Festival promarněného času

Ještě jednou se vrátím ke svému hlubokému, trvalému a velmi poučnému zážitku z týdne stráveného na zkušební „stáži“ u firmy, kam bychom mohli být potenciálně „pronajatí“ jako programátoři. Tentokrát na trochu mikroskopičtější úrovni – rád bych totiž popsal jeden den zaměstnance předmětné firmy na služební cestě. A protože jsem ten první den začal pozdním příjezdem, začnu od poloviny dne.

Na místě se pracuje ve spojené kanceláři, kde sedí asi 18 lidí ze dvou různých firem (smyslem služební cesty je právě koordinace jejich práce). Většinu času si každý dělal to svoje, stejně jako kdyby seděl ve svém vlastním kanclu v sídle firmy, hlavní rozdíl je, že je to takový pseudo-openspace, tedy neustále tam někdo chodí, něco s někým řeší nebo si povídá a ruší tím všechny ostatní. (Nevím jak jiní programátoři, ale já se při programování potřebuju občas soustředit.)

Konec pracovní doby nebyl dopředu určený (a nikdo se po něm dopředu neptal). Pětičlenný tým kancelář opouští najednou, a to v okamžik, kdy vedoucí zavelí, že je čas jít. Bylo to krátce po 19. hodině. Protože v celém velkém krajském městě, kde se tato atrakce odehrávala, údajně nebylo k dispozici ubytování pro 6 lidí, následoval půlhodinový přesun do jiného města poblíž, kde bylo zajištěno ubytování, každý v samostatném pokoji útulného penzionu. Okamžitě po příjezdu se šlo na společnou večeři, neboť všichni už byli řádně hladoví.

Po večeři se zůstalo sedět nad pivem, nicméně 5 nemluvných ajťáků žádnou velkou zábavu teda nerozjelo. Víceméně celou show obstarával vedoucí, který se rád poslouchá (ostatní členové týmu vypadali, že jsou na to zvyklí), a skupinka strýců, kteří se vedle nás rozbalili s hudebními nástroji a začaly vyhrávat country hity. (Zvolil jsem country.)

Kolem 23. hodiny jsme to rozpustili a šli spát. Pokyn od koordinátora na druhý den zněl, že se začíná v 9 hodin; vedoucí však rozhodl, že taková nekřesťanská hodina nepřichází do úvahy, a že v 9 hodin budeme vyjíždět. V 8.30 sraz na společné snídani. Ta se ukázala jako časově náročnější, takže jsme nakonec vyráželi až v 9.20; s použitím navigace Waze jsme byli schopni objet místo s kolonou a díky tomu jsme poté, co jsme takto prošustrovali celé ráno, ušetřili možná až 5 minut cesty! Na místo jsme dorazili před 10. hodinou.

A tím se nám kruh pomalu uzavírá: Na místě se pracuje ve společné kanceláři … (A tak stále dokola, podle toho, kolikadenní služební cesta to je.)

Moje maminka pro tyto případy razí termín „festival promarněného času“. Den má, jak známo, 24 hodin. U příležitosti takové služební cesty stráví člověk 9-10 hodin práce, zhruba 8 hodin spánku a (zbylých) 6-7 hodin ho tento systém nechá velice efektivně zabít, neboli prosrat (napsal bych i projebat – ale vlastně ani k tomu není příležitost…;-).

V jednu chvíli mi velice vrtalo hlavou, jak je možné, že někdo s sebou takto nechá vláčet – ba co víc, že někdo takto funguje a je při tom víceméně spokojen. Až posléze jsem byl naveden na správnou odpověď: Takto můžou v klidu vegetovat ti, kterým při tom nic neutíká. Na které nikde nikdo a nic nečeká, jimž nikdo a nic nechybí a kdo sami nikde nikomu nechybí. Ti se pak můžou spokojeně procházet večer lobby luxusního hotelu, vybírat nejexotičtější drink v hotelovém baru a hodnotit ryzost zlatých klik na záchodcích.

Jsem rád, že jsem měl příležitost si uvědomit, že já bych něco takového nevydržel více než pár dní – protože mám nemálo lidí, vztahů a aktivit, které by mi utíkaly. A které jsou pro mě mnohem důležitější a smysluplnější než… co vlastně?

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s