Co mě sere v práci? II

Tohle vypadá na nehezký seriál… ;-) Ale nějak na to přijít musím…

Naše firma funguje tak, že vyrábíme na zakázku pro různé klienty. Za ty víc jak 3 roky, co tu pracuju, těch originálních projektů bylo už… no, určitě desítky. Některé malé, některé větší. Některé jednorázové (tzn. po odevzdání jsme o tom projektu už nikdy neslyšeli), některé si od té doby vyžadují určitou údržbu (pravidelnou či nepravidelnou) nebo jejich provozovatelé občas chtějí něco rozšířit.

Běžný aktuální stav pak je takový, že v jakémkoliv okamžiku máme několik aktivních projektů – to číslo může být od 1 do třeba 10. Na některých z nich aktuálně pracujeme, některé jsou ve fázi odevzdávání, což znamená, že se stále dodělávají a opravují, a některé jsou teprve v jednání, což znamená, že se z klientů tahá, co vlastně chtějí, vymýšlí a navrhuje, jak by se to dalo udělat, a naceňuje se to, aby pak klient (ve většině případů) při pohledu na výslednou částku řekl, že to je moc drahé a nechce to.

Na většině z těch aktivních projektů – bez ohledu na to, ve které je ten projekt zrovna fázi – se prakticky neustále mění zadání. Klient u softwarových projektů prostě téměř nikdy neumí dopředu pořádně říct, co vlastně chce. Nevím, zda existují klienti, kteří toho schopni jsou – ale ti naši prostě ne. Můžete je k tomu třeba na mučidlech nutit, neřeknou. Neřeknou, protože to sami nevědí. Mají nějakou představu (většinou silně zjednodušenou), a teprve poté, co vidí výsledek, začnou ji korigovat. (Z toho pro nás plyne, že všechny ty změny zadání jsou pro nás směrem ke složitějšímu – tedy směrem k horšímu). Přitom ale cenu vždy chtějí znát dopředu a napevno… (a když je moc vysoká, projekt odmítnou, jak jsem psal už výše).

A do toho prakticky v jakýkoliv okamžik může zavolat některý z klientů projektů z minulosti s požadavkem na opravu něčeho, co tam špatně funguje, nebo s dotazem, jak má něco správně dělat. Většinou se to nemusí vyřídit hned (pokud to není zásadní chyba), ale na druhou stranu většinou jde o něco, co jsem už dávno zapomněl, a abych mu mohl odpovědět, musím do toho aspoň trochu znovu proniknout.

Jednoduché shrnutí toho popisu by tedy bylo, že organizačně vzato se jedná o jeden velký propletený chaos. Chaos, který se strašně těžko řídí nebo kontroluje. Jo, to jsem vlastně ještě nezmínil: já ty projekty mám všechny na starosti. Jinými slovy, mám za úkol ten neřiditelný chaos řídit. A kromě toho na nich samozřejmě taky pracovat – tolik kolegů zdaleka nemám, abych mohl jen přidělovat práci druhým…

A to mě asi dlouhodobě nahlodává a ničí. Mnohokrát jsem se už snažil přijít s nějakým způsobem, jak v tomto prostředí rozumně plánovat. Tabule popsaná barevnými fixami plánem kapacit a projektů na měsíce leden, únor a březen tady od té doby beze změny výsměšně visí, aby mi každý den mohla připomenout, jak moc se pak realita od tohoto plánu lišila. Dva sešity s jednotlivými stránkami věnovanými jednotlivým projektům a jejich stavům zapadají prachem, protože jsem nebyl schopen je udržovat aktuální vzhledem k následnému vývoji. Seznam úkolů, jehož smyslem bylo původně mít tam poznamenáno, co je potřeba aktuálně (opravdu aktuálně!) udělat, a jehož cílem bylo dostat se co nejčastěji do stavu, že bude aspoň chvilku prázdný, už se mi pomalu nevejde na monitor. Poznámky a plány k jednotlivým projektům jsou pak rozmístěny ještě na několika dalších místech, a tam hnijí…

Metodou, která se mi v tom celém dlouhodobě osvědčila vůbec nejvíc, je prostě toho většinu pustit z hlavy. Zapomenout na to. Ani se nepokoušet mít kompletní přehled o všech těch projektech, jejich stavech a plánech. Ony se některé připomenou samy – sice většinou v nevhodný okamžik a mnohdy z toho vznikne průser, ale připomenou se. A ty, co se nepřipomenou, jsou prostě zapomenuty definitivně.

Jenomže opakovaně se ukazuje, že toho já nejsu schopen. Respektive nejsu schopen v takovém stavu spokojeně žít. Stresuje mě to, neustále se bojím, co se kde zase objeví. Zvuk zvonícího telefonu v práci mě už doslova děsí, protože je mi jasné, že přináší nějaký další problém, který budu muset řešit. Nakonec i když do kanceláře vstoupí kolegyně, cítím odpor, protože je mi jasné, že i ona za mnou jde s nějakým problémem, který budu muset řešit.

Dalo by se asi namítnou, že od toho tady su, že za to su tady placen. Ale ono to přerostlo únosnou míru. Těch projektů s časem neubývá, naopak, přibývá, protože některé z dokončených jaksi stále zůstávají „ve stavu“. Věcí, které se k nim vážou a které je potřeba nějak vést v patrnosti, je už příliš mnoho. Skoro každý splněný požadavek s sebou nese další úkol do budoucna, skoro všechny na první pohled jednoduché věci se ukazují jako komplikovanější, skoro všechny problémy se táhnou dny a týdny, než se dospěje k nějakému řešení… Jakákoliv touha po „čistém stole“ je úplně z říše snů – ale i touha po aspoň „uspořádané hromadě na stole“ je nereálná.

A já už s tím neustálým překotným vývojem zjevně nejsu schopen držet krok. Su z toho unavený, stresuje mě to a čím dál víc mě přepadá pocit, že nic nemá smysl dělat. Jeden projekt se s vypětím všech sil nějak dotáhne, za rohem jsou dva další. S jedním zákazníkem se dobře spolupracuje, za rohem je druhý, který se ukáže být debilem. Jeden odhad pracnosti se jakžtakž povede, paralelně běží druhý projekt, kde bojujeme s tím, že jsme se vůbec netrefili. Jeden požadavek se nám podaří elegantně vyřešit, v mailu už čekají dva další. Jednoduše řečeno, ztrácím jakoukoliv motivaci.