Mám tě ráda i když mám vztek

Události minulého týdne mě přivedly k jedné myšlence – a sice jak často se stává, že máme strach, že když na nás někdo má vztek nebo na nás zvedá hlas, tak že to znamená, že nás nemá rád. A často se asi taky stává, že se za sebe ani nepostavíme (tam, kde by to mělo význam), protože se obáváme, že pak už by nás ten člověk neměl rád vůbec.

Zkuste si vzpomenout, kdy naposledy jste měli na někoho blízkého a milovaného vztek, zlost nebo jste měli chuť na něj zkrátka něco zařvat nebo třísknout dveřmi – měli jste přitom pocit, že je už nemáte rádi?

Myslím, že je to v nás hluboce zakořeněno z dětství, kdy takové zlostné nebo vzteklé projevy nebyly tolerovány a bylo běžné vyhrožování, že když „nebudu hodná holčička, tak mě nebudou mít rádi“ a že „vztekat se nemá“. Přitom je to blbost. To vlastní strach z cizího vzteku nám velí, abychom se ho snažili minimalizovat. Ale to přece není jediná cesta – ještě můžeme toho druhého plně přijmout i s celým jeho vztekem, plně respektovat jeho potřebu se tak teď projevit, a přitom být plně u sebe a při sobě, uvědomovat si, že vztek, který se na nás (nebo někoho jiného) snáší nevypovídá o nás, jako spíše o tom, kdo se vzteká. Můžeme ho prostě nechat vztek projevit, a pak následně zvolit reakci, jakou považujeme za adekvátní, aniž by se při tom kterákoli strana musela obávat, že tím ztratí lásku.

Jaká je to láska, když ji může ohrozit vztek? Vztek je přirozená lidská emoce. Proč bychom měli být špatní za to, že ji máme a projevujeme?

s

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s