O důvodech proč mít/nemít děti

Ještě jednou mé pomatené úvahy na toto téma…

Jak mám teď pocit, že bych děti chtěla, začala jsem se zamýšlet nad tím, proč bych je vlastně chtěla… Pominu teď větší rozvíjení úvahy, že je vlastně docela zvláštní už jen to, že člověk o něčem takovém přemýšlí a že nějaké důvody mít/nemít má – zvířata asi neuvažují, jestli budou mláďata mít. Prostě přijde čas, kdy to jde, tak je mají. Od toho jsme se jako lidé značně posunuli, což je super. Antikoncepce k tomu taky určitě dost přispěla… a taky jsme se z nějakého důvodu začali rodičovství bát. Nevím, s čím to souvisí. Jestli s příchodem více možností pro osobní realizaci, nebo s pocitem, že mít děti je více náročné a méně vzrušující a méně cool než třeba výlet na Bali?

Začali jsme děti vnímat jako omezení svých možností, jako něco, co nám bude bránit ve svobodě a v žití tak, jak chceme dnes. Přespříliš jsme se začali soustředit na to negativní, co na tom vidíme – a je to asi logické, protože to si představit dovedeme. Milujeme třeba cestování a dovedeme si živě představit, že ho nebudeme moci provozovat, když budeme mít malé děti. Mám rádi své koníčky, a živě vidíme, jak o ně přijdeme. Negativa jsou realistická. Co už si představit nedovedeme, je třeba pocit, jaký budeme mít, když se našemu dítku poprvé podíváme do očí, když mu budeme číst před spaním, když ho povedeme do školy nebo k oltáři…

Já myslím, že děti nás omezují jen do té míry, do které se omezit necháme. Je to otázka přístupu. Haha, představuji si reakce zasloužilých rodičů :-) Jak bláhový pohled naivního idealisty…

Ale zpět k mým důvodům – zjistila jsem, že většina těch důvodů je vlastně docela sobeckých (a naivně idealistických ;-):

  1. Rodičovství vnímám jako elementární lidskou zkušenost, o které si myslím, že mě obohatí. (Ano, jistě. Ale i život bez dětí je elementární lidská zkušenost, která mě obohatí, a proč bych měla mít děti k tomu, aby mě obohacovaly? Budu se bez nich cítit ochuzená? A pokud ano, v čích rukou to celou dobu bylo?)
  2. Mám skvělého muže a mít s ním dítě mi přijde jako dobrý nápad, plus se tím náš vztah někam posune dál a bude se pak dál posouvat ještě zřejmě docela dlouho :-) (Jenže to taky musí jako dobrý nápad připadat oběma vztahujícím se a posouvání vztahu lze jistě zajistit i jinak, než plozením dětí. Proč by se vztahy měly posouvat, to je samostatná úvaha na dlouhé zimní večery…).
  3. Závidím lidem okolo sebe, kteří už děti mají. Závidím jim to rodinné štěstí, které je vidět na facebookových fotografiích. Mám pocit, že bez dětí moje rodinné štěstí není dokonalé. (Závist je moc zajímavá emoce a bude za ní ve skutečnosti něco jiného. Rodinné štěstí mi nemůže přinést nic zvenčí, jen můj vnitřní pocit).
  4. Mám strach, že se na mě nedostane, že jsem už moc stará a že až ten čas přijde, už to nepůjde. A že mě to bude na smrtelné posteli mrzet, pokud je nebudu mít. (Strach je asi vůbec nejhorší motivace pro cokoli. Samozřejmě, že se může stát, že už to nepůjde. Jen já a já sama jsem svými životními rozhodnutími tvořila svůj život a pokud to nepůjde nebo to nepřijde, so be it. No hard feelings.)
  5. Chtěla bych jim dávat lásku. (Ano, jistě. Tuto potřebu ovšem můžu realizovat i na jiných lidských bytostech, než jsou moje děti.)

No jo, jenže přesto pořád ty děti chci :-) Jaký je teda ten správný důvod? Existuje vůbec? Dá se vůbec na sociální úrovni popsat? Nejsou to prostě „jen“ ty biologické hodiny? Takový ten zprofanovaný termín popisující až trochu výsměšně zoufalou snahu starších žen domoci se dítěte… ale ono v té biologie asi bude docela hodně… Když zvážíme racionální argumenty, můžeme snadno dojít k tomu, že mít děti je vlastně docela nerozum. Pudí nás k tomu tedy naše biologická podstata? Náš mozek, který se chce replikovat? Nebo co je za tím?

s

Reklamy

2 komentáře: „O důvodech proč mít/nemít děti

  1. Taky nad tím dost přemýšlím: Dítě/děti člověku zcela jednoznačně změní život a priority, zatím jsem ale ještě nedospěla k té myšlence, že by mě snad měly omezovat. Spíš mám jiné strachy: Budu jednou dobrá máma? Budu schopná z nich vychovat slušný lidi? Budu schopná jim dát to, co budou potřebovat (a nemyslím tím ty materiální věci)?

    To se mi líbí

    1. To je taky moc zajímavé… Strachů mám taky dost. Jestli to fyzicky zvládnu (narážím na své problémy se spaním, které mi dávají zabrat už teď), pak třeba to, že dlouhou dobu nebudu mít skoro žádný čas pro sebe… jestli neutrpí partnerský život… jestli budu vědět, co mám dělat… Hmm…

      Liked by 1 osoba

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s