Jak je důležité vědět, co NE

Před nějakou dobou chodila v televizi reklama s – na poměry reklamy opravdu mimořádně, a to bez ironie! – duchaplným sloganem: „NE z nás dělá to, kým jsme.“

Vzpomínám si na něj čím dál častěji. Dokonce bych řekl, že v dnešní době prakticky neomezených možností je právě schopnost definovat, co NEchci, jedním z nejdůležitějších znaků jakési osobní vyzrálosti.

Stručně vysvětlím situaci – naše firma se rozhodla navázat spolupráci s jinou firmou, která shání programátory; původní představa byla taková, že bychom jim „pronajímali“ část naší programátorské kapacity s tím, že by se jednalo o spolupráci primárně na dálku (s občasnou návštěvou jejich sídla pro osobní domluvu). Pak přišel požadavek pro začátek strávit týden u nich, abychom se mohli zaškolit a zorientovat; což nám znělo rozumně a tudíž jsme ho akceptovali. Pak, tři dny před odjezdem, došlo k upřesnění, že z onoho týdne se stráví dva dny přímo u nich, a tři dny u zákazníka v úplně jiném městě; což nás sice zaskočilo, ale budiž… Pak jsme se ovšem dozvěděli, že se takto k zákazníkům jezdí běžně a že je potřeba, abychom se v případě naší spolupráce těchto cest účastnili rovněž. Poté se mezi řečí zmínili, že tito zákazníci jsou například v Polsku, v Maďarsku, ve Finsku… A nakonec jejich majitel prohlásil, že podle jeho názoru jakákoliv spolupráce vyžaduje, abychom byli fyzicky přítomni u nich na firmě (plus jezdili s nimi na štace po zákaznících), neboť spolupráce na dálku nemá prý smysl… Jinými slovy klasickou salámovou metodou se původní dohoda převrátila v něco úplně jiného.

S tím souvisí osobnost jejich majitele, která podle mého pozorování vykazuje jisté prvky autismu. Toho pána prostě upřímně nenapadlo, že by takový údaj, jako KDE budeme ten týden trávit, pro nás mohl být podstatný. Nebo že by nás mohlo zajímat, že běžná pracovní doba je – jak mi bylo s klidem mimochodem sděleno nad pivem – od 9 do 19 hodin. Nebo že by pro nás mohlo být podstatné, zda budeme každých 14 dní trávit 3 dny v nejmenovaném městě v ČR a každý měsíc až dva týden v Polsku/Maďarsku/Finsku. Co nám naopak sdělit neopomenul, to byly informace o tom, jak si jich klienti váží, jak se o ně starají a především na těch zahraničních cestách jim zajišťují nadstandardní ubytování, stravování atd…

On to nedělá schválně, a už vůbec ne promyšleně – ho to opravdu nenapadlo. On sám to dělá proto, že se v tom realizuje a že je to jeho životní poslání; a jeho současní zaměstnanci – mimochodem a zcela logicky všechno mladí muži bez závazků – jsou ochotni nechat sebou šibovat po mapě republiky a Evropy podle jeho přání a nekladou odpor. Proto mu to přijde přirozené.

Díky tomu, že jsme do toho teď na týden spadli a můžeme to zblízka pozorovat, měl jsem možnost si uvědomit několik zásadních věcí.

Na rozdíl od něj a jeho zaměstnanců mám v životě i jiné věci než práci. Ba dokonce mám spoustu jiných věcí – a hlavně jsou pro mě většinou důležitější než práce. Proto mi není jedno, KDE mám strávit týden (když to bude v Olomouci, naplánuju si to jinak, než když to bude v Hradci Králové, protože, světě div se, tam i tam mám možnosti, jaký program si vymyslet na večer). Proto mi není jedno, že se za běžný čas odchodu z práce považuje 19. hodina (protože, světe div se, mám zajímavější nápady, jak trávit odpoledne/večer, než sedět v práci). Proto mi není jedno, zda bych měl polovinu času cestovat do kdejakých koutů ČR a Evropy (protože, světe div se, mám spoustu aktivit a kontaktů vázaných na místo kde žiju a dlouhodobě tam nebýt je pro mě značně omezující). A k čemu mi je nadstandardní ubytování kdesi v Maďarsku, když tam budu do večera sedět v práci, nebudu mít ani čas porozhlédnout se po okolí (nemluvě o tom, že tam nejspíš nic zajímavého není) a v tom nadstandardním ubytování akorát tak přespím – sám? Fungovat tak, jak funguje jeho firma, bych prostě nebyl ochoten; abych byl explicitní, přesná formulace by zněla spíš tak, že na něco takového bych se mu zvysoka vysral.

Ačkoliv jeho firma zřejmě dosti prosperuje, jsem si jist, že nemá tolik peněz, kolik by mě přesvědčilo, abych něco takového akceptoval… Vím prostě, že toto nechci. Hnát se za nějakým pracovním úspěchem (který, a to si řekněme upřímně, nakonec vždycky vypadá přesně stejně jako ten marast, který každý známe ze své vlastní práce -akorát za něj člověk bere velké peníze). Hnát se za kariérou, tedy pocitem nadřazenosti nad jinými (který, a to si řekněme upřímně, nikdy nikoho beztak ještě neuspokojil). Hnát se za prestiží, tedy uznáním od lidí, na jejichž soudu mi vůbec nezáleží. Hnát se za penězi, tedy vyjádřením toho všeho ve formě bezcenných papírků, které můžu směnit za libovolný bezcenný materiální statek. Nic z toho by mi nestálo za jediný promarněný týden života. A za promarněný bych považoval každý týden, kdy bych měl strávit celý den v práci (případně půl dne na cestě a půl dne v práci), večer v hospodě nad kvalitní večeří a pivem a noc sám na hotelu někde, kde nikoho a nic neznám a nemám a nic mě tam netáhne. K čemu, prosím vás? K čemu, prosím vás?

Jak krásně nedávno prohlásila Soňa – budeme si raději žít ten svůj úplně obyčejný život.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s