O bolesti a drsných pravdách aneb Úvaha inspirovaná filmem Volání netvora

Viděla jsem film nazvaný u nás Volání netvora: Příběh života – očekávejte spoilery a nečtěte dál, pokud nechcete vědět, o čem film je a jak skončí. Toto totiž není recenze, ale spíše úvaha nad tématy, které film přinesl…

Film je o dvanáctiletém chlapci, Connorovi, kterému umírá matka, patrně na rakovinu. On se s tím obtížně vyrovnává, čelí kromě toho šikaně ve škole, otci, který pro něj u sebe nemá místo a přísné babičce. A noční můře, v níž se jeho matka propadne do chřtánu země a on ji nedokáže udržet a pokaždé ji pustí. Až jednou ho navštíví netvor. Nejprve trochu děsivý, ale nakonec vlastně nesmírně laskavý a moudrý.

Connor je hodný, zodpovědný, slušný, tichý, a tak pokorný a skromný, až je pro většinu lidí neviditelný. Zpočátku je neviditelný i pro svoji matku, babičku a otce. Jen netvor ho vidí. Přitom by tolik potřeboval, aby ho někdo vyslechl a přijal, aby mu někdo ulevil od té tíhy života, která na něj byla naložena, čehož se ovšem dočkává pouze od netvora. Naprosto chápu, když pak při jedné příležitosti v bezhlavém vzteku zdemoluje své babičce obývací pokoj. A babička je na tom patrně podobně jako Connor – při pohledu na zdemolovaný pokoj rozbije zoufalá jednu skříňku sama, a odchází truchlit do svého pokoje. Výsledkem jsou dva osamělí lidé zanechaní sami jen se svou bolestí.

Na konci příběhu netvor vyprovokuje Connora, aby přiznal svoji drsnou pravdu – a sice to, že si už dlouho přeje, aby to celé umírání prostě už skončilo. Proto vždy ve snu matku pouští a proto je to pro něj noční můra. Současně nechce, aby matka zemřela, a současně si přeje, aby se to už stalo. Ve chvíli, kdy ho netvor přinutí, aby to přiznal, situace se vyčistí. Connor má nicméně pocit, že je vinen matčiným umíráním a že si zaslouží trest, protože přát si něco takového je přece zavrženíhodné. Netvor na to reaguje slovy (parafrázuji a překládám vlastními slovy): „Opravdu? Jen jsi si přál, aby tvoje bolest už skončila.“

A není nakonec tohle podstata mnoha situací a problémů? Ona buddhistická snaha vyhnout se utrpení a touha po štěstí… Jsme lidé. A v hloubi naší duše si prostě přejeme, aby naše bolest už skončila. Jen si to často neuvědomujeme, nebo si to nechceme přiznat, protože máme pocit, že jsme proto špatní. Nejsme. Jsme pro to lidští. I v příběhu se tímto přiznáním příběh završí. Jakmile je Connor schopen matce přestat zoufale věřit lži o tom, že se uzdravuje, a připustit, že umírá, a že on to chce i nechce, je připraven se s její smrtí začít vyrovnávat. Možná že by to fungovalo stejně s přejídáním, workoholismem, promiskuitou, a jinými nezdravými závislostmi.

Je taky hrozné sledovat, kolik lidí kolem nás prochází životy, aniž by je někdo skutečně viděl. Kolik lidí se bojí říkat svoje pravdy, protože mají strach, že je okolí odmítne. A mám pocit, že dětem to děláme snad nejvíce, když pochybujeme o tom, že jejich volby jsou pro ně to pravé a vnucujeme jim svá přesvědčení.

Taky občas Radimovi říkám některé svoje pravdy, za které se do morku kostí stydím a mám strach, co na to bude říkat. A on mě vyslechne, a řekne prostě, že to nevadí. Obejme mě a má mě rád i tak. Stejně tak jako já jeho. Přiznat si svoje hluboké nepříjemné pravdy totiž není cesta k odmítnutí, ale k hlubšímu sdílení. Všichni je máme. A ti, co to popírají, jich možná mají nejvíc. Tím, že je popřeme, totiž rozhodně nezmizí.

S láskou

s

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s