Nejsme rukojmím lékařů

Včera jsem byla navštívit jednoho nemocného kolegu, a kromě toho, že bylo řečeno mnoho o tom, jak probíhal jeho průchod zdravotnickým systémem, byla řeč i o jeho matce, která se (po operaci srdce) necítila dobře a nechala se před Vánoci hospitalizovat v nemocnici, přestože (cituji snachu) „jí nic nebylo. A pak tam byla celé svátky, protože tam 24. ani 25.12. nebyl nikdo, kdo by ji mohl propustit“.

Napadlo mě při té příležitosti, že si musím zapamatovat číslo jednoho rozhodnutí Ústavního soudu z poslední doby – jedná se o rozhodnutí TZ 3/2017 a k přečtení je zde. Vnáší podle mého názoru do vztahu lékařů a pacientů konečně závan čerstvého vzduchu. Není příliš dlouhé ani příliš složité a ocituji z něj poslední dva odstavce, které jsou pro tyto účely zcela výstižné a zcela dostačující:

„V kontextu poskytování zdravotních služeb je také nutno reflektovat zvláštní pozici lékaře vůči pacientovi. Lékař s ohledem na své odborné znalosti a dovednosti má vůči pacientovi zřejmou převahu. Tato převaha může v některých případech vést k tomu, že lékař se dostane vůči pacientovi do pozice moci, konkrétně možnosti o pacientovi rozhodovat. Proto je důležité stanovit jasná pravidla vztahu mezi lékařem a pacientem a definovat práva pacientů, aby se zabránilo možnému zneužití této moci.

V oblasti poskytování zdravotní péče je třeba plně ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť by byla i považována za nezbytnou pro zachování jeho života. Lékaři a další zdravotničtí pracovníci mohou takové osoby přesvědčovat, mohou se snažit je přimět ke změně jejich postoje, pokud je zjevně pro ně škodlivý, ale v konečném důsledku nemohou zabránit realizaci rozhodnutí o odmítnutí péče, které bylo učiněno na základě svobodné a vážné vůle dospělé svéprávné osoby, pouze z toho důvodu, že se domnívají, že toto rozhodnutí danou osobu poškozuje. Proto jedná-li jakákoliv osoba v souladu s těmito pravidly, a potřebnou péči neposkytne s ohledem na nesouhlas svéprávného dospělého pacienta, nemůže spáchat trestný čin neposkytnutí pomoci, neboť by nebyl naplněn jeden z nezbytných znaků trestného činu, kterým je protiprávnost jednání. „

Lékaři, ač možná mají odbornou převahu, nevědí vždycky lépe než my sami, co je pro nás nejlepší. Někdy může zásada lege artis a strach ze zanedbání péče velet lékaři, aby nás vystavil léčbě, která bude více traumatizující, než kdybychom nedělali nic. Nebo taky naopak. Mohou mít pravdu, přestože my se bojíme podstoupit něco, co by nám pomohlo. Nechci tu tvrdit, že všechno, co navrhují, je správné nebo špatné. Chci jen říct, že vždycky jsme to my, a pouze my sami, kdo rozhoduje o tom, jakému zákroku se podrobíme nebo kdy odejdeme z nemocnice.

S láskou

s

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s