Sedm věcí VIII.

Mám teď období, kdy mám v životě i v práci klid. Jsem z toho nesvá. Ta absence výzev, to poklidné plynutí… člověk už je tak zblblý z toho, že se pořád někam hnal, že když to přestane, cítí se divně. Stále je za co být vděčná…

  1. Radim zorganizoval minulý víkend úžasný výlet s překvapením. Až do poslední chvíle jsem netušila, kam jedeme, a cílem nakonec byla krásná malá chatka na břehu potoka, v zasněženém údolí, s kamny na dřevo a milými pronajímateli. Moc se mi tam líbilo a ještě jsem se naučila topit v kamnech :-)
  2. V sobotu jsme s Radimem podnikli výšlap na Velkou Javořinu – Radim šel celou cestu v uniformě – už v půlce cesty tam si sedřel paty a má můj neskutečný obdiv – proti němu jsem strašně ufňukaná! A rozhodně bych teda neušla dvacet kilometrů do kopce a z kopce s patami v takovém stavu!
  3. Vůbec byl ale celý ten výšlap spojený s mnoha krásnými mezilidskými zážitky – jak jde Radim v uniformě, tak přirozeně poutá pozornost – někdo dělá, jako že nic, někdo něco krátce prohodí, někdo si chce povídat a okukovat – začali jsme u myslivců, kterým se uniforma moc líbila a pohostili nás k tomu slivovicí s jelení tlačenkou, pak jsme o uniformě krátce rozprávěli třeba s pánem, který jel (podle mého názoru obdivuhodně!) na běžkách klasicky ve stopě do poměrně vysokého kopce a ještě nás po cestě zpátky zastavili jedna paní s pánem a malých chlapcem, které to také velmi zajímalo. Je to vždycky taková malá sociologická studie, ty pochody v uniformě, ale řekla bych, že výsledky nejsou zas tak zlé.
  4. Cestou zpět z víkendu jsme se stavili u mých rodičů na oběd – když si vzpomenu, že jsem měla období, kdy jsem měla pocit, že tam nezvládnu jet, tak jsme od té doby ušli obrovský kus cesty – měla jsem z toho dokonce tentokrát i takový radostný pocit – bylo to zkrátka moc fajn.
  5. V práci se to snad začalo nějak usazovat. Už tam dokážu vydržet i téměř celou pracovní dobu, aniž bych měla pocit, že se zblázním. Je to proces.
  6. Děkuji také za první náznaky jara. Mám zimu ráda, ale jaro už potřebuju. Už potřebuju vybřednout z toho tmavého sebezpytujícího období a pustit se zas do života!
  7. Děkuju za smutek. Myslím, že jsme málo smutní… Nechci tu samozřejmě k smutku nabádat samoúčelně, ale je přece přirozené, že jsme smutní, když odchází něco, čeho se neradi vzdáváme… v takovém případě je normální být smutní a nesnažit se smutek zahánět nebo zatlačit… jen se pak usadí hlouběji a bude nás tížit víc.

S láskou

s

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s