BřeZen: Tři brány aneb Mlčeti někdy vážně zlato

Existuje takové moudro, nevím, jestli přímo zenové, ale rozhodně inspirativní, a sice že bychom mohli každou věc, kterou vypustíme z úst, podrobit nejdříve krátkému kritickému zkoumání a pokud parametry tří bran nesplňuje, raději mlčet. Jaké ony tři brány jsou? Před tím, než něco řekneme, že můžeme ptát:

  • Je to nezbytné?
  • Je to laskavé?
  • Je to pravda?

Ano, mohou samozřejmě existovat situace, kdy je potřeba říci i něco, co třeba laskavé není, a asi není na světě člověk, který by říkal jen to, co je nutné. Je to ale zajímavá optika, jakou můžeme na svá sdělení druhým nahlížet.

Například dnes mi jeden kolega, který po dlouhé nemoci zhubnul dvacet kilo a váží teď 120 kilo, popisoval kousek rozhovoru s jednou z jeho dcer, která po něm sklony k tloušťce „zdědila“ – pochlubila se, že zhubla, i když jen o dvě kila, a on jí na to „ve srandě“ odpověděl něco takového, že to se snad ani nedá považovat za zhubnutí, ale spíš to lze přičíst kvalitnímu pobytu na toaletě (parafrázuji – on použil jadrnější slovník). To je podle mě právě jedna z věcí, kterou by bylo lepší vůbec neříct. Jak to asi na kolegovu dceru působí? Dovedu si představit, jak může být puberťačka nešťastná z tloušťky, a jaký úspěch je zhubnout dvě kila. Odpověď tohoto typu by neprošla ani jednou z bran a je podle mě silně demotivující.

Oklikou se tím dostávám ještě k jednomu tématu, které občas s Radimem probíráme – a sice k ironii. I ta odpověď výše je vlastně ironický vtípek, možná pro většinu lidí neškodný. Je ale opravdu tak neškodný? Není vlastně ve skutečnosti hodně zlý? I můj otec na mě někdy podobné věci zkoušel – mám různé historky – například když označoval můj hlásek v žertu za prasečí, nebo když označil moje plány na strávení Silvestra s babičkou a její přítelkyní za „lepší už to nebude“. Jemu to možná vtipné připadalo. Já jsem na tom nic vtipného neshledávala, a vlastně mě některé podobné poznámky mrzí doteď. Můžu za to také, neboť jsem mu to dovolila, a dřív jsem asi taky taková ostrá bývala, ale teď už to téměř nedělám. Už si uvědomuju, jaké to je.

Zkusme se více zamýšlet nad tím, jak s druhými mluvíme a co jim vlastně říkáme. Ironie je málokdy laskavá, pravdivá nebo nutná, podle mě většinou spíš uvnitř bodá a bolí, i toho, kdo to popírá, případně už si vypěstoval tak tlustý krunýř, že je imunní. To nakonec může klidně být i důvod, proč má kolegova dcera sklony k tloušťce…

S láskou

s

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s