Autokanibalisace práce

Ano, rozhodl jsem se, že vás tu budu teď nějaký čas oblažovat úvahami na téma mé práce – mám období (čím dál častější:-), kdy přemýšlím nad její smysluplností a nad tím, jestli mě vlastně ještě baví, a toto jsou úvahy které z toho plynou…

Po X letech práce v oboru programování (kde X už pomalu přerůstá rozumné číslo;-) jsem vypozoroval, že zde dochází k procesu, pro který mě nenapadá přiléhavější název než ona „autokanibalizace“ z nadpisu – tedy požírání sebe sama. Co tím myslím? My programátoři (no fuj, takhle o sobě hovořím nerad, ale co se dá dělat:-) pracujeme prakticky čistě v digitálním světě. Všechno, co tvoříme, existuje ve formě jedniček a nul, nemá to fyzickou podobu. Digitální svět se od fyzického liší jednou podstatnou vlastností – snadností, téměř bezpracností kopírování. Když si chcete vyrobit kopii židle, na které sedíte, je za tím spousta práce – a to i pro stolaře, který židle vyrábět umí a má na to nástroje. Když si chcete okopírovat soubor nebo jakákoliv digitální data, uděláte klik – a je to (a ani nemusíte být programátor). Takže – v digitálním světě lze velmi snadno, téměř bezpracně, reprodukovat už existující „věci“.

Tento zdánlivě jednoduchý princip má na naši práci nedozírné následky. Cokoliv tvoříme, můžeme kdykoliv znovu použít. Nejen že můžeme – celý ten náš obor na tom stojí, předpokládá to. Je to hluboce zakořeněno v našem způsobu myšlení (aspoň tedy toho programátorského), počítáme s tím, běžně to děláme, přijde nám to normální… naopak, když to programátor nedělá, není dobrým programátorem. V jistém smyslu je to vlastně podstata naší odbornosti – to by bylo na vysvětlení složitější, takže mi budete muset prostě věřit, když prohlásím: Programátor rovná se odborník na to, jak skládat ze stále stejných kusů kódu pokaždé jiné výsledné programy tak, aby při tom musel napsat co nejméně kodu nového/originálního.

Na jednu stranu je to velice kreativní činnost – dá se to vlastně přirovnat ke stavebnici, kdy z hromady univerzálních dílků můžeme stavět nepřeberné množství různých výsledných tvarů, mechanismů a předmětů. Na druhou stranu ale ten princip kopírování už existujícího se aplikuje i na ten proces stavění samotný. Takže, zůstaneme-li u přirovnání se stavebnicí: Je to jako kdybyste si poprvé prostě postavili jeřáb. Podruhé si ho postavili trochu jinak – ale zároveň si uvědomili, že některé části toho postupu byly stejné. A potřetí byste si namísto stavení jeřábu postavili robota, který za vás postaví jeřáb – a pak jen doupravili to, co na něm chcete tentokrát změnit. A počtvrté byste už namísto doupravení výsledného jeřábu poupravili toho robota, aby váš jeřáb postavil trochu jinak (a vy ho tedy nemuseli doupravovat ručně).

A takhle to jde pořád dál a dál – takže pak už nestavíte robota, který postaví jeřáb, nýbrž stavíte robota, který postaví robota, který postaví jeřáb… Uznávám, že zde to začíná být trochu zamotané, takže toho nechme a pojďme se podívat na důsledky, které z toho plynou.

Konkrétně jeden: cokoliv se naučíme udělat (postavit jeřáb) – vzápětí dělat přestaneme (protože místo stavění jeřábu začneme sestavovat roboty, kteří staví jeřáby). Jinými slovy: to, co umíme, co nám jde, co jsme se naučili a co máme vyzkoušené – tím okamžikem přestáváme dělat. A co děláme namísto toho? No přece to, co (zatím) neumíme, s čím se (ještě) trápíme, co (dosud) nemáme zvládnuté, v čem se nevyznáme, protože jsme to ještě nikdy neviděli, čemu nerozumíme, protože to vidíme poprvé a co netušíme, jak by se dalo vůbec udělat.

Nevěřím, že toto je specialita našeho oboru – jistě se to v určité míře děje prakticky u každé činnosti. Na druhou stranu věřím, že v našem oboru se to vyskytuje v MNOHEM větší míře než v jiných. Třeba takový kuchař – taky skládá pokrmy ze surovin, taky taková stavebnice, že… Ale když se naučí uvařit vynikající svíčkovou, tak pro ni začne být vyhledávaný, bude si ji dávat čím dál více hostů – a on ji bude vařit čím dál častěji. Ne jako my, kteří ji právě tím okamžikem, kdy se ji naučíme, vařit přestane…

A teď kvízová otázka: kdo asi ze své práce bude čerpat větší uspokojení? Kuchař, který dělá to, co mu jde, v čem je dobrý, co se mu daří a má dobré výsledky (a při tom si může občas zaexperimentovat a vyzkoušet si něco nového), nebo programátor, který dělá to, co mu nejde, v čem se nevyzná a co se taky občas vůbec nepovede (a při tom si může občas pogratulovat, že se něco konečně naučil a pochopil, a v ten moment to přestat dělat)?

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s