So I return to my home and my life, and it is in the presence of my man that I acknowledge my life, my destiny…

“I lived with the terrible knowledge that one day I would be an old man still waiting for my real life to start. Already, I pitied that old man.”
― Pat Conroy, The Prince of Tides

Mám moc ráda příběh Pána přílivu od Pata Conroye. Jak film, tak knihu. Je sice smutný a někdy možná sladkobolný, ale já pro něj mám slabost. I pro Barbru Streisand, která ve filmu hraje.

Co mám konkrétně na mysli – ve filmu hlavní hrdina Tom (kromě toho, že řeší zdraví své sestry, která se pokusila zabít – s ohledem na jejich traumatickou minulost se tomu člověk nediví, ale to je jiná dějová linie) prožívá manželskou krizi. Jeho žena má milence, který si ji dokonce chce vzít. Tom musí z domova odjet do New Yorku, kvůli sestře, a tak z tohoto trojúhelníku na nějaký čas vypadne a místo své osobní krize začne řešit sestřinu. Barbra Streisand tu hraje roli psychiatričky Susan, jejíž manželství je už jen cár papíru, její arogantní manžel spí s jinou ženou, se synem se odcizili, ale jinak žijí navenek blyštivý život newyorské smetánky. A do toho jí vpadne jižan Tom.

Část celého příběhu je pak jejich lovestory – vztah, který vzniká jaksi nečekaně a mimochodem, a o kterém oba vědí, že nejspíš nemá budoucnost.

A on ji skutečně nemá – Tomova žena si po čase stráveném bez něj uvědomuje, že ho chce zpátky, a on se vrátit chce. Přesto jeho vztah se Susan je opravdový.

Susan Lowenstein: Just admit it. You love her more.
Tom Wingo: No. Not more, Lowenstein. Only longer.

Vybavuje se mi scéna, kdy Susan pochopí, že Tom se vrací domů, z toho, jak na ni Tom čeká na chodníku před ordinací, a jak ho, byť plná bolesti, nechává odejít.

Susan Lowenstein: I’ve gotta find me a nice Jewish boy. You guys are killing me.

A Tom jede domů, ke své ženě a třem dcerám, do svého starého života, který už ale nebude stejný.

Tom Wingo: We spent our last hours together at the Rainbow Room, dancing a slow dance, just like in my dream. I held her in my arms, as I told her that it was her doing that I could go back. Six weeks before I was ready to leave my wife, my kids. I wanted out of everything, but she changed that. She changed me. For the first time I felt like I had something to give back to the women in my life. They deserved that. So I returned to my southern home and my southern life, and it is in the presence of my woman and children that I acknowledge my life, my destiny. I am a teacher, a coach, and a well-loved man. And it is more than enough. In New York, I learned that I needed to love my mother and father in all their flawed, outrageous humanity. And in families there are no crimes beyond forgiveness. But it is the mystery of life that sustains me now. And I look to the North and I wish again that there were two lives apportioned to every man and every woman. At the end of every day I drive through the city of Charleston, and as I cross the bridge that will take me home I feel the words building inside me. I can’t stop them or tell you why I say them, but as I reach the top of the bridge, these words come to me in a whisper. I say them as prayer, as regret, as praise… I say, „Lowenstein… Lowenstein….

Člověk by si mohl říct, že jim to nestálo za to. Dva dospěláci, kteří tak hloupě vzplanou, a pak se stejně musejí vrátit do svých životů. Vztah bez budoucnosti – copak měl smysl? A co když měl? Čas, který jsme strávili tím, že jsme šli za svým srdcem, nám nikdy nikdo nevezme. Ten čas asi vždycky jednou skončí. Někomu je dáno, že trvá déle, někomu kratší dobu. A když skončí, můžeme se buď utápět v lítosti, že už je to pryč, nebo být vděční za to, co nám bylo dopřáno, a doufat, že to nebylo naposled.

I kdyby třeba můj vztah s Radimem z nějakého důvodu skončil, ten nádherný čas, který jsme spolu strávili, mi už nikdo nevezme, bez ohledu na to, kolik bolesti s tím bylo nebo bude spojeno. Bolest zkrátka k životu patří. Zato utrpení je volitelné :-) Budoucnost je ve hvězdách. Můžeme někam směřovat, ale není nikdy jisté, jestli tam dojdeme. A není ani jisté, že dojdeme-li někam jinam, že to tam vlastně nebude ještě lepší… Některá naše přání se splní, některá nikoli, některá setkání budou dlouhá, jiná krátká, a to všechno je v pořádku. Myslím ale, že to má jednu podmínku – musíme to být my, kdo jsme pány svého života a kdo se o něm rozhodujeme – pak můžeme vidět, že to všechno mělo svůj smysl, i když to třeba nedopadlo tak, jak jsme si původně přáli. Pokud jsme ale vláčeni okolnostmi nebo očekáváními druhých, snadno propadneme spíš pocitu, že nám náš život protéká mezi prsty a ten ztracený čas nám už nikdo nevrátí… A nikdy nevíme, kdy potkáme svého Toma Winga nebo svou Susan Lowensteinovou…

S láskou

s

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s