Teorie indukovaného přizpůsobování

Ten pojem jsem nevymyslel já, ale v dobách Sonina působení tam s ním přišel jeden chlapec ze seznamky. Je ovšem podle mě dokonalý:-)

Každý z nás se neustále vyvíjí – tedy mění. Když jsou dva lidé „kompatibilní“, ještě to neznamená, že budou kompatibilní i za dva roky. Jsou-li ovšem navzájem ve vztahu (a opět, nemusí to být ani výlučně vztah partnerský), působí zde ono indukované přizpůsobování, což je nenápadná síla, která se stará o to, aby jejich cesty nesměřovaly každá na jinou stranu. Působí jemně, po malých kouscích, ale vytrvale, a to tak, že koriguje směřování členů vztahu, aby se příliš nevzdalovali.

Jak ovšem víme, i přesto se cesty spousty lidí ve vztahu rozcházejí. Čím to je? Mám teorii, že existují tři možnosti:

  • Dotyční se sobě vzdálí a odpoutají natolik, že indukované přizpůsobení mezi nimi přestává působit. Typický model: ona doma s dětmi na mateřské, on neustále v práci nebo v jiných aktivitách, a najednou si každý řeší to svoje – a sám. V této situaci se každý začíná vyvíjet jiným směrem a po nějaké době si najednou uvědomí, že si vlastně nemají co říct. To jsou pak ty rozchody, kdy oba partneři obviňují toho druhého, vyčítají mu, že se strašně změnil, nechápou ho a nakonec nechápou ani sami sebe, proč s ním vlastně kdykoliv cokoliv měli.
  • Dotyčné „rozstřelí“ nějaká významná událost – něco, co se buď dotkne jen jednoho, a nebo spíš co se dotkne obou a vyvolá silnou reakci, ale v každém jinou. Na tu je pak indukované přizpůsobování příliš slabé a oni skončí na rozbíhajících se trajektoriích. To jsou pak ty rozchody, které jsou reakcí na nějakou konkrétní závažnou událost.
  • Dotyční se vyvíjejí každý jiným směrem, indukované přizpůsobování působí a funguje, ale oni si uvědomují, že se mu nechtějí podvolit. Že se v něm už necítí dobře a jejich cesta je pro ně důležitější než cesta společná. To jsou pak ty rozchody přátelské, kdy účastníci chápou, co se děje, a jsou s tím vyrovnaní (od prvního případu se liší tím, že ten proces je uvědomovaný).

Nejsmutnější mi připadne první varianta; třetí je naopak ta „v pohodě“, kdežto druhá je případ působení vyšších sil, ke kterému asi nemá cenu nic vymýšlet.

A troufnu si tvrdit, že „rozchody“ prvního typu všichni dobře známe minimálně na kamarádské úrovni. Když máme kamaráda, se kterým se vídáme třeba každý týden (na pivu, na sportu…), a nebo dokonce každý den (ve škole, práci…), můžeme mít na mnoho věcí odlišné názory, nemusíme být nejlepšími přáteli, ale nestane se nám, že bychom si nerozuměli nebo neměli co říct. Když se ale takový kamarád (a nebo koneckonců my:-) třeba přestěhuje, ožení nebo jinak zblázní a my se s ním rok neuvidíme a pak se znovu sejdeme – často zjistíme, že jsme najednou každý jinde a nemáme si vlastně co říct. Akorát u kamarádů se to na rozdíl od partnerů většinou snadno obejde bez dramat a výčitek… ;-)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s