Tak koukám, že jsem minulý týden úplně zapomněla na další pokračování. Kde jsem byla? Co jsem dělala? No, to je fuk. Je to teď takové poněkud hektické, ale dějou se krásné věci. I méně krásné, samozřejmě.
- O jedné divočejší noci jsem si mnoho věcí uvědomila. Že „sovy nejsou, čím se zdají být“ a stejně tak lidé a různé situace. Že si všichni zasloužíme lásku a přijetí. Že nikdo nám nic nedělá schválně. Že se dynamika různých vztahů může změnit ze vteřiny na vteřinu jen tím, že se na ně podíváme jinak. Že každý z nás je jedinečná samostatná bytost nadaná svou vůlí a zaslouží si respekt. Že jsme si všichni tak strašně moc podobní, až to jednoho zaskočí. Že všechno má svůj vývoj a čas.
- Poslední dobou si mi život míhá za okny, asi jako když člověk sedí v rychlíku. Zastávky na jednotlivých nádražích náruživě využívám k nalokání se klidu a vůně párků. Najíst, napít, spát a jedeme dál. Konečná je už na dohled. Teda, ona to vlastně není konečná, spíš jen taková Přestávková. Kdyby to byla konečná, to by byla děsná škoda, protože těch kolejí před námi je ještě strašně moc! O kolik je snazší nechat se unášet tím „tu-dum, tu-dum“ a nic neřešit, než pořád vyhlížet z okna, jestli je všechno, jak má? Ale je to fuška, teda.
- Self-acceptance summit byl úžasná věc. Slyšela jsem zatím jen pár přednášek, ale i tak mě už nesmírně inspirovaly. Představte si navíc, že dva týdny každý den hodinu posloucháte, jak jste v pořádku, všechny vaše pocity jsou přirozené, a jak je krásné přijmout se i se svými stinnými stránkami, místo toho, abychom se pořád bičovali za to, že nejsme dokonalí. Nebyla by to úleva, vědět na začátku každé akce, že když se to nepodaří, tak to neznamená, že jsme totální looseři? Že všechno je k něčemu dobré? Že jsme dost dobří, i když nám to někdy okolí právě nezrcadlí? Že když budeme shovívaví sami k sobě, budeme takoví i k ostatním? Je zvláštní, že většinu lidí nejdříve napadne úvaha, že když k sobě nebudou přísní, tak se nebudou o nic pokoušet už vůbec. Ale nevím. Já třeba chci pár kilo zhubnout. Vážně je pro mě lepší, když mám pocit viny z dobrého jídla a do sportu se nutím? Nebylo by lepší říct, holka, prostě nemůžeš zvládat všechno, tohle je tvoje celoživotní téma, tak prostě uděláš, co budeš moct, pochval se každý koláček, který si nedáš, místo aby ses bičovala za každý, který si dáš… Jasně, výsledek nebude vidět za dva týdny. Ale možná pak třeba vydrží na zbytek života…
- V sobotu jsem absolvovala texaský masakr motorovou pilou neboli malou brněnskou promenádu. Pro ty, kdo nezvládají moje vnitřní asociace, se jedná o brněnský masakr :-) A byl to masakr vskutku masakrální, bylo jedenáct stupňů a celou cestu pršelo. Jsem ráda, že jsem nestrávila příliš času úvahami o tom, jaké boty si vzít, abych je neměla moc mokré, protože iluze o suchých nohách vzala za své asi tak po kilometru. A pak bylo super mít promokavé boty, protože se člověk mohl bez obav procourat těmi bahnitými potůčku, kterých bylo po cestě spousta. Dokonce jsem i jednou na tom blátě upadla, a to byl jediný okamžik, kdy mě to štvalo. Jinak vítězila euforie nad tím, že jsem to docela slušně ušla a dokonce i kousek běžela. A velký dík Radimovi, že to se mnou podstoupil a nedopadli jsme jako jeden pár tuším na vyškovské padesátce, který regulérně vypadal, že tím spolu skončili…
- Uprostřed týdne se nám podařilo strávit několik dní v Praze. Náhodně jsem tam potkala jednu spolužačku ze střední školy a moc příjemně jsme si ve volné chvilce popovídaly. Celkově to bylo moc fajn. A na závěr pobytu jsem si koupila úžasný hrnek s Obelixem, na jehož straně byl nápis „I′m not fat“ :-) Me neither!
- Včera na mě padla velká únava. Taková, že představa jakékoli aktivity mě naprosto deptá. Po konzultaci s Radimem jsem si uvědomila, že se mi to periodicky vrací, a že to souvisí s menstruací. Pořád mě nepřestává fascinovat, jak moje tělo funguje, a jak si říká, co potřebuje. Až teprve poslední dobou si těch zpráv začínám vážit a taky se jimi řídit. Únava? Tak budeme odpočívat. Pokud možno teď. Než baterky dojdou.
- Nemám teď skoro na nic čas. Na nic z mých pasivit. Když se nějaké volno objeví, jsem tak vyřízená, že jen sebezáchovně odpočívám. Do jisté míry jsem taky fascinovaná tím, co všechno zvládám. Pořád ještě jedu často na dluh, ale i to se snad srovná. Radim říká, že sezóna už brzo skončí. Mrzí mě to, a zároveň se na to těším. Omlouvám se tímto svým přátelům a pasivitám, na které jsem neměla čas nebo chuť a děkuju jim za pochopení. Už brzy se to změní. Slibuju!
s
Všecky drobné radosti 