Vývoj zaměstnance

Fáze 0: Student

Pomineme období základní školy, kdy o věcech jako je obživa nepřemýšlíme, a střední školy, kdy o nich přemýšlíme, ale absolutně jim nerozumíme, a přejdeme rovnou ke škole vysoké. Zde nás 5 či více let učí hromadu odborných dovedností, díky kterým se prý v životě uplatníme. My sice máme dojem, že polovina z nich je nesrozumitelná a druhá polovina zbytečná, ale když to všichni tak vehementně tvrdí… Soustředíme se na zvládnutí odborných požadavků, a při tom jaksi mimochodem dostáváme ty důležitější lekce – o schopnosti se učit, organizaci času, kooperaci v rámci týmu, schopnosti najít pomoc a radu na správném místě, hledání nejefektivnějších cest k cíli, pochopení vnitřních principů instituce a jejich využití, odhalení důležitosti jiných než odborných kritérií pro úspěch a mnoho dalších.

Fáze 1: absolvent

Zvládli jsme vysokou školu, napsali diplomku, udělali státnice, jsme titulovaný odborník! Mnoho lidí nás sice varuje, že praxe je dost o něčem jiném než tato teorie, ale my – z rozumných důvodů, protože jinak bychom se z toho museli zbláznit – odmítáme prohlásit svých 5 let intenzivního studia za zbytečné a ucházíme se o místo odpovídající naší odbornosti. Pouštíme se do sofistikovaného procesu, jehož cílem je najít si zaměstnání, ve kterém tuto odbornost pokud možno co nejvíce uplatníme. Zpočátku nechápeme, že párování zaměstnavatel-zaměstnanec je jaksi oboustranné, že stejně jako my hledáme pozici, kde bychom se uplatnili, hledá i zaměstnavatel člověka, který mu bude co k čemu, a podléháme klamu vyjádřenému i standardními obraty českého jazyka, že „člověk hledá místo“ (ignorujíce že místo taky hledá člověka) nebo že „zaměstnavatel dává práci“ (ignorujíce že ve skutečnosti spíše člověk prodává svou práci svému zaměstnavateli). Výsledkem série stresujících pohovorů, z poloviny z nichž odcházíme z pocitem že jsme úplně k ničemu (nechápajíce, proč nás na té škole učili úplně něco jiného než co je v praxi potřeba!), je nakonec slavně získané první zaměstnání.

V lepším případě (fáze 1A) se jedná o pozici, na které uplatníme nějakým způsobem svou odbornost získanou na škole, resp. své jiné schopnosti získané kdekoliv jinde (přičemž fůru dalších věcí se musíme doučit za pochodu – ale ono to nějak jde). Najednou vidíme, že ono to naše studium k něčemu opravdu bylo, a všechno do sebe začíná zapadat. Jsme ten důležitý odborník, po kterém zaměstnavatelé touží, základ firemního úspěchu a pilíř kapitalismu.

V horším případě (fáze 1B) se dostaneme na pozici, kde se po nás chce úplně něco jiného než co umíme (ať už ze školy, nebo odjinud), a my se musíme všechny potřebné věci klopotně učit, a nebo restartovat fázi 1 (i několikrát), než se konečně najde pozice, která se bude více blížit variantě 1A. Ačkoliv v tomto cyklu jistě lze uváznout na neomezenou dobu, budeme se dále zabývat situací, kdy se dříve či později do fáze 1A přesuneme – ať už vlastním úsilím, nebo nalezením odpovídající pozice se tedy nakonec stáváme tím důležitým odborníkem, po kterém zaměstnavatelé touží, základem firemního úspěchu a pilířem kapitalismu.

Fáze 2: Zaměstnanec s otevřenýma očima

Pokud nejsme dostatečný narcis, abychom setrvali ve fázi 1, a nejsme úplně prostý, otevíráme postupně oči. Čím dál více vidíme, že jakožto odborník nejsme důležitý, nejsme ani základ úspěchu a výraz pilíř kapitalismu dostává ironický nádech. Jsme ten nejnižší článek potravního řetězce, ve své podstatě prostý dělník moře, ten, ke kterému podle známého zákona padajícího hovna neomylně míří každý exkrement firemní hierarchií vyprodukovaný, a kdo už nemá kam dále posunout a musí se jím ušpinit od hlavy až k patě. Navíc jsme už trochu nahlédli do ekonomiky našeho zaměstnavatele a uvědomili si, jak směšně malá část zisku vyprodukovaného firmou končí na naší výplatní pásce. Chvíli koketujeme s myšlenkou, že ten Marx měl vlastně nakonec asi pravdu, chvíli si myslíme že úlevu lze najít v alkoholu, chvíli se opájíme iluzí, že když změníme zaměstnavatele, bude to lepší. V hloubi duše ale dobře víme, že nic z toho není pravda.

