Dva roky se Soňou

Zítra to budou přesně dva roky, co se se Soňou známe. Poslední dobou mě několik věcí připomenulo především to, jak moc se můj život díky tomuto vztahu změnil.

Například teď, když mě pracovní povinnosti zavály na pár dní někam do pryč. Nemáme se Soňou děti, nemáme nic, co by si vyžadovalo každodenní péči, nemáme zkrátka „závazky“… – přesto bych se večer nejradši vrátil k ní a představa večera stráveného na hotelu, s kamarádem, nad pivem atd. mě láká o poznání méně. A mám to tak každý den – každý den se k ní rád vracím. Kvůli ní, ne kvůli nějakým závazkům. A pociťuju nespokojenost, když (jako dnes) nemůžu.

Trávíme spolu spoustu času, mnohdy bez jakékoliv objektivní „náplně“ – oproti době, kdy jsme se neznali, mi díky tomu ubylo času stráveného v práci, ubylo času stráveného nad pivem, ubylo času stráveného běháním, ubylo i času stráveného nad knihami… ubylo vlastně času stráveného jakýmikoliv aktivitami, kterými byl můj život dříve zcela vyplněn. Od jisté doby je všechno, co tvořilo můj život před tím, stále jeho důležitou součástí – ale tvoří to už jen jeho polovinu; druhou polovinou mého života je Soňa. Přesto si nepamatuju jediný den za ty dva roky, kdy bych jí měl takříkajíc plné zuby a měl pocit, že jsme spolu už příliš dlouho, příliš často, příliš intenzivně… Jsem s ní rád každou minutu, kterou spolu trávíme.

Přinesla do mého života spoustu nových témat, zajímavých, inspirativních, ale i těžkých a náročných. Přesto jsem si ještě ani jednou za ty dva roky neřekl, že by mi bylo lépe, kdybych „tohle“ nemusel řešit. Tak to už bylo v mém životě dost dlouho, a já jsem vděčný, že „tohle“ nyní řešit musím.

Výsledkem je úplně jiný, nesrovnatelný (a mnohem hezčí!) životní pocit. Nic, co se v mém životě děje, už není jen moje, ale vždycky u toho tak trochu je i Soňa – spousta se jí toho nějakým způsobem týká, ale i pokud ne, vím, že jí to budu vyprávět, říkám si, co na to asi řekne, někdy se snažím na situaci nahlížet jejíma očima, protože vím, že její pohled by třeba byl smysluplnější než můj… A naopak. Vím, co se děje v jejím životě, přemýšlím o tom, snažím se to pochopit, někdy jí pomoct nebo podpořit, sdílet s ní její radosti i starosti…

Těžko se to popisuje, ale napadá mě, že jsme prostě už skoro dva roky spojeni jakýmsi neviditelným poutem, které nás však nespoutalo, nýbrž naopak osvobodilo.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s