Děti jako požehnání

Dneska jsem byla na jedné úžasné církevní svatbě. Oddával evangelický kněz, nevěsta byla nepokřtěná a svatba se konala ve vinném sklepě. Kněz byl velice sympatický, uvolněný, veselý člověk, schopný v jedné větě vtipů i hlubokých vhledů. Svatebčané se několikrát od srdce smáli tomu, co povídal. Včetně mě. Některé vtipy možná byly nechtěné, jako když třeba rozvíjel myšlenku o tom, že když se novomanželé budou mít rádi, možná bude manžel manželku na rukou nosit i v osmdesáti, protože když má člověk sílu, i ten kámen přenese, a tak podobně. Ale bylo to milé, uvolněné, lidské.

I zde na závěr zaznělo to, co vždycky zaznívá, že mají manželé přijmout děti, které jim bůh dá, jako požehnání. Po následném rozbíjení talířů a zametání střepů pak ještě zaznělo přání, aby čáp nebo vrána přiletěli do roka a do dne.

Až dneska, když jsem to znovu slyšela, jsem konečně pochopila, že je to pravda. Že děti skutečně jsou požehnání.

Myslím, že jsme žijeme ve věku, kdy jsme na to zapomněli. Máme pocit, že my jsme ti, kdo o tom rozhoduje – že se můžeme rozhodnout je nemít vůbec, a nebo, že se můžeme rozhodnout, kdy je teda budeme mít. Používáme antikoncepci. Prý nás to sexuálně osvobodilo, hlavně ženy. Ano, to jistě ano. Ale někde jinde nás to ochudilo (upřímně řečeno, jakkoli je ta antikoncepce většinou skvělý vynález, někdy ji nenávidím). Na jednu stranu děti dlouhodobě složitě plánujeme (a máme pocit, že to máme pod kontrolou), na druhou stranu si je pak pořizujeme skoro jako domácí zvířata, až my se rozhodneme, že je ten správný čas. Na tom jistě není nic špatného, že člověk přistupuje k této životní otázce zodpovědně, problém je v tom přesvědčení, že o tom, jestli k nám na svět přijde dítě, rozhodujeme my a že na to máme nárok. Nemáme.

Bolestně mi to připomněla minulý týden i jedna kamarádka, která otěhotněla s prvním dítkem po hormonální léčbě, a teď, přestože už několik let nepoužívá antikoncepci, se jim počít další dítko zatím nepodařilo. Nevím, jak moc ji to tíží nebo netíží, ale na žádné lékařské terapie už jít nechce. Přijala, že bude mít kdyžtak dítě jen jedno.

V takových případech je teprve možné si uvědomit, jak pravdivá slova o dětech jako o požehnání jsou. Přitom to oddávající kněz snoubencům nijak narůžovo nemaloval, a rovnou je upozorňoval, že budou v manželství řešit mnohé těžkosti, zvláště po té, co budou mít děti.

Cítím, že mě tady čeká úkol v přijímání – jsem na to pořád moc upnutá. Mám pořád pocit, že by to mělo být podle mé představy. Ale takto to nefunguje, že? Ovšem přijmout, že děti budu mít, dá-li bůh, a nikoli tehdy, kdy já se rozhodnu, není úkol na jedno odpoledne. Znamená to vzdát se nad tím kontroly a brát život takový jaký je – někdy dává, někdy ne. A je to nesmírně obtížný úkol.

s

Advertisements

2 komentáře: „Děti jako požehnání

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s