Děti a já

Ta témata, která tu poslední dobou vyvstala, na téma bezdětných třicítek a podobně, mě inspirovala k úvaze, jak jsem to vlastně měla a mám já. Je mi 34 let, děti nemám. Od malinka jsem nebyla mateřský typ – nikdy jsem netoužila vozit cizí děti v kočárcích po ulici, ani nic podobného. Když se narodil můj bratr, bylo mi už šest let, ale nemám dodnes nějaké vzpomínky na to, že bych se nějak podílela nebo chtěla podílet na péči o něj. A tak to pak trvalo dlouho. Jelikož mi vztahy moc nešly a s nikým jsem před Radimem nechodila, téma dětí samo o sobě moc často nevyvstávalo. Vzpomínám si jen snad ještě na jednu epizodu buď z konce gymplu nebo začátku vysoké školy, kdy jsem potkala jednu spolužačku ze základní školy, která už si v kočárku vezla mimčo. A tenkrát mě poprvé asi pořádně napadlo, že bych ráda měla jednou taky. Když jsem se o tento dojem podělila doma, s přijetím se to nesetkalo, právě naopak, a tak toto téma na dlouho zase zapadlo.

Vlastně se vracelo až v souvislosti s úvahami, jestli zůstanu už navždy sama, jestli vůbec děti chci a jak. Dlouho jsem žila s přesvědčením, že děti určitě nejsou špatné, ale že nejsou k životu nutně potřeba a že vlastně nemusím mít žádné, případně jedno a hotovo. Hlavně, aby mě moc neomezovalo v práci. Děti v mém okolí mě příliš neinteresovaly. Žádné biologické hodiny mi netikaly.

Čas plynul, léta přibývala, článků na téma stárnutí matek taky. A s tím i můj strach. V teoretické rovině jsem přemýšlela nad tím, že pokud žádný vztah mít vážně nebudu, ani do takových pětatřiceti, budu o umělém oplodnění vážně uvažovat, protože bych aspoň to jedno dítě asi měla mít a asi chtěla mít (tím jsem si úplně jistá nebyla).

No a pak přišla ta změna, o které jsem tu už párkrát psala. Nemyslím tím jen vztah s Radimem, který byl samozřejmě její součástí – ta změna přišla už před tím. Najednou jsem ze studeného čumáku začala být plná emocí. Kromě rozumu jsem se na svět začala mnohem víc dívat srdcem. A změnil se i můj postoj k dětem. Vztah s Radimem to pak dál umocnil a katalyzoval, minimálně už jen tím, že mám s Radimem na spoustu věcí ohledně dětí a jejich výchovy stejný názor (kromě toho, že je to milovaný a milující muž, s nímž bych děti chtěla mít :-)).

Takže já a děti dnes? Když jdeme někam do společnosti, například minule na běžeckých závodech ;-), během pár minut mám přehled o všech dětech a těhotných ženách v okolí :-) Sleduju, v jaké fázi těhotenství ty těhulky jsou, co čtou, jak jsou ty děti velké, co povídají, jak se chovají, co na to ty jejich mámy říkají, kdo nosí v šátku, jaké jsou dneska vlastně kočárky a tak podobně :-) Knihy na téma rodičovství, těhotenství a výchovy jsou běžnou součástí mé knihovničky. Na rozdíl od článků o starších matkách ;-)

Myslím si, že rodičovství je elementární životní zkušenost, kterou bych moc ráda v životě zažila, ale nezhroutím se z toho, když mi to nebude dopřáno. Cítím se připravená. Myslím, že mít děti je super, i když je to samozřejmě i velký závazek. Nebojím se, že mě budou omezovat a počítám s tím, že život s nimi bude zkrátka jiný, a to způsobem, na který se nelze připravit. Těším se, až s nimi zpomalím a taky na to, že s nimi budu dlouho doma (i když z práce úplně vypadnout taky nechci). Těším se, až jim budu ukazovat svět a učit se dívat se na něj jejich očima. Jestli mě někdo označí za starší matku už tolik neřeším. Nějak to prostě buď půjde nebo nepůjde. A já prostě věřím, že to půjde :-)

A nechci mít dítě bez otce. Podle mě totiž není cílem „pořídit si dítě“, ale nechat přirozeně vyústit naplňující vztah dvou lidí tak, že jej společně zplodí, protože chtějí.

S láskou

s

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s