Čtu teď jednu zajímavou knihu o zahradničení – jmenuje se (v mém neumělém překladu) „Velké sny, malý prostor“ a je to osobní příběh jedné ženy, zahradnice, která měla s manželem velké sny, o něž přišla v realitní krizi. A tak se ocitli na pozemku o velikosti 400 m2, kde místo tří let jsou let už deset.
Nejzajímavější myšlenky v knize mají ale přesah mimo zahradničení – nejvíc mě asi zaujala úvaha v tom duchu, že není špatné snít o něčem lepším, než máme teď, ale nemělo by to být důvodem k tomu, abychom to naše „teď“ s vidinou lepšího „zítra“ zanedbávali, nebudovali jej a nežili. To, že právě teď nejsme tam, kde bychom chtěli být, nesmí být důvodem, abychom život odkládali nebo na něj rezignovali – nikdy totiž nevíme, jak dlouho to „prozatím“ bude trvat. Někdy možná na celý život. A pak by byla škoda ten čas promarnit čekáním na lepší zítřky – protože čas je to jediné, čeho už nemůžeme nikdy mít víc a co si nelze nijak obstarat. Lze jen co nejlépe využít ten, co máme.
Trochu to připomíná různá podobná hesla jako „když nemůžete dělat, co milujete, milujte, co děláte“, nebo „If you can’t be with the one you love, love the one you’re with“. Ono to zní, že to vlastně nejde, protože to, kde teď jsme, přece nemilujeme, a o to víc bolestně vnímáme, že nejsme tam, kde to milujeme nebo kde bychom to milovali. Ale je to tak vážně bezvýchodné? A i pokud dojdeme k závěru, že ano, nemůžeme skutečně aspoň trochu mít rádi to „teď“? Můžeme do toho investovat? Klidně po malých dávkách a trochu… Nebo si o tom snít, jaké by to mohlo být krásné, i když to přesně nechceme? A možná, možná, pomaloučku, nám to může začít připadat vlastně docela fajn… Podobně jako to nedávno říkal ten rabín ve videu o lásce – že vlastně milujeme to, do čeho jsme vložili svoji energii…
s
Všecky drobné radosti 