Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči

Jak už tady Soňa zmínila, byl u nás na návštěvě jeden z mých kamarádů, kterého jsem neviděl téměř rok. Rozhodl se prý, že s každým z těch svých pár kamarádů, co má, se chce aspoň jednou za rok potkat, a já jsem byl myslím poslední v řadě. Je to kamarád ještě z dob základní školy a už jsem tu o něm jednou psal pod názvem Potenciálně smutný příběh. Bylo to dost náročné setkání, od okamžiku kdy odjel mám svrbění napsat o tom něco na blog, ale popravdě řečeno celý týden bojuju s tím, jak to vlastně uchopit.

Každopádně by se asi hodilo nejdřív prozradit, jak ten minule nakousnutý příběh dopadl. Stručná odpověď ale je, že nijak. Dítě nemají ani nečekají, k armádě se nakonec nedal (své angažmá ukončil po necelém měsíci základního výcviku), většinu letošního roku strávil pracovně v Německu, odkud se vrátil před dvěma měsíci naprosto znechucený, a rozhodl se – vstoupit do armády. Ano, bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči… ale to už jsem psal minule.  Takže po tom roce, co jsme se neviděli, je přesně tam, kde byl před rokem.

A dál to pojmu asi jako takovou mozaiku věcí, co mi utkvěly v paměti. Jednoznačně nejvýraznější z nich je všeprostupující téma peněz, které za ten den u nás zmínil minimálně desetkrát (aniž bychom se o tom kdykoliv skutečně bavili či bavit chtěli). Nejlepší bylo, když jsme jeli kousek autem a on se mi omlouval, že pojede pomalu a opatrně (což mi teda vůbec nevadí), protože „bourat je drahé.“ Ano, jasně, to je ten hlavní důvod, proč člověk nechce bourat…

Když už jsme na té silnici, fascinovalo mě, jak všichni všechno dělají špatně. Ten jede příliš vlevo, ten jede příliš uprostřed, ten jede příliš pomalu, ten jede příliš rychle, ten vycouval z parkování do cesty v našem dohledu (sice jsme nakonec nemuseli ani přibrzdit, ale nadávek si vysloužil celou řadu),… A ti silničáři! Tady nechali hrbol, tady na té cestě nezpevnili krajnice – a tady něco opravují a my je musíme objíždět! Opět mě nenapadá nic výstižnějšího, než že by to bylo k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.

Byli jsme se podívat na ukázku bitvy u Slavkova – to znamená hodinu stát v té zimě u bojiště a pak projít přes rozblácené pole podupané stovkami návštěvníků před námi. A víte, co našemu budoucímu vojákovi nejvíc vadilo (kromě toho že mu mrzly nožičky)? Jak z toho má špinavé boty! Vůbec je na pořádek a čistotu až obsesivně vysazený, takže když se ráno vzbudil na matraci vedle sedačky u nás v pokoji, kam jsme ho uložili, dřív než jsme vstali, poskládal nám do komínků nejen matraci a peřiny, na nichž spal, ale pro jistotu i všecek bordel, který se nám na té sedačce válel;-) Do kasáren dobrý, ale jestli do života…?

Jeden můj kamarád říká moudrou větu: Perfekcionisti jsou v životě chudáci; oni by chtěli, aby všechno bylo [jako ve škole] za jedna, ale život sám je tak za tři – a oni tím hrozně trpí. Tak to na něj sedí přesně. Navenek je vidět, že má strašně vysoké nároky na všechny a na všechno okolo – například jeho hodnocení německé(!) firmy, ve které pracoval, znělo, že to je „neskutečný bordel“ -, čímž činí jakoukoliv formu soužití s ním velmi náročnou (tímto vyjadřují můj obdiv jeho přítelkyni – vlastně už manželce). Ve skutečnosti má ale stejně hrozivé nároky na dokonalost i směrem sám k sobě – a samozřejmě jim (stejně jako okolí) ani on není schopen vyhovět. A z toho pak plyne věčná nespokojenost se sebou i se vším okolo – a taky obrovský strach z budoucnosti – z toho, že přinese změnu a rozbije mu i těch pár pečlivě sestavených dokonalých kousíčků jeho života, které se mu daří s vypětím všech sil udržovat pohromadě.

Ačkoliv jsem přesvědčen, že životem ve strachu ve výsledku trpí především dotyčný sám, má to ale i druhou stránku. A tou je, že takový člověk má pak tendenci kolem sebe tu frustraci šířit a konat tak, že ve výsledku sobě nepomůže (protože to ani není možné), ale jiným ublíží. (Ani se neptejte, koho například takový člověk volí ve volbách.) Proto je v zájmu nás všech, aby takových nešťastných lidí chodilo po světě co nejméně.

Jak a zda vůbec jim ale lze pomoci, to nevím…

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s