Moudřím s věkem?

Tento text s titulkem „Nese s sebou věk moudrost?“ se mi trefil do noty – do Kristových let mi sice ještě rok chybí, ale i já mám dnes narozeniny a je zajímavé srovnat svoje postřehy s těmi jeho. Autor uvádí 9 bodů, ve kterých cítí, že se jeho pohled na svět za posledních deset let změnil. Zkusím je přeložit a zároveň se zamyslet, jak to mám já:

  1. „Jsem méně nadšený z radikálních utopických vizí jak ve společnosti opravit všechno jedním zásahem.“ Nebyl jsem nikdy takový radikál jako autor, ale pocit, že vím, co by se mělo změnit, aby se situace ve společnosti zlepšila mám dneska rozhodně menší než 10 let zpátky.
  2. „Méně věřím, že jsem výjimečný a mohu změnit svět.“ Tak tady to mám přesně naopak – oproti stavu před deseti lety si mnohem víc uvědomuju, že JSEM výjimečný (stejně jako každý člověk) a že skutečně mám moc změnit svět – pod čímž si ovšem nepředstavuju nějakou celospolečenskou spasitelskou ideu (viz vod 1), ale to, že můžu ovlivnit své okolí, pomoct a přinést radost (třeba i jen několika málo) konkrétním lidem. To je podle mě změna světa více než dostatečná.
  3. „Méně věřím v jakýkoliv konkrétní systém, více jsem smířen s myšlenkou, že realizovat cokoliv užitečného vyžaduje mít […] prakticky nenaučitelné schopnosti.“ Nevím přesně, co tím autor myslí, ale menší víra v jakýkoliv jednotný systém vysvětlující svět je rozhodně to, čím se liší moje dnešní já od mého tehdejšího já. Čím víc toho znám a čím víc mám zkušeností, tím víc uvědomuju, jak je svět komplikovaný a těžko uchopitelný jakoukoliv jasnou a jednoznačnou teorií.
  4. „Více uznávám, že ostatní lidé jsou v nějakém směru kompetentní a že vědecké obory se nedopouštějí stupidních chyb, které mohu snadno odhalit.“ Tak tady se s autorovým pohledem neztotožňuju. Myslím, že moje důvěra v inteligenci lidí a vědecké poznání se za těch 10 let příliš nezměnila.
  5. „Více věřím, že moc je důležitá a ovlivňuje všechno.“ Tady bych to mírně upravil, a namísto slova „moc“ tam dal něco jako „diskurz“, „paradigma“ nebo „způsob myšlení/vnímání“. Možná tím autor myslí něco podobného (viz bod 7), ale pro mě asi největší změnou oproti tomu, jak jsem se na svět díval před deseti lety, je to, že si mnohem víc uvědomuju, jak moc z věcí, které jsem tehdy vnímal jako „objektivní“ nebo „dané“ je ve skutečnosti výsledkem něčího (často kolektivního) rozhodnutí nebo vůle.
  6. „Více věřím v Chesterstenovu závoru.“ Musel jsem si sice vygooglovat, co to je, ale když jsem to zjistil, troufnu si tvrdit, že TOHLE jsem si uvědomoval už před deseti lety. Ale možná že i moje uvažování jde tímto směrem víc a víc – někdy přemýšlím, jestli ne až moc…
  7. „Více se obávám, že se mýlím ve všem, dokonce i v tom, v čem mám pravdu, protože neznám nějaká důležitá další paradigmata, která se na věc dívají zcela jinak.“ Nikdy jsem asi úplně netrpěl přehnanou důvěrou ve své soudy; ale dnešní postfaktická doba, kdy se na každou věc dá podívat tisícem různých způsobů a vždycky to zdánlivě dává smysl, na mě klade v tomto směru tak velké nároky, že už jsem v mnoha ohledech na snahu dojít do stavu, kdy bych věřil že se ve svém pohledu nemýlím, úplně rezignoval.
  8. „Méně věřím v to, že všichni by spolu vycházeli lépe, jen kdyby si o trochu víc navzájem rozuměli.“ Pokud je toto naivní iluze, tak v ní nadále hrdě setrvávám… Spíš bych řekl, že před 10 lety jsem tomu věřil méně.
  9. „Méně věřím, že kohokoliv vůbec zajímá pravda.“ Tak s tím se bohužel ztotožňuju. „Pravda totiž nikoho nezajímá!“ je v poslední době můj častý zoufalý výkřik…

