Poznat, kdy je lepší to vzdát

Narazili jsme na potenciální klientku, která se pohybuje v umělecké sféře (její svět je tedy dosti vzdálený čemukoliv technickému). Jako zasloužilá workoholička po více než desíti letech přepracovávání se dospěla (i díky fyzickému hroucení se) k závěru, že takto to dál nejde, a že musí zvolnit. Navíc by chtěla dítě (je jí přes 40…). Dosud ale pracuje tak, že všechno ve své firmě dělá sama a všechny potřebné údaje nosí v hlavě. Aby to tedy mohla komukoliv smysluplně předat, potřebovala by jistou aplikaci, do které postupně data i organizační údaje převede a kterou by mohl obsluhovat i někdo jiný než ona.

Od počátku jsem v tomto projektu viděl – na rozdíl od většiny toho, co v práci běžně děláme – hluboký lidský smysl. Byl bych moc rád, kdybychom jí mohli pomoct. Absolvoval jsem s touto paní tedy dvě schůzky na vyjasnění, o co jí jde (u normálních klientů stačí zpravidla jedna), na obě jsem kvůli ní jel do města (normální klient zpravidla nemá problém přijet k nám na firmu, chce-li se domlouvat na nějakém projektu). Obě schůzky byly opravdu zážitkem – z té první jsem se vzpamatovával asi dvě hodiny, na té druhé už jsem věděl, co čekat, takže to bylo lepší. (Mimo jiné jsme si museli v kavárně přesednout k jinému stolečku, protože paní se nezamlouval pán sedící u vedlejšího stolku.)

Komunikace s paní se ukázala být velmi obtížnou – nejen že sama neví, co po nás vlastně chce (to je u našich klientů bohužel běžný stav), ale jakoukoliv žádost o upřesnění, rozvedení nebo rekapitulaci něčeho, o čem už mluvila, chápe jako osobní útok na sebe a okamžitě útočí zpátky. Navíc celou dobu se nemohu zbavit dojmu, že má nasazenou nějakou masku a že vlastně téměř nic z toho, co mi říká, nemyslí upřímně. S výjimkou pasáží její řeči – které jsou bohužel dost časté – kdy mluví o něčem, co pro nás vůbec nemá význam, a nebo se chlubí svými pracovními úspěchy.

Komunikace po e-mailu je pak ještě horší. Píše heslovitě, bez vysvětlení a bez schopnosti definovat, co jednotlivými pojmy myslí. Takže třeba modul, který by se měl starat o celou jednu část funkcionality aplikace, popíše jednou větou, která nemá podmět ani přísudek a nedává smysl ani gramaticky, a myslí si, že mi sdělila svou představu.

Přesto jsem se snažil něčeho se dobrat. Nakonec jsem (víceméně metodou dlouhého pohledu z okna) navrhl i cenu, za kterou bychom jí program vyrobili, s vědomím, že riskuju, že se teprve časem bude ukazovat, CO vlastně má program dělat a může se tak ukázat že je mnohem pracnější než jsem odhadl (což pro nás představuje ztrátu jak finanční, tak časovou). Poté, co jsem jí nabídku poslal, přišla odpověď, ve které mě požádala o nacenění ještě několika dalších variant, kdy u každé nějakou funkcionalitu přidala, případně ubrala. Odpověděl jsem jí ve smyslu: „Jelikož jsem z vašeho zkratkovitého popisu variant přesně nepochopil, jak kterou myslíte, posílám raději nacenění každé funkcionality zvlášť.“ Z toho si mohla sama odvodit cenu pro libovolnou variantu, která ji napadne.

Na to mi přišla odpověď v tomto smyslu: „Nebudu hodnotit způsob vaší komunikace, ale poprosím vás ještě jednou, abyste mi nacenil mnou požadované varianty. Pro jistotu přikládám znění minulého emailu znovu a doufám, že nyní ho už pochopíte.“ Pod čež skutečně zkopírovala svůj předchozí email.

Toto jednání mnou opět otřáslo. Až po chvíli jsem si uvědomil, že za něj mám být vděčný. Paní mi tím totiž konečně otevřela oči a donutila mě vzdát se naivní a nerealistické představy, že to přece jenom NĚJAK dotáhneme. Že je možné spolupracovat na projektu s člověkem, který na něm spolupracovat vůbec nechce. Že je možné pomoci někomu, kdo možnost pomoci sám aktivně sabotuje. Není. A snaha o to navíc napáchá zbytečné škody na obou stranách.

Teď už vím, že i pokud se paní nakonec rozhodne do projektu jít, odmítnu ho já. Paní má vážné psychické problémy a my nejsme psychoterapeuti. Nabídli jsme jí pomoc na té úrovni, na které nám přísluší – tedy na technické -, ale ona potřebuje úplně něco jiného. Doufám a přeju jí, aby to k ní nakonec přišlo. Aby se vymanila ze svého soukromého pekla, které si kolem sebe už roky usilovně buduje. Věřím, že se jí to může podařit. Ale já jí pomoci prostě nemůžu.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s