jaká jsem a kteří to mohou říkat mně, a bude to vždycky v pořádku. Chci mít láskyplné a otevřené vztahy. Chci mít radost ze života a ze zážitků, které přináší. Chci se smát, když budou radostné a vtipné, a plakat když budou smutné. Chci se zamýšlet nad tím, proč se věci dějí. Chci milovat a být milována. Takže až se budu příště nadechovat a rozhodovat se, na jakou vizi se mám podívat, zkusím se podívat sem. A uvidíme, co můj neokortex (nebo jak říkala láskyplně paní Chudlíková „Neo“) vymyslí :-)

S láskou

s

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s