Takové to malé domácí ponižování

Včera jsme byli na obědě u mých rodičů a byl to velice zajímavý den. Poučný. Bolestivý. Očistný. A vlastně jinak docela normální, jen já jsem už jiná a vidím, co jsem dřív neviděla. Obešlo se to tentokrát dokonce i bez zánětu močových cest na mé straně, což jsem ráda.

Oběd spočíval v grilování a odpoledne jsme strávili venku pod pergolou, zahlceni pamlsky servírovanými mojí mamkou. Povídali jsme si o různých věcech. Například jsme jim vyprávěli o Radimově pochodu nebo vyprávěl bratr o své crossfitové výzvě spočívající ve splnění cviků sestavy The Murph (ať už je to cokoli :-). Reakce mého otce na to byla: „Kdybyste raději místo toho nasměrovali svoji fyzickou aktivitu a pokáceli mi tady pařez.“

Co tím vlastně říká? Že naše aktivity ho nezajímají a že nejsou dost dobré. Správná aktivita by totiž byla pokácet pařez. O kterém nikdo nevíme. Ani o tom, že by potřeboval pokácet. Ale jsme špatní, že jsme ho ještě nepokáceli.

Následně jsme (a k tomu se přiznávám hlavně já), stočili debatu k politice. Zajímalo mě, jak se na současný stav věcí jednotliví členové rodiny dívají, a bylo to docela výbušné. Zaznělo (na Radimovu stranu) prohlášení typu „Ty tomu vůbec nerozumíš“ a mně zase bylo řečeno, ať nepindám. A to už jsem toho měl vážně dost, a řekla jsem poprvé v životě svému otci, aby mi laskavě neříkal, ať nepindám. Byla jsem hustá, ale byla to správná věc. Dělá a dělal mi to celý život. A nejen mě. Prostě ponižuje. Možná si to sám ani neuvědomuje, a možná je sám tak dole, že potřebuje lidi okolo stahovat k sobě, ale nic z toho ho neomlouvá. Já ho mám pořád ráda, ale tohle už si prostě nenechám líbit. Už toho, tati, bylo dost.

Maminka upekla dvě buchty a bezlepkovou roládu (jediný v rodině, kdo nejí lepek, jsem já). Roláda byla moc dobrá a já jsem se zeptala, jestli si její zbytek můžu vzít. Mamka mi odpověděla, že se musí nejdřív zeptat bráchy, jestli ji nechce on. Ok, rozdýchávala jsem to. Nic jsem jí neřekla, ale můj zájem o roládu byl ten tam. Je zajímavé, že bratr si odveze kabelu jídla, jako vždy, ale já nemůžu dostat ani kousek bezlepkové rolády, aniž by se k tomu musel bratr vyjadřovat. A on by mi ji bezpochyby klidně dal. Problém je v tom, že já už jsem o ni neměla zájem. Kašlu na roládu. I tohoto už bylo, mami, dost.

Takže, milí rodičové, není to snadná úloha mít mě za dceru, ale já už si to prostě dál líbit nenechám. Je sakra na čase to změnit.

S láskou

s

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s