Sedm věcí XXVI.

Někdy se mi vděčná vůbec být nechce. Ne že by nebylo za co, to jen já mám jaksi pocit, že se stejně všechno řítí do srabu, jak svět, tak můj život, a že na nějakou vděčnost už nemám sílu. Pravda, menstruace a s ní spojené pravidelně se opakující dny marnosti k tomu taky jistě notně přispívají, ale tak to prostě chodí. Tak i přes to se pokusím něco vydolovat, i když radostné to asi moc nebude. Ale to vlastně nevadí.

  1. Byla jsem se s Radimem zase po dlouhé době proběhnout – jdeme spolu občas tehdy, když je po nějakém velkém běhu a bolí ho nohy. Moc toho neuběhnu, ale přesto se občas rozhodnu to zkusit.  Moc to nejde. Nemám na to hlavou. Není to tak, že by mě bolely nohy nebo píchalo v boku. Mám spíš pocit, že mám v křížích kovadlinu a ta mě táhne k zemi, takže běžet a nést kovadlinu se stává docela těžkým úkolem. Nebo by se možná dalo krátce říct, že se mi z nějakého důvodu prostě nechce. Čeká mě ještě kus práce…
  2. Hodně poslední dobou přemýšlím (ne, že by to dřív bylo moc jiné) a to taky nepomáhá. Provází mě pocit, že různé věci ztrácím, že o různé věci přicházím – ať už přátelství, hmotné věci nebo perspektivy a sny, snažím se s tím smiřovat, ale jde to pomalu a je to někdy náročné. Vlastně ani nemám čas být smutná. Na to je zase na druhou stranu menstruace ideální čas, kdy to dohnat. (Říkala jsem, že to nebude moc radostné…)
  3. Byla jsem v práci na dvoudenním školení inspirace pro vedoucí – bylo to fajn, ale uvědomila jsem si na tom opět několik nepříjemných pravd o tom, co všechno nedělám… Zazněl tam například i termín „vnitřní výpověď“ a že se máme snažit o své podřízené pečovat tak, aby nám ji nedali. No jo, ale co když jsem ji vlastně dala já?
  4. Neprší. Přestože předpovědi stále předpovídají, že bude, nakonec to nikdy nevyjde. Mám s tím docela problém. Jednak musím sledovat, jak umírají stromky, které jsme zasadili (dokonce i dva roky starý kaštan nám uschnul), jednak se bojím sucha. Hm…
  5. Někdy mám intenzivní pocit, jak jsme tu na světě všichni vlastně na všechno sami. Sami jsme se narodili, a sami umřeme. Životem jdeme chvíli s některými lidmi, ale nikdy nevíme, na jak dlouho jsme se potkali a kdy náš společný čas skončí a budeme zase sami. Někdy se mi jakákoli pospolitost nebo společnost zdá jako iluze, i když vím, že to tak není.
  6. Pořídila jsem si opět několik krásných knih – jistě v nich bude mnoho témat k zamyšlení. Otázka je, jestli bych neměla začít přemýšlet konečně trochu méně :-)
  7. No a nejlepší na tom všem je, že jsou to jen mráčky v krajině mé neposkvrněné mysli, které snad spolu s menstruací odplují, a za týden tu třeba budu psát, jak je krásně na světě a že všechno bude fajn :-)

S láskou

s

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s