Stinné stránky v nás

Chvilku to vypadalo, že půjdu v pátek na jednání s jedním velmi náročným obchodním partnerem –  ještě jsem ho nikdy neviděla, ale předchází ho dost negativní pověst od lidí, kteří s ním již jednali. Je to hulvát, jdoucí přes mrtvoly, který moje kolegy neustále osočuje, uráží, napadá, až se mi jeden kolega svěřil s tím, že má občas strach, že na ně vytáhne zbraň a zastřelí je, protože mu nechtějí vyhovět v jeho nereálných požadavcích.

Prý trpí dokonce i těžkou cukrovkou – z duchovního hlediska se někdy na cukrovku nahlíží také jako na problém přijímat v životě to sladké, co přináší, což v tomto případě nejspíš sedí.

Nakonec se to jednání za mé účasti neuskuteční, takže se s tím pánem zatím nesetkám.  A jsem i trochu ráda. Trochu se ho bojím a trochu mám vůči němu averzi. A přemýšlím proč. Co mi na něm tak vadí? Není to zase tak složité vymyslet… Kromě toho, že útočí a snaží se ranit, mi vadí jeho hrubost, hulvátství, neurvalost a… bezohlednost.

Zastavím se u té bezohlednosti. S tou já mám totiž asi největší problém. Já totiž nesmím být bezohledná. A iritují mě lidé, kteří bezohlední jsou. Jako například naši sousedé, kteří v jeden večer při návratu do svého bytu rozrážejí dveře, dupou na celý dům a pokřikují na svoje psy, aby přestali štěkat.

Nejde o to, že bych snad bezohledná být chtěla. Je to spíš typická ukázka toho, jak nám na druhých vadí to, co sami sobě nepřipouštíme. Když já nesmím být bezohledná, jak to, že oni mohou? Jak si vůbec něco takového mohou dovolit? Jak mohou večer dělat takový hluk: Snadno. Nemají s bezohledností problém. To já ho mám. Cestou, jak z toho ven, je dovolit si být občas bezohledná. Vykašlat se občas na to, jestli budu druhé obtěžovat nebo rušit a udělat věci prostě tak, jak chci a potřebuju. Nemám tím na mysli, že bych se měla utrhnout z řetězu… Spíše se podívat podrobněji na tu Soničku, které třeba zakazovali hlasitě se smát, aby někoho neprobudila, a učili ji brát někdy větší ohledy na druhé než na sebe samu. Na tom ostatně samo o sobě není nic špatného. Problém je, když to neděláme protože chceme, ale protože máme pocit, že jsme špatní. Já nechci být bezohledná. Ale musím si konečně připustit, že někdy bezohledná být můžu.

Čím víc v sobě toto popíráme, tím víc nás to štve na jiných. Nejde tu vůbec jen o bezohlednost. Může to být cokoli. Můžeme být například líní? Drzí? Hnusní? Možná, že čím víc to v sobě popíráme, tím víc se to dere ven a my se za to pak bičujeme. Co kdybychom si to místo toho dovolili a měli rádi i naši línou stránku? Tím, že se budeme mít rádi i líní se z nás nestanou lenivci. Spíše si díky tomu dokážeme lépe odpočinout tehdy, kdy to potřebujeme. Nebo když přijmeme i tu svoji stránku, která občas umí být hnusná, nestanou se z nás zlí lidí. Naopak. Budeme schopni pochopit, že když jsme na někoho hnusní, je za tím nějaká jiná bolest, a věnovat jí pozornost.

S láskou

s

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s