Nesnáším lidi

Nemám rád místa a situace, kde je moc lidí. Jednak se v nich necítím dobře, mám jakýsi reflex nutící mě neustále situaci kolem sebe kontrolovat jako kdybych se něčeho bál, ale hlavně mě deptá, že dav dělá z lidí nemyslící a sobecké stádo. Lidi, o kterých jinak věřím že jsou rozumní a slušní, se v něm chovají jako hovada.

Typická jsou tím nákupní centra. Dospělý člověk pohybující se v jeho prostorách se najednou mění v malé dítě, které v zaujetí toho množství podnětů které na něj koukají z regálů není schopno si uvědomit, že zahradilo celou uličku, že zavazí nebo do někoho vráží… Tuhle jsem viděl jak pán, kterému cestu přehradil malý košík který si táhlo po zemi dítě nakupující se svou maminkou, do košíku vztekle kopl, přestože dítě ho stále drželo v ruce. Paní u pásu před pokladnou zase připadlo, že jsem si se svými třemi rohlíky dovolil zabrat příliš velký jeho úsek a neurvale mě z něj vytláčela svým meganákupem, jako kdyby se bála, že jí pětimetrový pás na jeho vyložení nebude stačit. (Ony fronty u pokladny jsou vůbec vděčné téma…)

Hromadná doprava je pak kapitolou samou pro sebe. Lidi, zběsile se tlačící do přeplněných vozů, lidi, zběsile se tlačící z přeplněných vozů, a jejich vzájemné stýkání a potýkání se asi netřeba popisovat. Včera jsem ale zažil zážitek s ní spojený, který mě doslova vytočil – ani nevím proč.

Čekám na autobus do Olympie (což už mi náladu automaticky snižuje samo o sobě, byť jsem tam nemířil za nákupy, ale do kina:-). Na zastávce se tvoří dav, jeden autobus nepřijede, druhý autobus vynechá, a nakonec za dobu, kdy měly odjet tři spoje, přijíždí konečně aspoň jeden. V davu už roste nervozita, protože mnozí si uvědomují, že se do autobusu možná všichni nevejdeme. Sotva zastaví, dav se rozdělí na dvě skupiny a vrhá se ke dvěma dveřím autobusu. Pak si uvědomí, že autobus je plný lidí, kteří musejí nejdřív vystoupit, a neochotně jim vytvoří úzkou uličku (aby nikdo nepřišel o své výhodné postavení blízko dveří).

Sotva vystoupí poslední cestující, dav se vrhá dovnitř. U zadních dveří, kde stojím i já, stojí rovněž paní s kočárkem. Ta nemá šanci se do davu vmísit, stojí vzadu a říká něco o tom, že se tam určitě nevejde. Její kamarádka ale po chvíli zavelí „Jdeme!“, zvedne kočárek a neohroženě se vrhne do dveří autobusu. Když to vidím, přesunuju se k předním dveřím, kde je už volno – zde mi ale řidič zavírá dveře před nosem. Ptám se ho přes sklo „Co je?“, ale ignoruje mě. Vracím se tedy k zadním (kde mezitím paní i s kočárkem skutečně nastoupila), a řidič mi před nosem zavírá i ty. Hlavou mi projede několik nápadů – od toho, že mu rozbiju zrcátko (které u zadních dveří naštěstí nemá), až po ten, že už nikdy v životě nepojedu do Olympie – a vztekle odcházím. Takhle mě už dlouho nikdo nenasral.

Soňa, které volám jestli pro mě přijede k šalině, protože já už do autobusu do Olympie nikdy v životě na protest nenasednu, se mě snaží uklidnit, ale moc to nepomáhá. Stejně jako to, když si uvědomím, že nemám ani lístek na šalinu, ani drobné, ani trafiku, kde bych si ho mohl koupit…

Nesnáším velkoměsta. Ať si v nich svůj efektivní a cool život žijí mladší, dynamičtější, průbojnější a perspektivnější jedinci. Já si radši zalezu do postele v zapadákově, s knihou – nebo se Soňou:-)

Advertisements

6 komentářů: „Nesnáším lidi

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s