Teď ale přichází ta těžší část, a to zamyslet se nad tím, jak jsem se za posledních deset let změnil, vlastními slovy. Čím bych asi moje o deset let mladší já nejvíc překvapil, kdyby se se mnou mohlo dnes potkat?

Přemýšlel jsem nad tím docela dlouho a nechci to odbýt nějakou povrchností. Jako například, že by mě určitě překvapilo, že si dodnes píšu ten deník, se kterým jsem někdy v té době začínal. Nebo že by mě určitě dost zaskočilo, že jednou z nejoblíbenějších činností pro mě dneska je přednášet o historii – protože před deseti lety pro mě představa veřejného vystupování byla noční můrou. Stejně tak by moje tehdejší já, které s myšlenkou běhu maximálně tak párkrát koketovalo na pár několikasetmetrových úsecích s kamarádem, asi jen těžko chápalo, že jsem uběhl několikrát maraton, ba absolvoval i delší tratě. To všechno jsou docela zásadní věci, ale je přirozené, že se člověk v tom, čemu se věnuje, posouvá a získává zkušenosti.

V čem by ale byl ten největší rozdíl v mém myšlení a vnímání světa? Nakonec jsem dospěl k tomu, že jsou dva.

Za prvé: tehdy jsem se na svět díval mnohem více racionálně, mnohem více jsem racionálnost od světa očekával a mnohem více jsem věřil ve schopnost racionálního uvažování vyřešit všechny problémy světa. Dnes už vím, že rozum je nástroj – nástroj, který nám ukáže nebo vymyslí cestu, jak dojít tam, kam chceme či potřebujeme. Ale ten cíl, ba ani ten směr, kam chceme či potřebujeme, rozumem nevymyslíme. Rozum je prostě sluha – nikoliv pán. A nebo by se to dalo shrnout do onoho pěkného moudra: „Život není problém, který je třeba [rozumem] vyřešit, ale zkušenost, kterou je třeba zažít.“

Za druhé: tehdy jsem mnohem víc věřil, že věci jsou jednoznačné. Že něco je buď tak, a nebo onak; dnes už vím, že mnohdy je to tak i onak zároveň. Že je objektivně a natrvalo dáno, co je dobré, a co špatné; dnes už vím, že pro každého může být dobrého něco jiného, a že se to dokonce může měnit s časem. Tehdy jsem viděl svět více černo-bíle; dnes už… sem by patřilo klišé o mnoha odstínech šedé, ale já bych to formuloval pozitivněji a napsal, že dnes už vidím svět barevněji.

P.S. Když jsem se snažil vžít se do sebe před deseti lety, vzpomínal jsem na studentský byt, který jsem sdílel s několika mimořádně inspirativními osobnostmi, a mimo jiné se mi vybavil obrázek, který jsem měl tehdy jako pozadí na svém PC. Pamatuju si ho přesně, protože jsem ho tam měl poměrně dlouho, a záměna je vyloučena, protože nikdy před tím ani nikdy po tom jsem si už na plochu nahou holku nedal;-) Není to úplně on, ale je to stejná modelka v téměř stejné pozici, takže pro představu úplně vyhovuje tento. A napadlo mě při té příležitosti, že už se mi dneska zdaleka tak nelíbí, jako tehdy. Přitom vidím ale i dnes, že ta slečna – nebo spíš ta fotografie – je … prostě dokonalá.

Takže rozdíl bude v tom, že dnes už krásu nehledám a nevidím v (umělé) dokonalosti.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s