Fáze 3: Zaměstnanec se zkušenostmi

Pokud neskončíme jako alkoholik nebo nevstoupíme do KSČ, díváme se kolem sebe dál a objevujeme další roviny reality. Od té doby, co se naše zraky pozvedly z naší každodenní odborné rutiny, kterou už zvládáme aniž bychom na ni spotřebovávali 120 % své mozkové kapacity, čím dál více sledujeme činnost článků firemního řetězu, které jsou kolem nás a nad námi. Vidíme, jak nekvalitní práci odvádějí naši kolegové. Vidíme, jak nepromyšleně nám náš vedoucí zadává práci, a jakých obrovských chyb se při tom dopouští. Vidíme, jak podivně naše obchodní oddělení shání zakázky, a jak stupidně se při tom chová. Vidíme, jak nekoordinovaně je celá firma řízená, a jak je to neefektivní. Přicházíme o všechny iluze a naše pracovní morálka strmě klesá. Sami před sebou si to obhajujeme známým heslem: „Budu se nad tím rozčilovat jen do výše svého platu“ a nezadržitelně míříme tam, kde jsou oni naši kolegové odvádějící tu nekvalitní práci, která nás tak šokovala na vstupu do této fáze.

Fáze 4: Povýšení

Pokud se nenecháme stáhnout – nebo dobrovolně sami nezaplujeme – do pohodlí kolektivu stagnujících a časem doslova zahnívajících zaměstnanců starajících se jen o své pohodlí a proplouvajících realitou kolem sebe bez zájmu a iniciativy, nevyhneme se tomu, že si toho dříve či později někdo všimne a povýší nás. Jinými slovy – dostaneme část toho bordelu na kolečkách na povel a k tomu několik zaměstnanců ve fázi číslo 3 za své podřízené. Aby nedošlo k nedorozumění – na tomto stupni se od nás vyžaduje, abychom stále dělali svou práci, tak jako před tím (zpravidla za prakticky stejnou mzdu); pouze jsme k ní dostali navíc zodpovědnost a právo úkolovat pár dalších lidí. Do této role vstupujeme s nadšením, jak konečně napravíme všechny zlořády, které jsme v předchozí fázi vypozorovali, a dlouhým seznamem toho, co v žádném případě nebudeme dělat tak špatně jako náš bývalý vedoucí. Rychle zjišťujeme, že náš bývalý vedoucí byl ve skutečnosti organizační genius, protože o stupeň nad ním panoval ještě mnohem větší chaos, než jaký jsme si jako prostý zaměstnanec vůbec dokázali představit. Všechno to, co nás na něm tak iritovalo, během pár týdnů děláme svým novým podřízeným taky, protože máme plnou hlavu důležitějších starostí a řešit takové prkotiny už nemáme sílu.

Fáze 5: Vedoucí

Pokud z toho příliš rychle nezblázníme nebo to nevzdáme, postupem času se v nové pozici zorientujeme natolik, že se přestaneme zabývat výhradně těmi blbostmi, které nás odváděly od našich předsevzetí, a podaří se nám aspoň část z nich uvést do praxe. Máme dobrý pocit, že to aspoň trochu k něčemu bylo – čím dál víc nás ale přepadá trudomyslnost a přání být zase prostým zaměstnancem (kterýžto stav si dokonale idealizujeme, zapomínajíce na všechna v něm prožitá negativa), nemuset nic řešit a moct si veškeré frustrace vybíjet nadáváním na nemožného vedoucího či neschopné kolegy. V hloubi duše ale dobře víme, že jsme v jednosměrce a návrat není možný.


Jste zvědaví na další body? Já taky!;-) Ale dál než do této jednosměrky jsem zatím nedošel…

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s